ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.859.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 859/2009-339
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti žalovaným: 1) Nemocnici Český Krumlov, a. s. , se sídlem v Českém Krumlově, Horní Brána 429, IČ 26095149, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 341/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Co 1582/2008-299, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Co 1582/2008-299, se v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje .
III. Rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 2. 2008, č. j. 9 C 341/2004-229, se v zamítavém výroku vůči první žalované v částce 381.799,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a první žalovanou a o nákladech řízení státu zrušuje a řízení se zastavuje .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
V. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 15. 12. 2004, později doplňovanou, domáhal po žalovaných zaplacení částky 508.661,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví, kterou mu měla způsobit první žalovaná, resp. její právní předchůdce Okresní ústav národního zdraví v Českém Krumlově, porušením povinnosti poskytovat zdravotní péči v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Škoda na zdraví měla žalobci vzniknout tím, že dne 23. 5. 1976 utrpěl následkem pádu z postele při epileptickém záchvatu typu grand-mal zlomeninu obratlů L2, L3 a pravděpodobně i Th12. K epileptickému záchvatu mělo podle žalobce dojít v důsledku předčasného vysazení antiepileptik. Dále žalobce namítal, že škoda na zdraví vznikla také nesprávným postupem při léčení popsaného úrazu.
První žalovaná namítala existenci překážky věci rozsouzené, neboť o tomtéž nároku již rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 11. 1982, č. j. 10 C 132/79-129, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 1983, č. j. 5 Co 139/83-146, tak, že návrh navrhovatele J. V., aby odpůrce Okresní ústav národního zdraví v Českém Krumlově byl uznán povinným zaplatit mu částku 41.955,- Kčs a platit mu počínaje dnem 1. 11. 1982 diferenční rentu v měsíční výši 400,- Kčs, zamítl (dále jen „původní řízení“).
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 2. 2008, č. j. 9 C 341/2004-229, žalobu proti oběma žalovaným zamítl. Nárok žalobce na náhradu škody na zdraví posoudil podle ustanovení §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že první žalovaná neporušila povinnost postupovat v souladu s poznatky tehdejší lékařské vědy a že neexistuje příčinná souvislost mezi zdravotním stavem žalobce a pádem z postele, a proto nemůže existovat ani odpovědnostní vztah mezi žalobcem a první žalovanou. Žalobu vůči druhé žalované zamítl, neboť za závazky bývalého Okresního ústavu národního zdraví v Českém Krumlově neodpovídá.
K odvolání žalobce pouze proti té části rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba vůči první žalované, Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Co 1582/2008-299, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 126.862,- Kč zrušil a řízení zastavil a ohledně částky 381.799,- Kč jej potvrdil. V části žalobcova nároku ve výši 126.862,- Kč dospěl k závěru, že jeho projednání brání překážka věci rozsouzené podle ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř., neboť žalobce již nárok z titulu náhrady škody na zdraví uplatnil v této částce v řízení, které bylo pravomocně skončeno u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 132/79. V uvedeném rozsahu řízení zastavil, neboť překážka věci pravomocně rozhodnuté zakládá nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§103 ve spojení s §104 odst. 1 věta první o.s.ř.). O zbytku nároku ve výši 381.799,- Kč měl odvolací soud za to, že s ohledem na §135 odst. 2 větu druhou o.s.ř. je vázán pravomocným rozhodnutím vydaným v původním řízení, v němž byla otázka existence nároku na náhradu škody na zdraví mezi týmiž účastníky vyřešena tak, že není dán základ nároku.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost v části týkající se částky 126.862,- Kč opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v části týkající se částky 381.799,- Kč o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Namítal, že:
a) nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o existenci překážky věci rozhodnuté. Podle žalobce neprokázání protiprávnosti jednání první žalované nevyplývá z důkazů provedených v původním řízení, v němž navíc nebyly provedeny další žalobcem navržené důkazy, neboť byl v době nesvobody a normalizace diskriminován. Rozhodnutí v původním řízení byla vydána za podmínek nezaručujících spravedlivý proces, a proto nemohou vytvořit překážku věci pravomocně rozsouzené,
b) nebyl odvolacím soudem náležitě poučen podle §118a odst. 2 o.s.ř. o možném posouzení věci jako věci již jednou pravomocně rozhodnuté, čímž se pro něho stal rozsudek odvolacího soudu nepředvídatelným.
První žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, může být založena za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud shledává dovolání přípustným za situace, kdy odvolací soud posoudil otázku existence překážky věci pravomocně rozhodnuté v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
D. Důvodnost
1. K námitce ad a) – otázka existence překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Podle §159a odst. 5 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu .
Překážka věci pravomocně rozhodnuté brání projednání věci, „ má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. […] Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Řízení se týká těchže osob i v případě, kdy v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.“ (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097 a v judikatuře rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000 nebo ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004).
V projednávané věci je žalobcem osoba shodná se žalobcem v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 132/79. Skutečnost, že první žalovaná je právní nástupkyní žalovaného v původním řízení, dovodil v projednávané věci již soud prvního stupně. Žalobce se přitom na žalované domáhá náhrady škody na základě shodných skutkových tvrzení, podle nichž mu měla vzniknout škoda na zdraví tím, že dne 23. 5. 1976 utrpěl následkem pádu z postele při epileptickém záchvatu typu grand-mal zlomeninu obratlů L2, L3 a pravděpodobně i Th12. K epileptickému záchvatu mělo podle žalobce dojít v důsledku předčasného vysazení antiepileptik. Dále žalobce namítal, že škoda na zdraví vznikla také nesprávným postupem při léčení popsaného úrazu. V původním řízení byla žaloba pravomocně zamítnuta, neboť nebyl prokázán ani postup původního žalovaného v rozporu s tehdejšími poznatky lékařské vědy, ani příčinná souvislost mezi pádem žalobce z postele a vzniklými zraněními. Důvodem zamítnutí žaloby byl tedy závěr, že není dán základ nároku žalobce na náhradu škody, aniž by pro výsledek sporu byla rozhodná jeho výše.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že jde o spor mezi týmiž účastníky (resp. tímtéž žalobcem a právní nástupkyní původního žalovaného) a že žalobcem uplatněný nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jako tomu bylo v původním řízení. Situace, kdy v projednávané věci žalobce požaduje vyšší částku než v řízení původním (jednak s ohledem na ztrátu na výdělku, která mu za dobu od úrazu vznikla, jednak s ohledem na změnu judikatury, která v současné době přiznává vyšší náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění), na předeslaném závěru nic nemění. Jestliže totiž soudy v původním řízení dospěly k závěru, že není dán základ žalobcem uplatněného nároku, tvoří takové pravomocné rozhodnutí překážku věci rozsouzené bez ohledu na výši požadovaného nároku (srov. k tomu mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 913/2006).
K argumentaci obdobné námitce dovolatele, že rozhodnutí vydané v původním řízení bylo výsledkem nespravedlivého procesu typického pro období normalizace, a proto nemůže založit překážku věci pravomocně rozhodnuté, se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 22 Cdo 496/1998, v němž uvedl, že „ neexistuje-li ustanovení pozitivního práva, které by stanovilo, že rozsudky soudu určité povahy, vydané ve vymezeném období [od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989] , nejsou závazné (a tudíž nezakládají překážku věci rozsouzené), nelze pominout ustanovení §159 odst. 2 a 3 o.s.ř. [nyní ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř.] , podle nichž je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány a jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednána znovu. Pravomocné rozsudky […] jsou tedy závazné, bez ohledu na okolnosti jejich vydání a zakládají překážku věci rozsouzené pro řízení o témže předmětu řízení a při týchž účastnících řízení (jejich právních nástupcích) .“ (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 240/95). Protože zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, upravuje pouze možnost změny pravomocných rozhodnutí vydaných v trestních řízeních, a jiná právní norma, která by upravovala možnost změny pravomocných rozhodnutí vydaných v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 v občanskoprávních věcech, neexistuje, nemohl dovolací soud k uvedené námitce přihlédnout. Dovolatel ostatně neuvedl žádnou konkrétní okolnost, na které by se měla jeho údajná diskriminace zakládat.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud uzavřel, že projednání věci bránila již od počátku v plném rozsahu překážka věci pravomocně rozhodnuté, a řízení je proto postiženo vadou ve smyslu §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
2. K námitce ad b) – otázka chybějícího poučení odvolacího soudu.
Podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností […]. Otázku, zda projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, jako otázku splnění podmínek řízení (§103 o.s.ř.), zkoumá soud z úřední povinnosti, a to bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Ustanovení §118a o.s.ř., které se týká povinnosti účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy, proto na zkoumání podmínek řízení nedopadá. Ostatně skutečnost, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, uváděly obě žalované již před soudem prvního stupně, a proto měl žalobce dostatek příležitostí se k ní vyjádřit.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. věty před středníkem dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, zamítl. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o nákladech řízení a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku vůči první žalované v částce 381.779,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a řízení zastavil podle §243b odst. 4 ve spojení s §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení účastníků, resp. žalovaných, před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že se první žalovaná vzdala práva na náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů a v dovolacím řízení jí žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů řízení státu před soudem prvního stupně se zakládá na tom, že u žalobce jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení na č.l. 30 spisu a §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §148 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu