ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1979.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1979/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49 71 03 62, zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, PSČ 603 00, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 3, PSČ 602 00, o zaplacení částky 455.629,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 158/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2008, č. j. 27 Co 628/2006-89, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2006, č. j. 47 C 158/2005-46, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2008, č. j. 27 Co 628/2006-89, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 27 Co 628/2006-89, potvrdil rozsudek ze dne 21. dubna 2006, č. j. 47 C 158/2005-46, jímž Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 455.629,20 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 20. února 2005 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §261 odst. 3 písmeno d), §359 a §716 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ustanovení §451, §458 odst. 1, §524 odst. 1 a §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na čl. II zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož vyplacením dodatečné náhrady za pojištěný vklad ve výši 455.629,20 Kč dne 15. dubna 2002 vzniklo žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Žalobce totiž v uvedeném rozsahu žalovanému plnil, ačkoli žalovaný pohledávku z vkladu (rozuměj pohledávku z běžného účtu vedeného u Moravia banky, a. s. – dále jen „banka“) smlouvou ze dne 8. září 1999 postoupil společnosti ELEKTRO BRNO MANAGEMENT, spol. s r. o., která s účinností ke dni 13. září 1999 nabytou pohledávku započetla vůči pohledávce banky z titulu smlouvy o úvěru.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně (s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání, namítaje nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Přitom za zásadně právně významné považuje zodpovězení otázek, zda:
1. „Je zápočet de iure a de facto postoupené pohledávky z vkladu u banky, jež je v úpadku, proti pohledávce banky z úvěru legitimní, když správce konkursní podstaty banky tvrdí, že zápočet je neplatný a neúčinný?“
2. „Je podklad pro výplatu náhrad za pojištění vkladů sestavený správcem konkursní podstaty pro Fond pojištění vkladů (dále jen „fond“) závazný a neprozkoumatelný?“
3. „Je žalobce ve sporu aktivně legitimován, když se dnem zahájení plateb stává vůči bance věřitelem ve smyslu ustanovení §41h odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách?“
4. „Je dovolatel pasivně legitimován ve sporu, když ze zákona o bankách se žalobce stává věřitelem banky a banka je tedy dlužníkem žalobce ze zákona?“
5. „Je žalobce povinen v žalobě na vydání plnění v případě přijetí dvojitého plnění při zjištění, že k dvojitému plnění nedošlo a tedy překvalifikuje svůj žalobní titul na vydání bezdůvodného obohacení, učinit změnou žalobního návrhu, tedy změnou žalobního petitu?“
Dovolatel akcentuje, že žalobce byl v daném případě ze zákona povinen na základě pokynu správce konkursní podstaty banky vyplatit náhrady za pojištění vkladů; přitom nebyl oprávněn přezkoumávat či rozhodovat, komu náhrady vyplatí, eventuelně, které náhrady bude požadovat zpět. Současně poukazuje na negativní stanovisko správce konkursní podstaty banky k provedenému zápočtu a dovozuje, že žalobci v rozsahu jím poskytnutého plnění z titulu pojištění vkladů vznikla pohledávka vůči bance a nikoli vůči osobám, jímž byla taková plnění poskytnuta; sám pak plnění přijal v dobré víře.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval dovoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Poněvadž nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007,
sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledal.
Závěr, podle něhož smlouvou uzavřenou podle ustanovení §524 obč. zák. lze postoupit i pohledávku ze smlouvy o běžném účtu (§708 a násl. obch. zák.), totiž formuloval již v rozsudcích ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005 a ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007. Přitom současně uzavřel, že skutečnost, že postupitel poté, co postoupená pohledávka zanikla započtením, od smlouvy o postoupení pohledávky s účinky ex tunc odstoupil, nemá za následek „obživnutí“ zaniklé pohledávky, nýbrž vznik nároku postupitele vůči postupníku na vydání bezdůvodného obohacení. Z hlediska posouzení, zda došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o běžném účtu a jejímu následnému zániku započtením, tak rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá a případné zpochybňující stanovisko správce konkursní podstaty banky co do platnosti zápočtu je právně bezvýznamné.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky dovolatele, podle níž žalobci nepřísluší přezkoumávat správnost podkladů poskytnutých mu správcem konkursní podstaty banky pro výplatu náhrad z titulu pojištění pohledávek z vkladů. Na první pohled je totiž zjevné, že akceptace takového názoru by vedla ke zcela nepřijatelným závěrům, podle nichž by žalobce v případě, kdy mu správce konkursní podstaty banky sdělí, že banka nemá závazky odpovídající pohledávkám z vkladů, věřitelům z titulu náhrad za pojištění pohledávek z vkladů neuhradil ničeho a naopak v případě, kdy obdrží od správce konkursní podstaty banky podklady, podle nichž banka eviduje (fakticky neexistující) závazky z titulu vkladů, by musel v rozsahu uvedeném správcem konkursní podstaty banky bez dalšího plnit.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se výše uvedené závěry uplatní i na posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce a pasivní věcné legitimace žalovaného, když je bez jakýkoli pochybností, že žalobce měl povinnost vyplatit náhrady z titulu pojištění pohledávek z vkladů pouze za existující vklady a pouze v rozsahu takovéhoto plnění se mohl stát věřitelem banky podle ustanovení §41h zákona o bankách.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatele ohledně přijetí plnění od žalobce v dobré víře. K tomu srov. opět shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i skutečnost, že sám žalovaný pohledávku z titulu vkladu postoupil třetí osobě.
Konečně zásadně právně významným Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska potřeby změny žalobního návrhu (petitu), když je zcela zjevné, že žalobou uplatněný požadavek se vždy opíral o argumentaci, podle které žalobce žalovanému plnil, aniž by k tomu byl podle práva povinen.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 3.060,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu