ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4521.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4521/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně E. U. , zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Velké Výkleky v likvidaci , IČ: 00106631, se sídlem ve Velkých Výklecích, pošta Běrunice, o určení povinné osoby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 206/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2009, č. j. 28 Co 59/2009-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2009, č. j. 28 Co 59/2009-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č. j. 6 C 206/2008-33, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný je ve vztahu k ní povinnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - dále jen zákon o půdě (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaného určení se žalobkyně domáhala s ohledem na to, že žalovaný užíval a částečně poničil nemovitosti, na jejichž vydání vznikl žalobkyni dle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě nárok, a měl tudíž povinnost žalobkyni nahradit újmu takto vzniklou. Žalovaný původně přistoupil na smluvní vypořádání týkající se vydání předmětných nemovitostí a uhrazení náhrad za zdemolovanou nemovitost, smluvní ujednání však nebyla z jeho strany zcela naplněna, žalovaný začal popírat, že je povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě, což žalobkyni vedlo k tomu, že se počala svých práv domáhat soudně. Okresní soud konstatoval nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaného, jelikož prohlášením konkurzu na jeho majetek přešlo v souladu s §14 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 45/2001 Sb., o konkurzu a vyrovnání – úplné znění, ve znění účinném k datu rozhodnutí soudu, právo nakládat s majetkem podstaty na správce konkurzní podstaty, proti němuž měla být žaloba směřována. Okresní soud dále uvedl, že na straně žalobkyně absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, představující zákonnou podmínku pro úspěšné věcné projednání žaloby na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., jelikož žalobkyně se mohla domáhat svých práv žalobou na plnění již s ohledem na dříve uzavřenou dohodu s žalovaným týkající se náhrad požadovaných podle zákona o půdě. Okresní soud navíc označil právo na náhrady podle zákona o půdě za prekludované, a tudíž již nevymahatelné. Tyto úvahy vedly okresní soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, č. j. 28 Co 59/2009-88, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud revidoval závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, jelikož v tomto sporu nejde o nárok přímo se dotýkající majetku v podstatě, ale o otázku statusovou, a proto neztratil žalovaný prohlášením konkursu na svůj majetek způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že toto určení by zlepšilo její postavení v jiných řízeních týkajících se restituovaného majetku, jelikož v těchto řízeních bude otázka, kdo je povinnou osobou, řešena jako otázka předběžná. Určení povinné osoby nemůže změnit ani postavení žalobkyně v řízení u katastrálního úřadu, jenž na základě dohody zavazující žalovaného k vydaní nemovitostí odmítl učinit zápis vlastnického práva v její prospěch, neboť ani závazné vyřešení této otázky by nebylo dostatečným podkladem pro požadovaný zápis. Odvolací soud dále podotkl, že pochybnosti o tom, kdo je osobou povinnou k poskytnutí náhrad za vznesený, odňatý, živý a mrtvý inventář ve smyslu §20 zákona o půdě, již byly odstraněny rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 22. 12. 1992, č. j. SŘ 33/92, určujícím jako povinnou osobu Zemědělské družstvo Velké Výkleky. S ohledem na uvedené potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je podle ní dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost nesprávným právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadně právně významným činí napadené rozhodnutí otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jež by podle dovolatelky měla být posouzena odchylně od stávající judikatury. Dovolatelka zdůraznila, že žalovaný je povinnou osobou podle zákona o půdě, jako povinná osoba se choval, když s ní dne 8. 10. 1993 uzavřel dohodu, jíž se zavázal vydat jí jako náhradu za zbourané nemovitosti dům č. p. 42 v Běruničkách a dům č. p. 103 ve Velkých Výklecích, později však žalovaný začal tvrdit, že není povinnou osobou, a odmítl splnit své závazky, a kvůli tomuto nepravdivému tvrzení nedošlo ke vkladu vlastnického práva dovolatelky do katastru nemovitostí. Dovolatelka dále připomněla, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství se týká pouze náhrad za živý a mrtvý inventář, nikoliv však náhrad za zbourané budovy. Otázka povinné osoby k poskytnutí těchto náhrad doposud nebyla postavena na jisto, je opakovaně zpochybňována a ani v soudních řízeních, které žalobkyně vedla a vede, nebylo o určení povinné osoby rozhodnuto. Na vyřešení této otázky přitom závisí výsledek jiného řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce, v němž se žalobkyně domáhá náhrady, kterou jí žalovaný nejprve vydal a posléze opětovně odňal. Dovolatelka má za to, že v restitučních věcech, v nichž nebylo rozhodnuto o tom, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě, je třeba připustit možnost žaloby na určení povinné osoby. S ohledem na uvedené navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci lze v souladu s tvrzeními dovolatelky přiznat zásadní právní význam otázce naléhavého právního zájmu na určení osoby povinné dle zákona o půdě poskytnout oprávněné osobě náhradu, na níž jí vznikl nárok podle tohoto zákona, neboť při posouzení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů, k nimž již dříve dospěl soud dovolací a jež by měly být zohledněny i v tomto případě. Ač by bylo možno úvahy odvolacího soudu týkající se naléhavého právního zájmu coby základního předpokladu proto, aby mohlo být vyhověno žalobě na určení dle §80 písm. c) o. s. ř., v obecné rovině považovat v zásadě za správné, nelze přehlédnout specifika právních vztahů založených zákonem o půdě a zejména pak význam ustanovení týkajících se náhrad poskytovaných podle tohoto zákona. Nejvyšší soud v tomto ohledu zdůraznil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3315/2006), že určení povinné osoby podle §14 a §16 zákona o půdě je určením právního vztahu podle zákona o půdě, protože deklaruje právní vztah mezi osobou, která je oprávněna k přijetí náhrad, a osobou, jež je zákonem označována jako osoba povinná k jejich poskytnutí. Význam požadovaného určení je tak dán tím, že autoritativním určením povinné osoby může být současně vymezen právní vztah podle zákona o půdě, představující nástroj, pomocí nějž zákonodárce zamýšlel již na počátku devadesátých let částečně reparovat zásahy státu do majetku pozemkových vlastníků činěné v době totalitního režimu a zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (srov. preambuli k zákonu o půdě). Nedošlo-li v průběhu mnoha let k řádnému vyjasnění této otázky, nelze upřít žalobkyni naléhavý právní zájem na tomto určení. Nejistota ohledně existence vztahu mezi dovolatelkou jako osobou oprávněnou a žalovaným jako osobou povinnou přitom nemohla být nijak zmírněna ani rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 22. 12. 1992, na něž ve své argumentaci odkázal soud odvolací, jelikož toto rozhodnutí se týkalo pouze náhrad za živý a mrtvý inventář ve smyslu §20 zákona o půdě, nikoliv však náhrady za zničené nemovitosti dle §14 tohoto zákona (srov. rozhodnutí založené na č. l. 78). Nelze přehlédnout ani skutečnost, že určení osoby povinné k poskytnutí náhrad bylo dáno přímo ustanoveními zákona o půdě, dohodou měl být dořešen pouze způsob poskytnutí těchto náhrad, samotné uzavření dohody tedy nemůže být skutečností, jež by v případě později vzniklých pochybností o povinné osobě vylučovala potřebu autoritativního určení jejího právního postavení soudem, a bránila tak aplikaci závěrů výše předestřených. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že poměry dovolatelky i žalovaného mohou být významně ovlivněny požadovaným určením, dovolatelka má na tomto určení naléhavý právní zájem, právní posouzení odvolacího soudu je v tomto ohledu nesprávné a dovolání bylo podáno důvodně. Nejvyšší soud tak podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu