ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1294.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1294/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, proti žalované M. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, PSČ 500 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 25/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. 5 Cmo 300/2008-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009,
č. j. 5 Cmo 300/2008-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 5 Cmo 300/2008-102, potvrdil rozsudek ze dne 11. března 2008, č. j. 34 Cm 25/2007-61, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. února 2007, č. j. 34 Sm 12/2007-9, kterým žalované uložil zaplatit žalobci částku 894.000,- Kč s 6% úrokem od 4. září 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.980,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně – dospěl k závěru, podle něhož „i když pravost podpisu žalované na směnce nebyla přímo zjištěna znaleckým posudkem, ve spojitosti s dalším důkazem provedeným soudem prvního stupně, a to uznávacím prohlášením, je obranné tvrzení žalované“… (rozuměj námitka, že směnku nepodepsala)…„dostatečně vyvráceno“.
Přitom zdůraznil, že žalovaná byla k jednání nařízenému soudem prvního stupně na den 11. března 2008 řádně předvolána (dle doručenky u čl. 57 zásilku převzala její dcera M. P.). Pro předvolání k jednání přitom zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nestanoví povinnost doručení do vlastních rukou a písemnost tak může být doručena „vhodné fyzické osobě bydlící na témže místě, což v případě dcery žalované bylo nepochybně splněno“. „Samotná doručenka pak prokazuje dle ustanovení §46 odstavec 3 o. s. ř. řádné doručení“.
Dále odvolací soud dovodil, že „podle protokolu z jednání dne 11. března 2008 bylo soudem účastníkům řádně dáno poučení dle ustanovení §119a o. s. ř. o nutnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozsudku, a to s ohledem na princip neúplné apelace v odvolacím řízení. Z tohoto hlediska jsou tedy v dovolání tvrzené skutečnosti a navržené důkazy již dle ustanovení §205a o. s. ř. nepřípustné, navíc se jedná o směnečné řízení ovládané zásadnou koncentrace, když soud může přihlédnout jen k těm skutečnostem a tvrzením, které žalovaný uvede ve včasných, tedy ve třídenní lhůtě od doručení směnečného platebního rozkazu uplatněných námitkách“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, zda „je žalovaná povinna uhradit peněžitou sumu na směnce uvedenou za situace, kdy směnku, o kterou žalobce svůj nárok ve směnečném řízení opřel, nepodepsala“.
Dovolatelka poukazuje na závěr znaleckého posudku, podle něhož porovnáním srovnávacích materiálů se sporným podpisem nelze určit, zda podpis žalované na směnce je pravým, či byl napodoben jiným pisatelem a nadále setrvává na námitce, že směnku nepodepsala. Ve vztahu k uznávacímu prohlášení ze dne 21. ledna 2007 dále akcentuje, že v situaci, kdy se nemohla zúčastnit jednání před soudem prvního stupně dne 11. března 2008, u kterého bylo zmíněné prohlášení žalobcem předloženo, jí byla upřena možnost se k provedenému důkazu vyjádřit; potud setrvala na námitce obsažené již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, podle níž nepodepsala ani uznávací prohlášení.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve výkladu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §175 o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li včas žalovaný námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže … (c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
Otázkou výkladu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175, přičemž k závěrům v tomto rozhodnutí formulovaným se přihlásil mimo jiné i v rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jen taková skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná skutečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně považoval při zjišťování skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani nehodnotil), netvoří, byť byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a není proto ani pojmově možné zpochybňovat jeho věrohodnost.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků).
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalovaná námitku, podle níž uznávací prohlášení ze dne 21. ledna 2007 nepodepsala, uplatnila jak v odvolání (viz čl. 64), tak i v doplnění odvolání (viz čl. 74); zmíněná výhrada pak není ničím jiným, než zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku (uznávacího prohlášení) a z hlediska ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak nejde o nepřípustnou skutečnost.
Na shora uvedeném závěru pak ničeho nemění ani zásada koncentrace směnečného řízení (§175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), když námitka, podle níž žalovaná směnku nepodepsala, byla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Reakce žalované na v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložené uznávací prohlášení, založená na tvrzení, podle něhož uznávací prohlášení nepodepsala, zjevně není (novou) námitkou proti směnečnému platebnímu rozkazu, nýbrž pouze polemikou s věrohodností (pravostí) od směnky odlišné soukromé listiny, která byla – dle názoru odvolacího soudu – stěžejní pro následný závěr ohledně pravosti podpisu žalované na směnce.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nad rámec důvodů, pro které nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát, Nejvyšší soud doplňuje, že nadále setrvává na závěrech formulovaných v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle nichž popřel-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti tohoto podpisu na žalobci; tím je dán i zásadní význam hodnocení uznávacího prohlášení (jeho pravosti) pro přijetí následného závěru, zda žalobce důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalované na směnce unesl či nikoli.
Právní názor dovolacího soudu jako odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II., zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu