ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.240.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 240/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 30, PSČ 150 00, proti žalované JUDr. H. N. , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Sati, a. s., identifikační číslo osoby 49707515, zastoupené Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ječná 1, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 173/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 13 Cmo 266/2008-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. června 2008, č. j. 15 Cm 173/2006-63, kterým Městský soud v Praze určil pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní Sati, a. s. (dále jen „úpadkyně“) ve výši 449.991,- Kč.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Totožný skutkový stav (ve vztahu k jiné žalující věřitelce úpadkyně, která byla spolu se žalobkyní účastnicí smlouvy o sdružení) Nejvyšší soud posuzoval již v rozsudku ze dne 22. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4669/2008 (jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), v němž dovodil, že uzavřel-li Ing. L. D. jako zástupce ostatních účastníků sdružení s úpadkyní dne 23. ledna 2004 komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje cenných papírů, na jejímž základě složil na účet pozdější úpadkyně částku 5,000.000,- Kč, aniž by z uvedené smlouvy vyplývalo, že jedná jako zástupce ostatních účastníků sdružení, je z této smlouvy zavázán pouze on sám.
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že dohodli-li se účastníci sdružení ve smlouvě o jeho rozpuštění ze dne 16. března 2005 (kterou všichni účastníci sdružení včetně žalobkyně a Ing. L. D. podepsali), že pohledávku sdružení za úpadkyní z titulu „zálohy složené na účet obchodníka s cennými papíry“ „mají“ nadále jeho jednotliví účastníci, a to každý ve výši uvedené ve smlouvě o rozpuštění sdružení (žalobkyně ve výši 449.991,- Kč a Ing. L. D. ve výši 699.986,- Kč), splňuje označená smlouva obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky (§524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Přitom se vypořádal i s námitkou, podle níž rozpuštění a vypořádání sdružení až po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně bylo provedeno za účelem dosažení výplaty z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, neboť v opačném případě by měl pohledávky za úpadkyní pouze Ing. D. sám. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že neplatnost smlouvy o rozpuštění sdružení pro obcházení zákona není dána, neboť částečné postoupení pohledávky zákazníka za obchodníkem s cennými papíry nemá žádný vliv na maximální částku vyplácenou Garančním fondem obchodníků s cennými papíry zákazníkům obchodníka s cennými papíry.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se v důsledku smlouvy o rozpuštění sdružení ze dne 16. března 2005 („Smlouvy 2“) [jíž byla každému účastníkovi sdružení zde uvedená část pohledávky postoupena] každý její účastník stal věřitelem své splatné pohledávky (§14 odst. 1 písm. a/ a g/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) představující jeho zákaznický majetek podle §81e zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadkyně), je s výše uvedenými závěry dovolacího soudu plně v souladu.
Námitkami, podle nichž a/ veškerá ujednání ze smlouvy o sdružení mohou mít účinky výhradně mezi členy sdružení; b/ smlouva o sdružení ze dne 5. ledna 2004 je absolutně neplatná pro obcházení zákona, neboť kolektivní investování bylo v době jejího uzavření vyhrazeno pouze zákonem vymezeným subjektům; jakož i že c/ z komisionářské smlouvy byl zavázán pouze Ing. D., neboť z ní nevyplývá, že jednal jako zástupce sdružení, dovolatelka tento závěr odvolacího soudu nijak nezpochybňuje, a proto jimi přípustnost dovolání založit nelze.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a žalobkyni, vzhledem k ustanovení §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, také ne.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu