ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3878.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3878/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Mgr. K. S. , zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným 1. Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2. České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení částky 481.755,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 23/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Co 245/2009-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 481.755,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem prvního žalovaného. Tvrdila, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stala oprávněnou osobou vůči prvnímu žalovanému s nárokem na vydání náhradních pozemků či poskytnutí finanční náhrady za pozemky, jejichž cena podle znaleckého posudku činila 459.000,- Kč, a to za úplatu ve výši 490.000,- Kč. Následně jí však první žalovaný dopisem ze dne 6. 2. 2001 oznámil, že při kontrole její složky zjistil, že výše restitučního nároku byla znalcem oceněna chybně a jeho správnou výši představuje částka 7.711,20 Kč, neboť pozemky byly v době přechodu na stát evidovány v kultuře role, nikoliv tedy jako pozemky stavební. Nesprávný znalecký posudek, jímž byly pozemky oceněny tak, jakoby šlo o pozemky stavební, objednal sám první žalovaný. Výše nároku žalobkyně pak byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2006, č. j. 15 C 135/2001-98, pravomocně určena částkou 7.698,60 Kč. Žalovaná částka tak představuje rozdíl původně vyčíslené pohledávky a její nově zjištěné výše.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2008, č. j. 22 C 23/2004-35, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že působnost prvního žalovaného je upravena v ust. §17 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle tohoto ustanovení pozemkové fondy spravují nemovitosti ve vlastnictví státu, přičemž v tomto postavení vykonávají práva a povinnosti vlastníka nemovitostí, nevykonávají však působnost orgánů státní správy, jsou samostatnou právnickou osobou, nikoliv organizační složkou státu (v této souvislosti soud odkázal též na vyhlášku Ministerstva zemědělství č. 433/2002 Sb., stejně jako na zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky). Sdělení o ocenění nemovitostí, za které má být poskytnuta finanční náhrada, tak nelze považovat za úřední postup, protože se nejedná o rozhodování, které by zavazovalo jiné osoby. První žalovaný tedy ve věci není pasivně věcně legitimován. Druhá žalovaná je pak ústředním orgánem státní správy, takže nezasahuje do činnosti, týkající se správy majetku ve vlastnictví státu. Její působnost v souvislosti se zákonem o půdě je popsána v ust. §10 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., avšak nikoliv ve vztahu k prvnímu žalovanému.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Co 245/2009-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že v případě prvního žalovaného se jednalo o úřední postup, neboť při určování náhrad a jejich vyplácení oprávněným osobám podle zákona o půdě vystupuje jako subjekt, který má plnit závazek státu. To však nic nemění na závěru, že první žalovaný nebyl ke dni podání žaloby (5. 2. 2004) pasivně legitimován, což lze dovodit zejména z ust. §6 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stejně jako z ust. §10 odst. 1 písm. i) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do dne 4. 5. 2006. Městský soud tedy dospěl k závěru, že ke dni podání žaloby byla ve sporu pasivně věcně legitimována pouze druhá žalovaná jakožto ústřední orgán státní správy. Jelikož pak druhá žalovaná přestala být v průběhu řízení pasivně věcně legitimována, měl soud začít jednat s příslušnou organizační složkou, a to vzhledem k ust. §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s Ministerstvem financí. Především však odvolací soud konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a případným nesprávným úředním postupem, neboť škoda žalobkyni nevznikla v přímé souvislosti s jednáním druhé žalované, ale tím, že jí původní oprávněná osoba postoupila svou pohledávku za smluvenou cenu 490.000,- Kč. Skutečnost, že žalobkyně uhradila původní oprávněné osobě částku několikanásobně vyšší než byla hodnota pozemků, jí nezakládá právo žádat tento rozdíl po žalovaných, avšak má význam pro případné vyrovnání žalobkyně s původní oprávněnou osobou, a to například z titulu bezdůvodného obohacení či na základě odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu neplatnosti tohoto právního úkonu pro omyl týkající se předmětu pohledávky. O škodě lze totiž hovořit pouze tehdy, jestliže vymáhaná pohledávka již nemůže být uspokojena jiným způsobem. Žalobkyně však mohla požadovat plnění zpět od postupitele, neboť od něj zakoupila nadhodnocenou pohledávku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka projevila souhlas se závěrem odvolacího soudu, podle nějž se v daném případě jednalo o nesprávný úřední postup, avšak již se neztotožnila s jeho závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Stejně tak žalobkyně nesouhlasí s tím, že by se vrácení předmětné částky měla dožadovat po původní oprávněné osobě, tedy postupiteli. Jak postupitel, tak žalobkyně coby postupník byli v dobré víře; nebylo jejich povinností zjišťovat, zda sdělení správního orgánu odpovídá skutečnosti. Dovolatelka poukázala na povinnost správního orgánu postupovat podle správního řádu a vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle nějž by se na postupiteli měla domáhat náhrady z titulu bezdůvodného obohacení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřil první žalovaný v tom smyslu, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi případným nesprávným úředním postupem a škodou považuje za zcela správný. Původně evidovaná výše nároku 458.250,- Kč byla žalobkyni ze strany prvního žalovaného oznámena až po uzavření předmětné postupní smlouvy, v níž výše postoupeného restitučního nároku nebyla uvedena, byla zde pouze cena postoupené pohledávky. Žalobkyně mohla požadovat vrácení plnění od postupitele, což však neučinila. Nelze navíc souhlasit s tím, že dovolatelka prvého žalovaného opakovaně označuje za správní orgán a v dané situaci hovoří o správním řízení. První žalovaný postavení správního orgánu nemá a v případě poskytování náhrad podle zákona o půdě se nejedná o správní řízení, nedošlo ani k vydání správního rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že navzdory názoru žalobkyně odvolací soud neučinil závěr o existenci nesprávného úředního postupu. Konstatoval pouze, že se v daném případě jednalo o úřední postup, jeho nesprávností se však nezabýval vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace obou žalovaných a absenci příčinné souvislosti mezi údajným nesprávným úředním postupem a škodou. Ohledně dovolatelkou zpochybňovaného závěru odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti je pak třeba říci, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002). Jako taková pak vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod 49/2011). Tato otázka však nebyla dovolacímu soudu předložena.
Žalobkyně ve svém dovolání nijak nenapadla závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace obou žalovaných. Vzhledem k ust. §242 odst. 3, větě první, o. s. ř. tak dovolací soud nebyl oprávněn tento závěr přezkoumávat. Jelikož již tento závěr by odvolacímu soudu postačil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání žalobkyně úspěšné již proto, že proti uvedenému závěru nebrojí.
Navíc Nejvyšší soud uvádí, že závěr odvolacího soudu, podle nějž se žalobkyně mohla domáhat vrácení předmětné částky po postupiteli, a že nelze hovořit o škodě, jestliže vymáhaná pohledávka může být uspokojena tímto způsobem, je správný. Požadovat vydání uvedené částky po oprávněné osobě by nebylo možné na základě relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ust. §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť citované ustanovení předpokládá, že by postupitel omyl sám vyvolal nebo o něm musel vědět, což by s největší pravděpodobností v posuzovaném případě neodpovídalo skutečnosti. Příslušná ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení by bylo možné využít především v případě, že by postupní smlouva byla z nějakého důvodu shledána neplatnou. Pokud by však byla naopak platná, pamatuje na nastalou situaci ust. §527 odst. 1 písm. a) obč. zák., které praví, že bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi, jestliže postupník se nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Je zřejmé, že stala-li se žalobkyně věřitelkou pohledávky ve výši 7.698,60 Kč namísto ve výši 459.000,- Kč, postoupená pohledávka neměla dohodnutý obsah za předpokladu, že se strany smlouvy skutečně dohodly na převodu pohledávky ve výši 459.000,- Kč. Takový údaj totiž ve smlouvě o postoupení pohledávky chybí (je zde uvedena toliko cena pohledávky 490.000,- Kč). Na výše uvedené nemůže mít jakýkoliv vliv skutečnost, že jak žalobkyně, tak postupitel byli po celou dobu v dobré víře, jak tvrdí dovolatelka. Existence dobré víry může vyvolávat určité právní účinky pouze v případě, že s ní zákon takové účinky spojuje. Právní relevance dobré víry je dána například u institutu oprávněné držby (ust. §130 obč. zák.), nabytí vlastnického práva (práva odpovídajícího věcnému břemenu) vydržením (ust. §134 a §151o obč. zák.), nabytí vlastnictví od nepravého dědice (ust. §486 obč. zák.), při stanovení rozsahu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení (ust. §458 odst. 2 obč. zák.) apod., nikoliv však v posuzovaném případě. Jestliže se dovolatelka domnívá, že bylo povinností prvního žalovaného postupovat v dané věci podle správního řádu, nelze jí dát za pravdu. První žalovaný není správním orgánem, což plyne z ust. §17 zákona o půdě a §1 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., takže jeho činnost není upravena předpisem, stanovícím postup správních orgánů v rámci správního řízení, tedy správním řádem.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu