ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1063.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1063/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadce MAX - V spol. s r.o. , se sídlem v Chodové Plané, Výškovská 43, PSČ 348 13 identifikační číslo osoby 25211072, zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Tyršův dům - Újezd 450/40, PSČ 11801, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 21/99, o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 2 Ko 39/2010-504, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. května 2010, č. j. 26 K 21/99-473, rozvrhl Krajský soud v Plzni (dále též jen „konkursní soud“) mezi konkursní věřitele druhé třídy výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce ve výši 3.518.334,- Kč. tak, že tito konkursní věřitelé budou uspokojeni v rozsahu 100 %.
Na základě podaného odvolání Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního soudu.
K odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že pohledávka konkursního věřitele č. 28 (České správy sociálního zabezpečení), ve výši 551.561,- Kč (z titulu dlužného penále), č. 31 (Finančního úřadu v Tachově) ve výši 141.994,- Kč (z titulu neuhrazené silniční daně a daně z nemovitostí) a č. 43 (CALDERSHOT FINANCE Ltd., původně /před postoupením/ Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky) ve výši 327.371,- Kč (z titulu pojistného a penále) byly včas přihlášeny do konkursu vedeného na majetek úpadce a při přezkumném jednání byly zjištěny, když je nepopřel ani úpadce. Podle ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), pak od podání přihlášek těchto pohledávek se týkajících neběží promlčecí doba a po uplatnění pohledávek v konkursním řízení tak nemohlo dojít k jejich promlčení.
Úpadce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, proč jsou pohledávky konkursních věřitelů č. 28, 31a 43 již promlčeny podle předpisů, na jejichž základě vznikly (podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění), přičemž nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu založenou na ustanovení §20 odst. 8 ZKV. Míní, že institut promlčení platby založené veřejným právem je ve výše označených zákonech upraven samostatně a nelze tedy, byť subsidiárně, aplikovat právní úpravu promlčení platnou v soukromoprávních vztazích. Nesdílí ani názor odvolacího soudu, že zákon o konkursu a vyrovnání je ve vztahu k jednotlivým úpravám promlčení v příslušných zákonech zákonem speciálním.
Tvrdí rovněž, že z nálezu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/2004 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 145), podle kterého se prohlášením konkursu nepřerušuje daňové řízení, lze dovodit, že se nestaví ani promlčecí doba k vybrání a vymáhání daňového nedoplatku.
Konkursní věřitel č. 31 ve vyjádření přitakává napadenému rozhodnutí jako věcně správnému.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod dovolání připustit však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ke vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší soud ponejprv vyslovil již v rozsudku ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70. Vzhledem k tomu, že názor formulovaný v tomto rozhodnutí byl v právní praxi opomíjen správci daně, Nejvyšší soud jej zopakoval a podpořil poukazem na argumenty Ústavního soudu v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Cdo 730/2004, uveřejněném pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 52/2007“). V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Upozornil rovněž, že tomuto pojetí vztahu obou zákonů přitakal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 76) uzavřel, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání.
V usnesení ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že i na daňové pohledávky dopadá zákaz započtení formulovaný v §14 odst. 1 písm. i/ ZKV. Právě k závěrům obsaženým v tomto rozhodnutí se přihlásil Ústavní soud v dovolatelem zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/2004. Pasáž citovaná z nálezu dovolatelem je zjevně vytržena z kontextu, když obsah nálezu naopak podporuje úsudek, podle kterého je zákon o konkursu a vyrovnání ve vztahu k daňové úpravě zvláštním právním předpisem (zakotvujícím v materii rozebírané nálezem nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek).
Poměrem zákona o konkursu a vyrovnání k zákonu o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění se pak Nejvyšší soud zabýval usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 709/2005, uveřejněném pod číslem 21/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 21/2008“), a to se stejným výsledkem jako v R 52/2007 (totiž, že i při uspokojení pohledávek vzešlých z úpravy obsažené v posledně označeném zákonu se v případě, že plátce pojistného se ocitne v konkursu, uplatní omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání). Ve vazbě na závěry obsažené především v R 52/2007 a v R 21/2008 není rovněž žádných pochyb o tom, že stejný vztah platí mezi zákonem o konkursu a vyrovnání a zákonem o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
V intencích těchto - judikatorně ustálených - závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je závěr, podle kterého také přihláška veřejnoprávní pohledávky staví běh promlčecích a prekluzívních lhůt závěrem triviálním, plynoucím z jednoznačné dikce §20 odst. 8 ZKV (jež od prohlášení konkursu na majetek úpadce /od 14. července 1999/ nedoznalo změny).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu