ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4670.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4670/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Obce Čelčice, IČO 00288136, se sídlem Čelčice 86, Klenovice na Hané, zastoupené JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, náměstí T.G.Masaryka 11, proti žalovaným 1) V. S., a 2) N. S., oběma zastoupeným JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu pro Prostějově pod sp. zn. 6 C 182/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.4.2010, č. j. 21 Co 190/2008-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 21 Co 190/2008-90 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 12. 2007, č. j. 6 C 182/2006-32, který určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány ve společném jmění manželů - žalovaných a jejich vlastnictví je zapsáno na základě dohody o zřízení práva osobního užívání R II - 180/1973 ze dne 16. 6. 1973. Vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 11. 1988, sp. zn. 4 C 243/88 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1989, sp. zn. 19 Co 31/89 bylo rozhodnuto, že dohoda uzavřená mezi MNV Čelčice a žalovanými o zřízení osobního užívání pozemku parcely č. 71 ze dne 16.6.1973 je neplatná. Dále zjistil, že Jihomoravský krajský výbor v Brně dne 10. 8. 1988 zrušil rozhodnutí Obvodního národního výboru v Prostějově o přidělení předmětného pozemku do osobního užívání žalovaných a uvedl, že není žádné rozhodnutí, na jehož základě by bylo možné dohodu o zřízení práva osobního užívání uzavřít. Odvolací soud též vzal za prokázané, že se jednalo o pozemky nezastavěné, které obec (žalobkyně) vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byly ve vlastnictví České republiky. Odvolací soud zaujal názor, že žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť k pozemkům, k nimž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, to do 1. 1. 1992 náš právní řád neumožňoval a nebylo možné vydržet ani právo na uzavření dohody o osobním užívání, neboť se jednalo o pozemek v socialistickém vlastnictví. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na určení svého vlastnického práva k pozemkům naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť vyhovující rozhodnutí soudu je důvodem změny zápisu o vlastnickém právu v katastru nemovitostí. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že na straně žalovaných není dán žádný právní titul, z něhož by bylo možné dovodit jejich vlastnictví k předmětným pozemkům. Uzavřel, že v dané věci se jednalo o historický majetek obcí, který podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. přešel ze státu na žalobkyni dnem účinnosti zákona, tj. ke dni 24.5.1991. Odvolací soud považoval za nadbytečné posouzení ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť důsledek - přechod do vlastnictví žalobkyně - by byl stejný.
Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovali ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdili, že pozemek parcela č. 71/1 a č. 71/2 zapsaný na LV č. 71 pro k. ú. Č. je vlastnictvím žalovaných, a to z titulu vydržení. Podle dovolatelů se jednalo o oprávněnou držbu, předmětný pozemek byl manžely vydržen již v roce 1986, proto vyslovení neplatnosti listin nemělo vliv na jejich vlastnické právo. Konstatovali, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, pokud ji má nepřetržitě v případě nemovitosti v držbě po dobu 10 let. Namítali, že tato držba nadále pokračovala s vědomím úřadů, neboť v roce 1991 byl vydán souhlas se změnou kultury pozemku a nerušeně trvala do 21.7.2006, tj. do podání žaloby. Dále poukazovali na skutečnost, že za pozemek řádně zaplatili a dosud platí za pozemky daně. Dovozovali, že držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo vykonává právo pro sebe. Tvrdili, že předmětem dohody o zřízení práva osobního užívání byl pozemek parcela č. 71 k. ú. Č. o výměře 874 m2, který byl geometrickým plánem č. 82 – 142-106-091/74 rozdělen na pozemek parcelu č. 71/1 o výměře 195 a pozemek č. 71/2 o výměře 679 m2. Podle dovolatelů pozemek označený jako p. č. 71/1 je užíván jako travní porost a pozemek parcela č. 71/2 je veden jako orná půda a je užíván podle žádosti o změnu kultury ze dne 10.4.1991, vydané Městským úřadem v Prostějově a Obecním úřadem v Č., jako zahrada. Tvrdili, že podle zákona č. 172/1991 Sb. pozemek parcela č. 71, popřípadě z něho vzniklé další pozemky tak nemohly podle tohoto zákona přejít do vlastnictví Obce Č., a proto obec není aktivně legitimována k podání předmětné žaloby. Podle dovolatelů skutečným důvodem soudních sporů je snaha obce získat část pozemku parcely č. 71 z důvodu jejího prodeje manželům Skácelovým. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaných nesplňuje.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z tohoto výkladu je zřejmé, že závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. V tomto směru je nutno dodat, že závěry soudů obou stupňů jsou správné, když bylo při určování vlastnického práva k předmětným nemovitostem vycházeno z příslušné zákonné úpravy dané zejména ustanovením §1 odst. 1 a 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., v němž se uvádí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona, t.j. ke dni 24.5.1991 přecházejí věci z vlastnictví České republiky. Za správné je rovněž považovat závěry soudů obou stupňů ohledně vydržení předmětných pozemků. S ohledem na řízení u soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. 4 C 386/87 a sp. zn. 4 C 243/88 žalovaní nemohli být v dobré víře, že jim pro užívání předmětných pozemků svědčí platný právní titul, jejich držbu tak nelze mít za oprávněnou ve smyslu §134 odst. 1, §130 o. z.
Dále je třeba podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Pokud žalovaní v dovolání polemizují se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k předmětu dohody o zřízení práva osobního užívání uzavřené dne 16.6.1973, pak lze v tomto směru odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 620/2007, v němž bylo stanoveno, že tato argumentace je kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Není-li dovolací soud v tomto směru oprávněn vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Pokud jde o dovolání žalovaných do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo možné dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených na vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 ustanovení §150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v daném případě vzhledem k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu