ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4168.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4168/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Národního institutu pro další vzdělávání (zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků), IČ 45768455, se sídlem v Praze 1, na Poříčí 4, zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304, proti žalované E. P., zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem, PhD., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, o zaplacení 380.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 466/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 22 Co 473/2009-459, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5.875,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Beránka, advokáta zastupujícího žalobce.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.)
Žalobce se žalobou podanou dne 27. 3. 2002 domáhal po žalované zaplacení částky 441.200,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že je výlučným vlastníkem domu č. p. 1035, situovaného na pozemku parc č. 487, kat. území Nové Město, obec Praha – městská část Praha 1 (dále jen „předmětný dům“), v jehož přízemí žalovaná užívala nebytové prostory na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2000. V daném ohledu byla žalované rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2002, č. j. 20 C 62/2001, uložena povinnost uvedené nebytové prostory vyklidit a vyklizené předat žalobci. Žalobce dále uvedl, že žalované vzniklo a dále vzniká v souvislosti s užíváním předmětných nebytových prostor bezdůvodné obohacení. Z uvedených důvodů se domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě za období od 1. 4. 2000 do 1. 4. 2002 po odečtení částky 250.000,- Kč, kterou žalovaná zaplatila; zůstatek tedy představoval částku 441.200,- Kč. Žalobce v průběhu řízení vzal žalobu co do částky 60.480,- Kč zpět a vůči žalované tak uplatňoval nadále nárok ve výši 380.720,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 6 C 466/2005-115, žalobu zamítl, když dospěl k závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 9. 2006, č. j. 22 Co 157/2006-133, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 88.184,- Kč s příslušenstvím; ve zbytku, tj. co do částky 292.536,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že vztah mezi účastníky řízení je vztahem obchodněprávním.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, č.j. 22 Co 473/2009-459, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který rovněž po právní stránce správně posoudil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání. Namítala, že soud nemohl přiznat bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor, pokud užívané prostory nebyly v rozhodném období jako nebytové zkolaudovány. Dále uvedla, že není pasivně věcně legitimována, neboť není společníkem ani členem subjektu, který prostory užíval. Uzavřela, že soud se nevypořádal s otázkou oprávněnosti nároku na příslušenství pohledávky a že nedostál své povinnosti dle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalobce v rámci podaného vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Nadto podotkl, že námitky dovolatelky jsou skutkového charakteru a nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
Judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C.H. Beck, 1994. s. 20-21). V souzené věci proto žalovaná může napadnout dovoláním rozsudek odvolacího soudu jen v části, kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 88.184,- Kč, neboť k podání dovolání proti části výroku odvolacího soudu, kterou byla žaloba zamítnuta, není podmínka subjektivní přípustnosti dovolání splněna.
Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb. se „[d]ovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona [tj. 1. 7. 2009] projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.“ Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. (rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 28. 1. 2010) není dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné „ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.“
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní je pro účely občanského soudního řádu nutno považovat všechny věci vyjmenované v §9 odst. 3 a 4 o. s. ř., jakož i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v §261 a §262 obch. zák. Z ustanovení §9 odst. 3 písm. r) vyplývá, že obchodní věcí je třeba rozumět i „spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.“ Již v rozhodnutí ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 256/2008, dovolací soud uvedl, že z hlediska procesního je obchodní věcí i spor mezi podnikateli o vydání bezdůvodného obohacení jako ekvivalentu nájemného v souvislosti s neoprávněným užíváním nebytových prostor k podnikání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 41/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3102/2007). V souzené věci se spor týkal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy uzavřené za účelem provozování obchodu. a jednalo se o vztah obchodněprávní (viz též odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 403 a odvolacího soudu na č. l. 461).
Dovolací soud je s ohledem na předeslané nucen konstatovat, že dovolání žalované směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým bylo (v obchodní věci) rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč. Přípustnost dovolání je tak vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) uvádí, že dovolání žalovaných není přípustné (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 6 C 466/2005, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 5.575,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) bez DPH (advokát není plátcem DPH). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu