ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3781.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3781/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. J. H., CSc. , zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem v Brně, Křížová 18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.699.200,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 250/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č.j. 12 Co 24/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2009, č.j. 10 C 250/2008-64, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1.699.200,-- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 2/2004. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání ani v nejmenší možné míře nevymezil. Uvedl pouze, že podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je splněna, protože předmětná problematika dosud nebyla judikaturou řešena. Takové vymezení ovšem v žádném případě nelze pokládat za dostačující ve smyslu platné zákonné úpravy podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. (viz dále). Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je skutečnost, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, jež má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu). Musí se tudíž jednat o věc vykazující určitý judikatorní přesah, jak bylo v právní úpravě přípustnosti dovolání ještě markantněji zdůrazněno po novele občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Jestliže uvedená podmínka splněna není a nelze z toho důvodu konstatovat přípustnost podaného dovolání, je pak vyloučeno též hmotněprávní posouzení projednávaného případu.
S ohledem na shora uvedené teze se proto vyžaduje, aby dovolatel ve svém podání konkrétně vymezil právní otázku, kterou považuje za takto zásadně právně významnou, a na níž pak bude dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání reagovat (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Pakliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. Pokud tedy formulování právní otázky zásadního významu chybí, tak, jako je tomu i v předmětné věci, nelze v takovém případě shledat podané dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu