ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4334.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4334/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně REAL, spol. s r.o. , IČ 00540781, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 116, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2/ České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, a 3/ městské části Praze 8 se sídlem v Praze 8, Zenklova 35, o zaplacení částky 196.920,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 175/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č. j. 22 Co 120/2010-183, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2009, č. j. 41 C 175/2008-145, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2009, č. j. 41 C 175/2008-145, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 196.920,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody s tím, že je vlastnicí domu č. p. 105, v k. ú. Libeň, Vosmíkových 38, Praha 8, a do bytu č. 8, nacházejícího se v tomto domě, byla na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byl nahrazen souhlas vlastníka nemovitosti s výměnou bytu, proti vůli žalobkyně nastěhována paní M. S. Žalobkyně byla přesvědčena, že paní S. nebude schopna hradit nájemné a úhrady spojené s užívání bytu. Proti uvedenému rozhodnutí se bránila odvoláním, dovoláním a nakonec i ústavní stížností, avšak neúspěšně. Žalobkyni vznikla škoda, odpovídající nezaplacenému nájemnému (částka 176.520,- Kč) a nákladům řízení, které vedla za účelem vymožení dlužného nájemného (částka 20.400,- Kč). Ve vztahu k první žalované žalobkyně tvrdila, že soudy se měly v řízení o nahrazení jejího souhlasu s výměnou bytu zabývat otázkou solventnosti paní S., to však neučinily, a nepředcházely tak vzniku škod. Druhá žalovaná zanedbává své povinnosti, když neposkytuje pomoc sociálně slabým osobám, v konkrétní rovině pak Úřad městské části Praha 8 nepomohl paní S., jež se nacházela v tíživé finanční situaci. Ani třetí žalovaná se dostatečně nezasadila o zlepšení sociální situace paní S. a nezajistila jí bytovou náhradu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 10. 2009, č. j. 41 C 175/2008-145, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že k tomu, aby mohla vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím, by takové rozhodnutí předně muselo být příslušným orgánem zrušeno nebo změněno, jak vyplývá z ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. K uvedenému však nedošlo, takže první žalovaná nemůže být shledána odpovědnou za specifikovanou škodu. V souvislosti s druhou žalovanou soud prvního stupně konstatoval, že má-li paní S. vůči žalobkyni dluh na nájemném a na nákladech soudního řízení, nelze z toho činit odpovědný stát, který se dle názoru žalobkyně měl postarat o hmotné zabezpečení paní S. Povinnou je za dané situace v první řadě paní S., za níž má žalobkyně pohledávku, a teprve po nesplnění povinnosti paní S. by bylo možné uvažovat o vzniku odpovědnosti státu za škodu. Stejně tak, i kdyby soud dovodil, že se Úřad městské části Praha 8 dopustil pochybení při udělování dávek státní sociální podpory, byla by poškozenou paní S., nikoliv žalobkyně. Nesprávný úřední postup navíc soud prvního stupně neshledal, stejně jako příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou a údajným nesprávným úředním postupem. Jestliže totiž občan sám o sociální dávky nepožádá, nelze z jeho pasivity vinit stát. Jde-li o třetí žalovanou, ze znění ust. §1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že povinnost k zajištění náhradního ubytování má především pronajímatel. Teprve v případě, že pronajímatel sám nemůže tuto náhradu zajistit, stíhá uvedená povinnost obec, pokud ji o to pronajímatel požádá. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla schopna bytovou náhradu zajistit, nelze na straně třetí žalované spatřovat žádné pochybení. Soud rovněž neshledal příčinnou souvislost mezi škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem, a to vzhledem k chybějící časové posloupnosti rozhodných událostí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 22 Co 120/2010-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. Odpovědnost první žalované nelze dovodit, neboť předmětná rozhodnutí nebyla zrušena či změněna, jde-li o druhou a třetí žalovanou, je třeba upozornit na nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jejich činností. Nelze totiž činit stát odpovědným za existenci pohledávky žalobkyně za třetí osobou, a to ani v případě, že by při udělování dávek sociální podpory paní S. došlo k nějakému pochybení, které navíc nebylo shledáno. I kdyby paní S. dávky získala, je závěr o tom, jak by s nimi naložila, zcela hypotetický a v tomto směru nelze dovozovat souvislost s její povinností (nikoliv povinností státu či obce) platit nájemné. Třetí žalovanou pak nestíhala povinnost zajistit paní S. náhradní ubytování. Odvolací soud rovněž uvedl, že výslech jednatele žalobkyně je dle ust. §131 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, důkazem toliko podpůrným a užije se jej jen tehdy, není-li možné skutkový stav věci zjistit prostřednictvím jiných důkazů. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. považoval městský soud za nepřípadný, neboť ten se týkal zrušení vyhlášky, jíž bylo regulováno nájemné. Stejně tak není zřejmé, jak by mohl soud přiznat uplatněný nárok podle čl. 11 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“).
Proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zrekapitulovala skutkový a právní stav věci a uvedla, že škoda jí vznikla díky rozhodnutí o nahrazení souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu a díky neexistenci adresné sociální pomoci, pro niž je odpovědnost za celou situaci přenášena na pronajímatele. Soudem byla žalobkyni vnucena nájemnice, která měla prokazatelně problémy s plněním svých závazků. Bylo tak zasaženo do vlastnického práva dovolatelky, neboť byla protiprávně znevýhodněna oproti ostatním pronajímatelům, kteří mohou do smluvních vztahů vstupovat svobodně. Odpovědnost první a druhé žalované vyplývá dle názoru dovolatelky přímo z čl. 11 Listiny. Žalobkyně se aktivně, avšak bezúspěšně pokoušela pomoci paní Střelkové s řešením její tíživé sociální situace. Je však především povinností státu postarat se o sociálně potřebné občany. Soud měl dle názoru žalobkyně zkoumat odpovědnost první a druhé žalované z pohledu porušení základních práv a principů, nikoli se omezit na pouhé hodnocení dle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka odkázala na příslušná ustanovení zákona č. 102/1992 Sb., jimiž dokládá povinnost třetí žalované zajistit paní S. bytovou náhradu, když nesplněním této povinnosti vznikla žalobkyni škoda, jejíž výše odpovídá nezaplacenému nájemnému a službám po právní moci vyklizovacího rozsudku. Dovolatelka též brojí proti výroku o nákladech řízení. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žádná z žalovaných se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení částky 176.520,- Kč, odpovídající nezaplacenému nájemnému, a částky 20.400,- Kč, představované náklady řízení, jež vedla za účelem vymožení nájemného. V jediném řízení tak uplatnila více samostatných nároků, a je tedy třeba přípustnost dovolání posuzovat u každého jednotlivého nároku samostatně. Z tohoto hlediska pak musí být zkoumána i hodnotová hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000). Vzhledem k tomu, že částka 20.400,- Kč nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 20.400,- Kč s přísl., při respektu k ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, a dovolací soud je proto dle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nyní se dovolací soud bude zabývat přípustností dovolání proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 176.520,- Kč s přísl. Brojí-li dovolatelka proti závěru odvolacího soudu o neexistenci odpovědnosti první žalované za škodu tvrzením, že jí byla soudem vnucena nájemnice, není možné dát jí zapravdu. Jak již konstatovaly soudy obou stupňů, k tomu, aby mohla být dovozena odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, musí být toto rozhodnutí v souladu s ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zrušeno či změněno. Jestliže se tak nestalo, nelze náhradu škody přiznat. Tento závěr je zcela v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005; obdobně viz též Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 62 – 67). Není ani důvod považovat ona nezrušená rozhodnutí za jakkoliv diskriminační, neboť byla založena na konstantním výkladu ust. §715 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), což ostatně vyplývá i z faktu, že žalobkyně byla neúspěšná jak v řízení dovolacím (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 736/2003), tak v řízení o ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 496/2004). Soud může v obecné rovině svým rozhodnutím nahradit souhlas kteréhokoliv pronajímatele s výměnou bytu, neboť mu to umožňuje právě ust. §715, věta třetí, obč. zák., a žalobkyně tak oproti ostatním pronajímatelům nebyla jakkoliv znevýhodněna.
Dovolatelka rovněž nemůže požadovat náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť z něj nevyplývá právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem, protože zákon může stanovit meze vlastnického práva, aniž by takové omezení bylo spojeno s právem na náhradu. Ust. čl. 11 odst. 4 Listiny tak lze vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení, přičemž omezení vlastnického práva v těchto případech musí jít nad rámec povinností, které zákon obecně stanoví pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, uveřejněné pod č. 136/2009 Sb.). Jak již bylo řečeno výše, adresátem právní normy obsažené v ust. §715 obč. zák. může být jakýkoliv pronajímatel, citované ustanovení se neomezuje na určitou konkrétní skupinu pronajímatelů, a proto zde nemohou existovat podmínky pro aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny. Z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny naopak mimo jiné vyplývá, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem upravuje zvláštní zákon, jímž je právě zákon č. 82/1998 Sb., a proto soudy postupovaly správně, jestliže nárok dovolatelky posuzovaly podle tohoto zákona.
Jestliže se žalobkyně snažila o zlepšení sociální situace paní S., je to dozajista chvályhodné, a dovolatelce lze přisvědčit v tom, že je to především stát, kdo má zabezpečovat sociální potřeby občanů. Na druhé straně však nelze opomenout, že jediným, kdo by mohl být v dané situaci případným pochybením státu, resp. obce v případě zanedbání jejich povinností poškozen, je sama paní S. Neexistuje spojitost mezi tím, zda paní S. dostávala či nedostávala dávky státní sociální podpory, a tím, zda platila či neplatila nájemné žalobkyni. Má-li občan získat sociální dávky, musí se o ně aktivně zasadit, a pokud tak paní S. neučinila, nelze z toho vinit stát, resp. druhou žalovanou. Dovolací soud je v rámci prováděného přezkumu věci vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (viz ust. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Ty učinily skutkové zjištění, podle nějž žalobkyně byla schopna zajistit paní Střelkové náhradní ubytování. Jestliže pak dovolatelka tvrdí, že tato povinnost stíhala obec, resp. třetí žalovanou, není tomu tak. Vzhledem k ust. §1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb. má tuto povinnost primárně pronajímatel, tedy žalobkyně. Teprve v případě, že pronajímatel nemůže bytovou náhradu zajistit sám, může o to požádat obec. Nelze tedy dospět k závěru o odpovědnosti za škodu ani v případě třetí žalované. Odvolací soud navíc uzavřel, že mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem není příčinná souvislost (stejně jako v případě škody, již měla způsobit druhá žalovaná), přičemž otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002), takže nemůže být vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. podrobena dovolacímu přezkumu.
Nadto je třeba připomenout, že řadu závěrů odvolacího soudu žalobkyně ve svém dovolání vůbec nezpochybňuje, jak vyplývá z výše uvedeného, i když tyto samy o sobě vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (srov. např. otázku vzniku škody za existence pohledávky žalobkyně proti paní Střelkové).
Z výše předestřeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně ve svém dovolání napadla též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit třetí žalované náklady odvolacího řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ust. §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2009, č. j. 41 C 175/2008-145, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 2, věty první, i 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu