ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3953.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3953/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce HOTEL HLAVÁČ, s.r.o. , IČ: 253 36 894, se sídlem v Blansku, Svitavská 1010/35, zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem v Brně, Hlavní 40, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9/1800, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ing. L. J., bytem v Brně, Za vodojemem 34, o zaplacení 18.985.914,35 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 340/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2010, č.j. 44 Co 182/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2009, č.j. 33 C 340/2006-48, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 18.985.914,35 Kč se specifikovaným úrokem z prodlením (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce (jako kupující) uzavřel
dne 27. 1. 1999 se společností JUŘÍČEK, s.r.o. v likvidaci (prodávajícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly označené nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 3114 pro obec a katastrální území B. Na podkladě této smlouvy byl pak povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, s účinky ke dni 29. 1. 1999. Při uzavírání kupní smlouvy žalobce jednal s Ing. L. J., vycházeje přitom z údajů uvedených ve výpisu z obchodního rejstříku ze dne 7. 10. 1998, ve kterém byl Ing. L. J. uveden jako likvidátor společnosti JUŘÍČEK, s.r.o. v likvidaci, zapsaný do obchodního rejstříku na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. Firm 155095/98/59, Rg. C 20412/4/59, dříve, než označené usnesení (které napadl jednatel obchodní společnosti odvoláním) nabylo právní moci. Dále měl soud za prokázané, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004, č.j. 24 K 4/2001-220, byl na majetek obchodní společnosti JUŘÍČEK, s.r.o. v likvidaci, prohlášen konkurs. Během konkursu správce konkursní podstaty zapsal do soupisu konkursní podstaty i „podstatnou část nemovitostí“, které žalobce nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 27. 1. 1999, označuje kupní smlouvu za absolutně neplatný právní úkon, který učinila za prodávajícího osoba, jež neměla oprávnění jednat
za tuto obchodní společnost, neboť rozhodnutí soudu o jmenování likvidátora obchodní společnosti nebylo v právní moci. S postupem správce konkursní podstaty žalobce nesouhlasil a bránil se mu u soudu žalobou o vyloučení sepsaných nemovitostí z konkursní podstaty. Později vzal ovšem žalobu zpět a řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 9. 2004, č.j. 34 Cm 64/2004-26, zastaveno. V postupu rejstříkového soudu,
jež do obchodního rejstříku zapsal údaj o jmenování likvidátora společnosti, ač rozhodnutí soudu o tom nebylo dosud v právní moci, jakož i v postupu katastrálního úřadu při povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí spatřoval žalobce nesprávný úřední postup a domáhal se náhrady škody jím způsobené, jíž vyčíslil ve výši rozdílu mezi hodnotou nemovitostí a plněním, které získal v konkurzu po zpeněžení nemovitostí.
Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tj. do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona naplněny nejsou. V postupu soudu v řízení ve věcech obchodního rejstříku neshledal pochybení (nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1992 Sb.). Uzavřel, že pokud na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. Firm 155095/98/59, Rg. C 20412/4/59, zapsal rejstříkový soud Ing. L. J. jako likvidátora společnosti do obchodního rejstříku, postupoval v souladu s ustanovením §200b odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2000), jež mu ukládalo provést zápis do obchodního rejstříku do jednoho měsíce od vydání rozhodnutí o obsahu zápisu; povinnost provést zápis nebyla vázána až na právní moc takového rozhodnutí. Výpis z obchodního rejstříku, který byl vydán žalobci, se pak plně shodoval se stavem zapsaným. Nesprávným odvolací soud neshledal ani postup katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí,
při němž katastrální úřad postupoval podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdil, že podmínka nesprávného úředního postupu je naplněna tím, že rejstříkový soud,
ačkoli mu bylo známo, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. Firm 155095/98/59, Rg. C 20412/4/59 (jímž byl Ing. L. J. jmenován likvidátorem obchodní společnosti) bylo napadeno odvoláním, nezahájil podle ustanovení §200a odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) řízení o uvedení zápisu v obchodním rejstříku do souladu se stavem skutečným. Na plnění této povinnost rezignoval, proto žalobci vydal dne 7. 10. 1998 výpis z obchodního rejstříku, z něhož se podávalo, že Ing. L. J. je za společnost oprávněn jednat a podepisovat. Žalobce na správnost údajů uvedených ve výpisu z obchodního rejstříku spoléhal, a proto s Ing. L. J. jednal i při uzavírání kupní smlouvy dne 27. 1. 1999. Pokládaje z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, navrhl, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalovaná 2) označila napadený rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Žádnou z právních otázek, která by byla otázkou zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu a byla určující pro rozhodnutí o věci samé, žalobce dovolacímu soudu nepředkládá. V dané věci rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že není splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to sice nesprávný úřední postup (ve smyslu §13 odst. 1 zákona),
neboť jak rejstříkový soud (při zápisu Ing. L. J. do obchodního rejstříku jako likvidátora společnosti), tak i katastrální úřad (při vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle účastníky uzavřené kupní smlouvy) postupovaly v souladu s ustanoveními příslušných právních předpisů.
Tyto závěry – na nichž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá – žalobce dovoláním nenapadá. Přichází s novou právní argumentací, pokládaje nyní za nesprávný úřední postup to, že rejstříkový soud nepostupoval podle ustanovení §200a odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2000), za účelem dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, neprovedl-li (po podaném odvolání) výmaz zápisu likvidátora společnosti z obchodního rejstříku. Již proto se o otázku zásadního právního významu (jejíž řešení by bylo určující pro rozhodnutí o věci samé a mělo význam i z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec) nejedná. Z ustanovení §200a odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) vyplývá, že zjistí-li soud nesoulad mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, může zahájit i bez návrhu řízení k odstranění takového stavu. Z tohoto ustanovení (ve spojení s ustanoveními §81 odst. 1 a 3 o. s. ř., §27 odst. 2, §28 odst. 5 a §32 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000) je tedy možno dovodit i povinnost rejstříkového soudu zahájit takové řízení, jakmile se o nesouladu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v obchodním rejstříku dozví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 1 Odon 82/1997, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 1998). O takový případ však v posuzované věci nejde. Zde totiž rejstříkový soud zapsal údaje o likvidátoru společnosti na základě rozhodnutí soudu o obsahu zápisu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. Firm 155095/98/59, Rg. C 20412/4/59) a zápis v obchodním rejstříku byl tedy v souladu s touto skutečností (vydaným usnesením).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se také podává, že majetkovou újmu – spočívající ve ztrátě vlastnického práva k nemovitostem zpeněženým posléze v konkursu – si žalobce zavinil sám (§415, §441 obč. zák.), jelikož nebyl dbalý svých práv a účinně se nebránil zapsání nemovitostí do soupisu konkursní podstaty (žalobu vzal zpět a řízení bylo zastaveno), ač jinak tvrdí, že vzhledem k principu materiální publicity (obsaženému v ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000), nemohlo být jeho vlastnické právo k nemovitostem zpochybněno, jednal-li při uzavření kupní smlouvy v důvěře ve skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku. I proto odpovědnost státu za žalobcem tvrzenou majetkovou újmu dána není.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jež má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným (ani je podporujícímu vedlejšímu účastníku) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu