ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.897.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 897/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelek: a) E. Z. K., b) M. W., c) M. Z. W., a d) K. R. R., zastoupených Mgr. Markem Urbišem, 747 05 Opava, Partyzánská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 9. 9. 2010, sp. zn. 56 Co 385/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 95/2007 (žalobců Eryky Zigridy Klecové, Malgorzaty Wardach, Malgorzaty Zuzanny Wlazlo a Krystyny Reginy Rapacz, zastoupených Mgr. Markem Urbišem, advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. J. V., 2) České republice – Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a a 3) J. Š., o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 4. 5. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 18. 3. 2010, č. j. 12 C 95/2007-16. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se určení, že žalobkyně E. Z. K. je výlučným vlastníkem pozemku par. č. 505/4, podílu čtyř pětin pozemku parc. č. 503, podílu jedné poloviny pozemku parc. č. 505/1, podílu pěti šestin pozemku parc. č. 511/2, podílu dvou třetin pozemku parc. č. 505/3 a podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 504 v katastrálním území Rohov, dále určení, že žalobkyně M. W. je vlastníkem pozemku parc. č. 508/2, podílu jedné třetiny pozemku parc. č. 505/3 v katastrálním území Rohov, dále určení, že žalobkyně M. Z. W. je vlastníkem podílu jedné šestiny pozemku parc. č. 511/2, podílu jedné pětiny pozemku parc. č. 503, podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 515/1 a podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 504 v katastrálním území Rohov, a dále i určení, že žalobkyně K. R. R. je vlastníkem podílu jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 505/1 a podílu jedné poloviny pozemku parc. č. 504 v katastrálním území Rohov. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR částku 5.481,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaní Ing. J. V. aj. Š. nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyním bylo ještě uloženo zaplatit České republice – Okresnímu osudu v Opavě 1.172,- Kč na úhradu zálohovaných nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 9. 9. 2010, sp. zn. 56 Co 385/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 18. 3. 2010, č. j. 12 C 95/2007-116 „v celém rozsahu“ potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně „na podkladě odvolacího důvodu podle §205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné“.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů žalobkyně tvrdily, že rodiče žalobkyně E. Z. K. G. P. a A. C. a také žalobkyně M. W., M. Z. W. byli od dvacátých let 20. století vlastníky pozemků v katastrálních územích zejména Hněvošice a Sudice, přičemž užívání těchto pozemků nebylo přerušeno ani v době války, ani v poválečném období a ani v období do roku 1948. žalobkyně tvrdily, že uvedeným uživatelům pozemků bylo v souvislosti s probíhající kolektivizací pozemků nabídnuto opustit pozemky v katastrálních územích Sudice a Hněvošice a začít užívat vyměněné pozemky v katastrálním území Rohov „jako vlastní“. Žalobkyně jsou si vědomy toho, že nebyly jako vlastnice sporných pozemků zapsány v evidenci nemovitostí, avšak dovozovaly, že nepřerušeným užíváním k těmto pozemkům vlastnictví vydržely. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že „sporné pozemky v katastrálním území Rohov jejich předchůdci i ony samy užívaly v takovém rozsahu, jenž odpovídá spoluvlastnickým podílům vyjádřeným ohledně těchto pozemků v žalobě.“Uvedené výměně pozemků předcházela dvě jednání s pracovníky české a polské geodézie v domě rodičů žalobkyně E. Z. K. za účasti žalobkyně M. W. a žalobkyně M. Z. W. i otce žalobkyně K. R. R.“ a celá směna pozemků byla prezentována jako trvalý úkon“, dodávaly žalobkyně (i když ale nyní nedisponují žádnou listinou, která by vlastnictví ke sporným pozemkům prokázala).
Odvolací soud k těmto skutkovým údajům měl za to, že žalobkyně „neuvedly a neprokázaly, že by pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, jim byly přenechány náhradou za konkrétní pozemky v jejich vlastnictví v rámci pozemkových úprav podle vládního nařízení č. 47/1955 Sb.; neoznačily a neprokázaly konkrétní nabývací titul, který by je opravňoval pozemky držet a užívat; podle názoru odvolacího soudu „hypotéza, že sporné pozemky žalobkyně (či jejich právní předchůdci) nabyly náhradou za jiné pozemky a tím byly založena oprávněná držba pozemků a nabytí vlastnictví k těmto pozemkům vydržením; nebyla prokázána žádným z důkazů, označených žalobkyněmi. Odvolací soud měl za to, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žalobkyně (které jsou polskými státními občankami) už od roku 1972 pozemky v katastrálním území Rohov neužívaly, nýbrž po zcelení pozemků v tomto katastrálním území užívalo tyto pozemky zemědělské družstvo. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že tu není dána základní podmínka vydržení, tj. že by držitelé se zřetelem ke všem okolnostem bylo v dobré víře, že jim věc nebo právo náleží.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v této právní věci je dána pravomoc českého soudu k projednání žalob žalobkyň, které jsou občankami Polské republiky a mají bydliště v Polsku, a to i s přihlížením k článku 22 bod 1 nařízení Rady Evropských společenství č. 44/2001, a že věc bylo třeba posoudit podle českého právního řádu ve smyslu článku 36 Smlouvy mezi Českou republikou a Polskou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních (vyhlášené pod č. 42/1989 Sb.), když předmětem řízení jsou tu právní vztahy k nemovitostem v České republice
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správné (a to včetně správných výroků o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 11. 2010 doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 10. 1. 2011 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelky zdůrazňovaly, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně i se závěry odvolacího soudu, na základě nichž byla žaloba žalobkyň zamítnuta.
Dovolatelky především opakovaly, že v tomto soudním řízení plně konkretizovaly a upřesnily nemovitosti, které byly předmětem směny pozemků, provedené v roce 1972, a tak jednoznačně určily nemovitosti, které žalobkyně (nebo jejich právní předchůdci) opustily a začaly se k směněným pozemkům chovat jako ke svému vlastnictví.
Pokud soudy obou stupňů poukazovaly na souvislost této projednávané právní věci s vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků; dovolatelky měly za to, že v tomto případě pozemkové úpravy nebyly prováděny způsobem ukládaným tímto vládním nařízením, zejména nebyl vypracován projekt úprav, s nímž by byly seznámeny. Dovolatelky rovněž zdůrazňovaly, že v tomto soudním řízení nebyly poučeny (ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu) v tom směru, že věc bude posuzována podle vládního nařízení č. 47/1955 Sb. (což považují dovolatelky za vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu). Dovolatelky dovozovaly, že „až nyní jsou schopny argumentovat v tomto směru a to zejména v tom smyslu, že se žádným projektem úprav pozemků nebyly nikdy seznámeny“. Žalobkyně, které jsou státními občankami Polské republiky a žijí v Polsku, poukazovaly na to, že v době nesvobody měly omezený přístup na území českého státu“ a zdůrazňovaly, že „jeden kontakt ve vztahu k dotčeným nemovitostem proběhl pouze přes Geodézii v Opavě“. Tímto jednáním byli však právní předchůdci žalobkyň postaveni před hotovou věc; v době návštěvy Dr. Pruska, zástupce Geodézie v Opavě, došlo k podpisu listin, které si pak čeští zástupci zase odnesli a tyto listiny nebyly právním předchůdcům žalobkyň, ani žalobkyním samotným už vráceny; zástupci Geodézie Opava, kteří se bezprostředně na provádění pozemkových úprav podíleli, tj. Dr. Prusek a Ing. Kroupa, již zemřeli. Od roku 1972 až do léta 2005 tu, podle žalobkyň, trval ohledně pozemků v katastrálních územích Hněvošice, Sudice a Rohov ten stav, že došlo k „opuštění nemovitostí, k nimž žalobkyně nebo jejich právní předchůdci měl vlastnické právo jim svědčící (se zápisem v evidenci nemovitostí) s tím, že tyto nemovitosti bude vlastnit český stát, který je bude prostřednictvím zemědělských družstev a státních statků obhospodařovat“. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že tu došlo minimálně k vyvolání omylu u žalobkyň (jejich právních předchůdců) ze strany českých státních orgánů a v tomto omylu tu držitelé směněných pozemků jednali v dobré víře ohledně vlastnictví k pozemkům; soudy se však v daném případě objasněním všech souvisejících okolností nezabývaly.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelek bylo pouze uvedeno, že by tomuto dovolání dovolatelek nemělo být vyhověno, když rozsudek odvolacího soudu z 9. 9. 2010 je věcně správný a uvedený žalovaný se s jeho závěry ztotožňuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelky jako dovolací důvod uplatňovaly, že řízení v této právní věci bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil v průběhu řízení, nikoliv až při rozhodování soudu; o nesprávný postup soudu jde zejména tehdy, došlo-li v řízení k odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem.
Podle názoru dovolacího soudu v daném případě k takovéto vadě řízení v této právní věci, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 95/2007, nedošlo, jak lze z obsahu uvedeného soudního spisu dovodit.
O nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu a nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc, jak bylo uvedeno v jeho rozsudku z 9. 9. 2010 (sp. zn. 56 Co 385/2010 Krajského soudu v Ostravě) zejména podle ustanovení §130 odst. 1, §134 odst. 3 občanského zákoníku v souvislosti s ustanoveními vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků (který byl pak zrušen zákonem č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech).
Podle ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku, je-li držitel věci (práva) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-lí o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle ustanovení §134 odst. 3 občanského zákoníku se do doby uvedené v §134 odst. 1 občanského zákoníku započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce držitele.
Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná nesprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz k tomu č. 45/1986, stř. 182 – 183, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení vládních nařízení č. 47/1955 Sb. se hospodářsko-technickými opatřeními ohledně pozemků rozumělo podle tohoto vládního nařízení scelování nesouvislých a rozptýlených zemědělských pozemků a s tím souvisejících terénních, vodohospodářských a jiných opatření, sloužících ke zvýšení úrodnosti půdy a zlepšení hospodaření na ní. Vlastníkům, kteří provedením pozemkových úprav pozbyli užívání svých pozemků, se bezplatně přidělovaly do užívání náhradní pozemky (do náhradního užívání). Náhradní užívání bylo trvale spojeno s vlastnictvím pozemku, za nějž byl pozemek přidělen do náhradního užívání. Náhradní uživatel měl právo na výnos pozemku, mohl měnit jeho podstatu a provádět na něm stavby, nemohl však pozemek zatížit nebo zcizit. Právo náhradního užívání přecházelo při převodu nebo přechodu vlastnictví, za nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání, na nového vlastníka.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 12 C 95/2007 Okresního soudu v Opavě) vyplývalo, že soudy obou stupňů prováděly dokazování ohledně držení pozemků v této právní věci, dobré víry držitelů pozemků, jakož i nabývacích titulů ohledně náhradního užívání. i nabytí pozemku do vlastnictví.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat tento výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. byl zaujat i právní závěr: „Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů určení ani ochrany tvrzeného vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a způsob zmírnění nebo náhrady takové majetkové újmy nestanovil restituční předpis. – V odůvodnění tohoto stanoviska bylo i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal státu konfiskacemi, znárodněním a obdobnými majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.“
V restitučních předpisech (srov. zejména §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je u oprávněných osob stanovena i podmínka jejich nároků – státní občanství České republiky.
Z těchto ustanovení právních předpisů, výše uvedených, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i ze stanovisek Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že i odvolací soud měl ve svém rozsudku z 9. 9. 2010, proti němuž směřují dovolání dovolatelek, na zřeteli uváděná ustanovení právních předpisů a také při jejich aplikaci se nedostal do rozporu ani s výše citovanými závěry. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu u dovolání dovolatelek byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i publikovaným závěrům Ústavního soudu ČR), nebo řešení konkrétní právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud neshledal dovolání dovolatelek přípustná ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného (srov. §241a odst.. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …….“) nenáleží již dovolacímu soudu zabývat se dovolacími důvody uváděnými v dovolání dovolatelek. Vzhledem k tomu však, že i v daném případě byly v dovolání dovolatelek uváděny výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudů ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, lze poukázat na to, jak podle uveřejněné judikatury soudů se posuzují v řízení o dovolání uplatněné výtky tohoto druhu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této právní problematice uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu