ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1248.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1248/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně České republiky- Úřadu práce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 3, Domažlická 11, PSČ 130 11, proti žalovanému L. M. , jako správci konkursní podstaty úpadce P. P., zastoupenému JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Karasovská 5/832, PSČ 160 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 143/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2005, č. j. 13 Cmo 59/2005-26, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2005, č. j. 13 Cmo 59/2005-26 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 46 Cm 143/2002-14, se zrušují a řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 46 Cm 143/2002-14, určil, že pohledávka žalobkyně za úpadcem Petrem Peštou ve výši 22.248,- Kč je po právu.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze rozsudek soud prvního stupně tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadcem ve výši 22.248,- Kč zamítl.
Odvolací soud uzavřel, že „srážka dávek sociálního pojištění ze mzdy zaměstnance odvedeného zaměstnavatelem nepředstavuje mzdový nárok zaměstnance podle §3 písm. b/“ zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů (dále jen „zákon“), a proto podle ustanovení §11 odst. 3 zákona na „úřad práce“ nepřechází (jako součást mzdového nároku zaměstnanců) srážky sociálního pojištění odvedené (za zaměstnavatele) úřadem práce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (které bylo Nejvyššímu soudu řádně předloženo /až/ dne 29. března 2010), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (uplatňujíc tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož mzdové nároky, které na ni v souladu s ustanovením §11 odst. 3 zákona přecházejí, nezahrnují srážky sociálního pojištění, poukazujíc na ustanovení §10 odst. 1 a odst. 2 zákona, jakož i na opačné závěry formulované Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 13. prosince 2004, sp. zn. 13 Cmo 485/2003.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, a je i důvodné.
Podle ustanovení §11 odst. 3 zákona, ve znění účinném do 30. září 2004 (pro věc rozhodném), na úřad práce přechází do výše vyplacených peněžních prostředků (§8 a 9) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, přihlásí úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v konkursním řízení.
Právní názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí a podle kterého na „úřad práce“ přechází podle ustanovení §11 odst. 3 zákona mzdový nárok zaměstnance v tzv. „čisté výši“, je v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 60/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod číslem 37. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že mzdový nárok zaměstnanců přechází jako pracovněprávní nárok na „úřad práce“ v tzv. „hrubé výši“, tedy včetně „úřadem práce“ odvedené zálohy na daň z příjmů, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v plném rozsahu zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení).
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2010, č. j. 59 K 15/2002-368, které nabylo právní moci 12. března 2010, zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Jakmile nastal účinek zrušení konkursu na majetek úpadce (srov. §44 až §45 ZKV), pominuly též důvody vést dále incidenční spor o určení pravosti pohledávky žalobkyně. Skončení konkursního řízení (zánik účinků prohlášení konkursu) má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek tohoto řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není), vyvolávající v této věci nutnost postupu podle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zrušil v plném rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) i rozsudek soudu prvního stupně a řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky v popsaném rozsahu zastavil.
Výrok o nákladech řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy zastavením řízení, na němž nelze přičíst vinu žádné ze sporných stran.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu