Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.04.2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1164.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1164.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1164/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala, rozhodl v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, PSČ 674 01, proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 122/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 9 Cmo 103/2009 – 94, ve znění usnesení ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 103/2009 – 116, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 9 Cmo 103/2009 – 94, ve znění usnesení ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 103/2009 – 116 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem (ve znění usnesení ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 103/2009 – 116), změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č. j. 47 Cm 122/2007 – 73, tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. června 2007, č. j. 47 Sm 126/2007 – 16, v rozsahu 1,190.112,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2006 do zaplacení, odměnou 5.008,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že poté, co zopakoval důkaz částí znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem z oboru písmoznalectví, neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně podle kterého nelze-li na základě znaleckého posudku ze „stoprocentní jistotou či vysokou mírou pravděpodobnosti“ označit podpis směnečného rukojmího na směnce za podpis žalovaného, je nutné považovat žalovaným vznesenou námitku nepravého podpisu za prokázanou. Znalec ve svém posudku dospěl po komplexním vyhodnocení charakteru a průkaznosti znaků nalezených v obecné a zvláštní rovině zkoumání a z důvodu výrazné jednoduchosti sporného podpisu i vyšší míry vnitřní variantnosti pravých podpisů k závěru, že nelze objektivně rozhodnout, zda sporný podpis rukojmího na směnce, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), je pravým podpisem žalovaného nebo zda jde o kvalitní padělek typu napodobeniny, tedy uzavřel, že obě v úvahu přicházející verze nelze vyloučit ani prokázat. Odvolací soud se s hodnocením znaleckého posudku soudem prvního stupně neztotožnil a uzavřel, že žalovaný svou námitku nepravosti podpisu tímto důkazem neprokázal. Nenavrhl relevantní důkazy ani po poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“). Kopie směnky, z níž bylo zřejmé, že podpis žalovaného je oproti předloženému prvopisu směnky zčásti posunut, by měla za daného stavu důkazní hodnotu pouhé kopie, neprokazující námitku nepravosti podpisu žalovaného na žalobkyní předloženém prvopise směnky. Námitku nepravosti podpisu žalovaného na směnce tak odvolací soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalovaný dále namítal nesprávnost směnečné sumy, data splatnosti a náležitostí doplněných žalobkyní na blankosměnku dle vyplňovacího oprávnění uděleného výstavcem směnky při podpisu blankosměnky žalobkyni. K tomu odvolací soud zdůraznil, že v projednávaném případě právo ze směnky uplatňuje její původní majitel, tedy ten, komu byla směnka výstavcem k vyplnění předána. V takovém případě, zcela v intencích §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového náleží žalovanému – osobě účastné jako jednatel společnosti výstavce dohody o vyplnění blankosměnky – námitka nedodržení ujednání o vyplňovacím právu blankosměnky předané žalobkyni. V konkrétním případě ale nebylo podstatným tvrzením žalovaného, že směnečná suma je nesprávná a rovněž tak, že bylo nesprávně doplněno datum splatnosti, jestliže současně nekonkretizoval ani výši směnečné sumy, která měla být správně na blankosměnku doplněna, ani datum splatnosti. V tomto směru shledal odvolací soud námitky neurčité a již proto nedůvodné. Nadto uvedl, že prohlášení konkursu na majetek výstavce směnky není rozhodné pro určení data splatnosti vystavené blankosměnky, to nemá vliv na obsah vyplňovacího oprávnění v rozsahu práva na doplnění data splatnosti. Konečně neshledal odvolací soud důvodnou ani námitku nepředložení směnky k placení. Žalovaný v postavení rukojmího za výstavce je osobou, u níž se směnka neprezentuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do jeho důvodů odkázal na §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že důkazní břemeno tíží výlučně žalovaného za situace, kdy žalovaný ve směnečném řízení namítl, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem, a znalec uzavřel, že nelze podat jednoznačný závěr o tom, zda se jedná o pravý a spontánní podpis žalovaného, zvláště za situace, kdy žalovaný prokáže, že předložená směnka je odlišná od blankoměnky, kterou žalovaný jednající při uzavírání úvěrové smlouvy a vystavení blankosměnky, jako výstavce směnky podepsal, a kdy podpisy na předložené směnce se nacházejí na formuláři jinde oproti formuláři, který žalovaný podepsal.Soud měl dle dovolatele nutně dospět k závěru, že směnka jako abstraktní závazek skripturní povahy, kdy je obsah peněžitého závazku inkorporován v listině obsahující směnečné prohlášení, je úplnou směnkou až v době podpisu výstavcem (u směnky vlastní) a rukojemský závazek je přijat až když je na směnku u příslušné doložky či na líci směnky bez příslušné doložky učiněn podpis osobou odlišnou od výstavce. Odvolací soud měl dále vzít v úvahu, že nalézací prvostupňový soud zamítl návrh na změnu návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu co do důvodů, kdy chce žalobce rozšířit skutková tvrzení tak, že směnka, která je předmětem řízení, má zajišťovat úhradu nikoli jedné (jak je uvedeno v původním návrhu na zahájení řízení) ale několika faktur, a žalobu zamítnout, neboť jsou skutková tvrzení v návrhu, že směnka zajišťuje splatnost jedné faktury, v rozporu se skutečností. Odvolací soud podle dovolatele přehlédl a nevzal v úvahu, že „návrhy na doplnění dokazování žalovaného byly pravomocně zamítnuty před soudem prvního stupně a s provedením takto navržených důkazů se žádným způsobem nevypořádal“. Odvolací soud měl také dle mínění dovolatele vyhovět žádosti jeho právního zástupce o odročení jednání, aby bylo zachováno jeho právo na právní pomoc, neboť prokázal, že nařízení jednání bylo v kolizi s jednáním dříve nařízeným v jiné trestní věci. Vady řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesplnily svou povinnost uloženou jim ustanovením §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a měly-li za to, že účastníci nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je neuvedli úplně, nebo že věc je možno po právní stránce posoudit jinak, než podle jejich právního názoru, nevyzvaly je, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností. V důsledku toho pak nebyli řádně poučeni ani dle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (účinné do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Dovolatel napadá především právní závěr odvolacího soudu, podle kterého je nedůvodná námitka nesprávné výše směnečné sumy (v důsledku částečného uspokojení pohledávky žalobce), jestliže z námitek neplyne, v jaké výši měla být směnečná suma v blankosměnce správně vyplněna. Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech zakládá žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. V námitkách žalovaný neuvádí sumu, která byla právem uplatněna soudní cestou, resp. neuvádí, v jakém rozsahu by měl být směnečný platební rozkaz zrušen. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky nesprávně vyplněné směnečné sumy je proto správný. Podstatná část argumentace dovolatele napadající nesprávné právní posouzení věci a zjištění skutkového stavu směřovala k otázce určení pravosti jeho podpisu na směnce. Odvolací soud přitom při hodnocení důkazů vyšel z právního závěru, že důkazní břemeno ohledně prokázání nepravosti podpisu leží na žalovaném. Tento právní závěr odvolacího soudu je nesprávný a v důsledku toho činí dovolání důvodným. V rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil že „popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok“. Tento závěr se uplatní bez ohledu na to, zda bylo o směnečném nároku rozhodnuto směnečným platebním rozkazem. Odvolací soud tedy postupoval nesprávně, jestliže shledal námitku nepravého podpisu směnky pro neunesení důkazního břemene žalovaným nedůvodnou. Proto Nejvyšší soud jeho rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Za tohoto stavu již dovolací soud nepovažuje za nutné zabývat se dalšími námitkami dovolatele stran nesplnění poučovací povinnosti, odmítnutí důkazních návrhů, nevyhovění žádosti o odročení ústního jednání a změny skutkových tvrzení žalobkyně co do vymezení pohledávek, k jejichž zajištění byla směnka vystavena, když těmto námitkami se bude v dalším řízení zabývat odvolací soud. Obdobně jako v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, považuje dovolací soud za nezbytné zdůraznit, že pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporné listině (zde na směnce), není kategorický (tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná o pravý podpis žalovaného), bez dalšího soudu neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. Nelze v této souvislosti pominout, že znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je – nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat (např. výpověď svědků, kteří byli podpisu sporné listiny žalovaným přítomni nebo listiny, v nichž se žalovaný k podpisu doznává, popř. z nichž jiným způsobem tento závěr vyplývá, respektive jiné důkazy potvrzující existenci hlavní pohledávky a její zajištění směnkou) – tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (srov. ustanovení §132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Teprve v situaci, kdy hodnocení provedených důkazů (s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo) soudem vyzní v závěr, že výsledek dokazování pravdivost skutkových tvrzení žalobce (o pravosti podpisu žalovaného) nepotvrdil, bude na místě rozhodnout pro neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobce. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně a odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. dubna 2011 doc. JUDr. Ivana Štenglová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/27/2011
Spisová značka:29 Cdo 1164/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1164.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Směnky
Dotčené předpisy:§10 předpisu č. 191/1950Sb.
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25