ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.716.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 716/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Javornická 1560, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 10,774.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 89/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 39 Co 244/2008-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 15. 11. 2001 se žalobce domáhal na státu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem příslušníků Policie ČR OOP Týniště nad Orlicí, kteří dne 22. 4. 1992 nezasáhli, když je žalobce k tomuto vyzýval, a nezjednali mu přístup do provozovny Jednoty, kterou měl žalobce pronajatou. Jednota K. nad O., s níž žalobce uzavřel smlouvu o společném podnikání, tuto smlouvu neoprávněně a neplatně vypověděla a dne 22. 4. 1992 mu zamezila přístup do pronajaté provozovny, a zabránila mu tak v jeho dalším podnikání a v nakládání s jeho majetkem umístěným v provozovně. Škodu ve výši 11,426.722,90 Kč žalobce vyčíslil jako ušlý zisk, jehož by z podnikání dosáhl, kdyby mu Policie zjednala přístup do provozovny.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 4 C 186/2001-44, žalobu na zaplacení částky 11,426.722,90 Kč s příslušenstvím zamítl, řízení co do částky 1,804.227,30 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 23. 4. 1992 oznámil Policii ČR OOP Týniště nad Orlicí vloupání do prodejny v B. a domáhal se ochrany svého majetku. Po příjezdu bylo zjištěno, že Jednota, která je vlastníkem objektu, vede se žalobcem občanskoprávní spor. Trestní oznámení proti představitelům Jednoty a obce byla Obvodním oddělením Policie ČR Kostelec nad Orlicí dne 21. 8. 1992 i vyšetřovatelem OÚV Policie ČR Rychnov nad Kněžnou dne 18. 9. 1998 odložena. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou posoudil podle ust. §20, §22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. a shledal ji důvodnou. Žalobce se o škodě a o tom, kdo ji způsobil, dozvěděl již dne 23. 4. 1992, kdy policisté odmítli zasáhnout na základě jeho podnětu proti pracovníkům Jednoty k ochraně jeho majetku, a jak vyplývá i z výpočtu škody, ke škodě mělo dojít již tím, že policie dne 23. 4. 1992 nezasáhla. Tříletá subjektivní doba marně uplynula dne 23. 4. 1995, žalobce svůj nárok soudně uplatnil dne 15. 11. 2001, tedy až v době, kdy již byl promlčen. Soud proto žalobu zamítl a co do částky 1,804.227,30 Kč řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 39 Co 42/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení práva. Nesprávný úřední postup Policie ČR spatřoval žalobce v tom, že dne 22. 4. 1992, kdy Jednota obsadila jím pronajatou prodejnu, Policie ČR OOP Týniště nad Orlicí nezasáhla, ačkoliv se jednalo o neoprávněné vniknutí do objektu a došlo při něm k ohrožení žalobcova majetku, který se v prodejně nacházel, a k trestnému činu krádeže. Vzhledem k tomu, že žalobce zcela jednoznačně označuje nesprávný úřední postup Policie ČR dne 22. 4. 1992, odvolací soud dovodil, že již v ten den se žalobce o něm dozvěděl, a za této situace počal běh tříleté promlčecí doby následujícím dnem, tedy 23. 4. 1992, a skončil marně dne 23. 4. 1995, neboť do té doby nebyl nárok uplatněn u soudu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. února 2006, č. j. 25 Cdo 2758/2004-86, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů (vyjma výroku o zastavení řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že se soudy obou stupňů při posouzení otázky promlčení dostaly do rozporu s hmotným právem. Zdůraznil, že s ohledem na to, že část tvrzené škody způsobené nesprávným úředním postupem měla vzniknout před účinností zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je třeba s ohledem na §36 cit. zák. tento nárok posuzovat podle dosavadních předpisů (tzn. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem), škodu vzniklou po účinnosti tohoto předpisu, tj. po 15. 5. 1998, je pak možno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. Promlčení žalovaného nároku je tedy třeba částečně posoudit podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a částečně podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Při posouzení, zda byla zachována subjektivní promlčecí doba ve smyslu obou uvedených předpisů, je pak rozhodující výklad pojmu „dozví se o škodě.“ Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než doje ke vzniku škody, a nelze tedy její počátek vztáhnout k okamžiku, kdy se žalobce měl dozvědět o nesprávném úředním postupu. Promlčení je třeba posoudit zvláště za každý měsíc, kdy mělo dojít ke škodě spočívající v ušlém zisku.
Obvodní soud pro Prahu 7 pak rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č. j. 4 C 89/2006-137, řízení „co do ustanovení povinnosti zaplatit částku 681.804,90 Kč s příslušenstvím“ zastavil (výrok I.), zamítnul žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 10.744.968,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Po zohlednění názoru dovolacího soudu obvodní soud konstatoval, že nárok žalobce je promlčen pouze za dobu od 22. 4. 1992 do 14. 11. 1998. Obvodní soud dále dospěl k závěru, že tvrzená nečinnost Policie ČR, jež podle žalobce neochránila jeho majetek v prodejně Jednoty, není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce sice podal několik trestních oznámení, jež však byla odložena, protože se nezjistilo pochybení policie či spáchání jakýkoliv trestného činu. Škoda spočívající v ušlém zisku přitom nemohla vzniknout v důsledku postupu Policie ČR už proto, že i kdyby zjednala žalobci přístup do prodejny a zajistila zboží, neznamenalo by to, že by žalobce mohl dále pokračovat ve svých podnikatelských aktivitách, neboť vyřešení situace spočívalo především na rozhodnutí soudu o skutečnosti, zda byla výpověď ze smlouvy o společném podnikání dána po právu, popřípadě na zhodnocení platnosti celé smlouvy. Tyto otázky přitom již v době požadovaného zásahu Policie ČR měl řešit Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou. S ohledem na uvedené soud neshledal, že by žalovaný nárok byl po právu, a proto žalobu v částce, v jaké nedošlo ke zpětvzetí žaloby, zamítl. Jelikož v řízení jednal obvodní soud na straně žalované i s druhou organizační složkou státu, krom Ministerstva vnitra i s Ministerstvem spravedlnosti, aniž by Ministerstvo spravedlnosti uvedl v záhlaví rozsudku, doplnil Obvodní soud pro Prahu 7 opravným usnesením ze dne 28. 2. 2008, č. j. 4 C 89/2006-161, záhlaví rozsudku i o tuto složku.
K odvolání žalobce přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjma výroku o zastavení řízení) Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 39 Co 244/2008-179, řízení ve vztahu k organizační složce České republiky - Ministerstvu spravedlnosti zastavil a rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v tomto rozsahu zrušil, ve vztahu k žalované České republice - Ministerstvu vnitra rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že v řízení nebyly dány podmínky k tomu, aby jako s žalovaným bylo jednáno i s Ministerstvem spravedlnosti, pročež ve vztahu k této složce řízení zastavil. Odvolací soud jinak vyslovil bezvýhradný souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Zdůraznil, že v řízení nebyl prokázán nesprávný úřední postup Police ČR ani příčinná souvislost mezi eventuálním nesprávným úředním postupem a vzniklou škodu. Odvolací soud dále poukázal i na skutečnost, že pokud se žalobce domáhal náhrady ušlého zisku i ve vztahu k Jednotě, byl jeho nárok zamítnut. Jelikož tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žalovaný nárok po právu, prvostupňové rozhodnutí ve vztahu k Ministerstvu vnitra jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatel nenapadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo ve vztahu k organizační složce České republiky – Ministerstvu spravedlnosti řízení zastaveno. Přípustnost dovolání spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud se podle dovolatele při posouzení otázky, zda skutečně došlo nečinností Policie ČR ke vzniku škody, dostal do rozporu s hmotným právem. Dovolatel odmítl závěry soudu prvního stupně, že ze strany Policie ČR nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a uvedl, že nechápe, proč se soudy nezabývaly otázkou, zda má nebo nemá Police ČR ze zákona povinnost ochraňovat majetek občanů a podnikatelů před neoprávněnými zásahy třetích osob. Podle dovolatele nebyl dán žádný zákonný důvod k tomu, aby zaměstnanci Jednoty vnikli do jeho prodejny a ponechali si jeho majetek pro svou činnost, a bylo tak povinností Policie ČR proti tomuto jednání zasáhnout. V dalších tvrzeních týkajících se skutečností rozhodných pro věc samu dovolatel odkázal na své odvolání, v němž obsáhle zrekapituloval okolnosti provázející převzetí zboží pracovníky Jednoty, rozvedl své tvrzení o tom, že Police ČR měla povinnost proti tomuto postupu zakročit, a odmítavým způsobem se vyjádřil k závěru o částečném promlčení jeho nároku. Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Dovolatel posléze doplnil své dovolání podáním ze dne 27. 3. 2009, v němž uvedl další otázky, jež odvolací soud podle něj špatně posoudil a z nichž je možné dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Nemohl přitom přihlížet k otázkám, které nad rámec původního dovolání dovolatel uvedl ve svém podání ze dne 27. 3. 2009, neboť toto podání bylo učiněno až po uplynutí dvouměsíční lhůty, v níž je možno uvádět údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, a jež počala běžet okamžikem doručení rozsudku odvolacího soudu advokátu žalobce dne 15. 1. 2009 (srov. §241b odst. 3, §240 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Základním předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení je vymezení právní otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2463, sešit 28/2004), jejíž řešení lze pokládat za přínosné jak pro rozhodovací praxi soudů obecně, tak i pro projednávaný spor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, sešit 1/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007). Za takovou otázku přitom nelze považovat tvrzení dovolatele, že odvolací soud posoudil otázku, zda došlo v tomto případě v důsledku nečinnosti Policie ČR ke vzniku škody, v rozporu s hmotným právem. Krom toho, že řešení takto formulované otázky nemůže být jakkoliv přínosné pro obecnou rozhodovací praxi soudů, nelze přehlédnout, že spočívá především na zpochybnění skutkových závěrů soudů obou stupňů, jejichž správností se však dovolací soud může zabývat pouze, jde-li o dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění, jakož i právní posouzení posléze převzal i soud odvolací, se přitom postupem Policie zabýval, aniž by však shledal, že by na straně Policie došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a ani dovolatel nepředestřel žádné relevantní námitky, které by mohly vzbudit pochybnosti o správnosti tohoto závěru. V této souvislosti lze rovněž podotknout, že za zcela bezpředmětné je třeba považovat tvrzení dovolatele, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda Policie ČR má povinnost ochraňovat majetek občanů před neoprávněnými zásahy třetích osob, jelikož pro posouzení věci nebylo rozhodující konstatování obecných povinností Policie ČR, ale zvážení, zda za daného skutkového stavu bylo zřejmé, že dochází k takovému jednání pracovníků Jednoty, které by vyžadovalo zásah Policie. Touto otázkou se přitom soudy zabývaly, aniž by jejich závěrům v tomto směru učiněným bylo možno cokoliv vytknout. Zároveň nelze přehlédnout, že soudy vyloučily odpovědnost státu za škodu vzniklou žalobci nejen z toho důvodu, že na straně Policie ČR nedošlo k pochybení, ale i proto, že tvrzená škoda nemohla být zapříčiněna postupem Policie ČR. Tento závěr dovolatel svými argumenty nijak výslovně nenapadá, obstojí-li přitom potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu jako správné z jednoho důvodu, nelze již posouzení zbývajících přikládat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2878, sešit 30/2004). Z uvedeného je rovněž zřejmé, že ani přihlédnutí k dovolací námitce týkající se posouzení promlčení, zmiňované jak v odkazovaném odvolání, tak i v opožděně podaném doplnění dovolání, a námitkám týkajícím se trestněprávní kvalifikace některých jednání, jež byly uplatněny v opožděně podaném doplnění dovolání, by neumožňovalo dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Vytknul-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, směřuje tímto tvrzením k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tzn. vadě řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že i když je rozhodnutí odvolacího soudu značně stručné, je z něj zřejmé, že odkazem na rozsudek soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil s posouzením rozhodujících námitek dovolatele soudem prvního stupně, a nelze mu za těchto okolností vytýkat, že se zvláště nevypořádal s každým dílčím skutkovým tvrzením žalobce.
V dovolání uplatněná tvrzení tedy neumožňují shledat rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu