ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.256.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 256/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně C.S. invest GROUP a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, 28. října 19, PSČ 370 04, identifikační číslo osoby 25 18 62 99, proti žalovaným 1) V. H., a 2) T. B., zastoupenému Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě 1047/17, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 357/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 6 Cmo 307/2009-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 6 Cmo 307/2009-100, potvrdil ve vztahu ke druhému žalovanému rozsudek ze dne 4. března 2009, č. j. 13 Cm 357/2009-29, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. listopadu 2008, č. j. Sm 668/2008-30, kterým uložil oběma žalovaným (jako směnečným rukojmím) a společnosti VenTo 05 spol. s r. o. (jako výstavkyni vlastní směnky), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni CB LEASING akciové společnosti částku 958.894,- Kč s 6% úrokem od 28. července 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.196,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně – uzavřel, že se soud prvního stupně správně zabýval s ohledem na koncentraci námitkového řízení pouze námitkami druhého žalovaného vznesenými ve třídenní lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a nikoli již námitkami, které byly uplatněny až po této lhůtě.
V rámci včas uplatněných námitek pak odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. 10.1. písm. e), 10.2. - 10.5. a 17.2. všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu, jako nedílné součásti leasingové smlouvy ze dne 5. března 2008 (správně „15. března 2006“) uzavřené mezi žalobkyní a společností VenTo 05 spol. s r. o. (dále také jen „leasingová smlouva“ a „smluvní podmínky“) a vyplňovací prohlášení směnečné ze dne 15. března 2006 – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož „nebylo zjištěno, že by směnka“ (rozuměj směnka, na jejímž základě bylo ve věci rozhodnuto směnečným platebním rozkazem a která byla vystavena jako směnka zajišťovací k leasingové smlouvě) „byla doplněna v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením co se týče částky 686.559,- Kč“. Současně zdůraznil, že v důsledku prodlení společnosti VenTo 05 spol. s r. o. s úhradou 21. až 27. měsíční splátky „byla leasingová smlouva ukončena ke dni 6. února 2008 a je tedy nevýznamné písemné odstoupení od smlouvy učiněné žalobkyní dne 24. června 2008“. Tvrzení druhého žalovaného ohledně existence ústní dohody, kterou byla práva a povinnosti stran leasingové smlouvy určena odchylně od leasingové smlouvy a smluvních podmínek, přitom shledal nepodstatným, jelikož změny a doplňky leasingové smlouvy a smluvních podmínek byly možné jen písemnou formou. „Žalobkyně tak byla oprávněna doplnit do směnky i nároky na náhradu škody“ (viz čl. 10.2. až 10.5. smluvních podmínek a vyplňovací prohlášení směnečné) a „byla oprávněna zařídit i prodej předmětu leasingu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v posouzení otázek: 1/ „Přípustnosti doplnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu po uplynutí třídenní lhůty a povinnosti soudu tímto doplněním se zabývat a při rozhodování o věci k doplnění námitek přihlédnout“ a 2/ „Zda žalobce jako směnečný věřitel mohl do směnečné sumy započítat částku představující náhradu škody, jestliže dle směnečného vyplňovacího prohlášení byl oprávněn zahrnout do směnečné sumy toliko příslušenství týkající se zajišťované pohledávky“.
Dovolatel nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů, které se „při rozhodování o věci zabývaly jen námitkami ve znění ze dne 13. ledna 2009 a nepřihlédly k doplnění námitek ze dne 3. března 2009 a 4. března 2009“. Akcentuje, že svým v pořadí prvním podáním „uplatnil námitku nesprávného vyplnění směnky dle §10 zákona směnečného a šekového, když nesouhlasil se zahrnutím částky představující náhradu škody do směnečného peníze“. „Ve svém písemném podání ze dne 3. března 2009 tuto námitku rozvedl a doplnil o další tvrzení upřesňující obsah této již uplatněné námitky“, podle nichž „žalobce započetl do směnečné sumy částku představující náhradu škody, ačkoli tento postup byl v rozporu s vyplňovacím prohlášením směnečným“. „Nesprávný postup soudů obou stupňů je založen na nesprávném výkladu a aplikaci právních norem obsažených v ustanovení §175 odst. 1 a 4 o. s. ř.“, jejichž „smyslem není vyloučit možnost rozvedení včas podaných námitek, nýbrž zabránit vznesení námitek úplně nových, od již uplatněných námitek odlišných“.
Dále namítá, že „žalobkyně měla právo do směnečné sumy zahrnout částky představující příslušenství z leasingové smlouvy, nikoli však všechny ostatní nároky vyplývající z leasingové smlouvy“; poukazuje přitom na směnečné vyplňovací prohlášení, dle kterého „směnečnou sumu byla žalobkyně oprávněna vypočítat jako součet rozdílu mezi celkovou sjednanou leasingovou cenou a plněním zaplaceným výstavcem a příslušenstvím z leasingové smlouvy“ a výpočet měl být proveden ke dni ukončení leasingové smlouvy. „Co je příslušenstvím pohledávky stanoví taxativně ustanovení §121 odst. 3“ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přičemž „náhrada škody není v daném ustanovení uvedena“. Podle dovolatele je tedy „zřejmé, že částka 686.559,- Kč představující náhradu škody není příslušenstvím pohledávky z leasingové smlouvy, a proto žalobkyně nebyla oprávněna zahrnout tuto částku do směnečné sumy“. „S výslednou směnečnou sumou nelze souhlasit také z důvodu, že žalobkyně při svém výpočtu vycházela z nesprávného okamžiku ukončení leasingové smlouvy (24. června 2008), kdy podle ní mělo dojít k odstoupení od leasingové smlouvy“ a „stanovení pozdějšího data ukončení leasingové smlouvy mělo za následek, že výsledná suma byla vyšší, než bylo mezi žalobkyní a druhým žalovaným dohodnuto ve směnečném vyplňovacím prohlášení“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byla původní žalobkyně (CB LEASING akciová společnost) ke dni 1. července 2011 vymazána z obchodního rejstříku, když zanikla bez likvidace fúzí sloučením se společností C.S. invest GROUP a. s., jako společností nástupnickou. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 256/2011, ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v dovolacím řízení ve vztahu mezi původní žalobkyní a druhým žalovaným bude pokračovat jako s žalobkyní se společností C.S. invest GROUP a.s.
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výkladem ustanovení §175 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008 a v usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3030/2010.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o výklad ustanovení §175 o. s. ř., přitom výše zmíněné závěry plně respektuje, když není pochyb o tom, že následně uplatněné námitky vyplnění směnečné sumy v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením nejsou pouhým doplněním včasné námitky nesprávného vyplnění směnečné sumy, odůvodněné tvrzením o ústní dohodě, kterou se strany leasingové smlouvy měly odchýlit od leasingové smlouvy a smluvních podmínek a včasné námitky o možnosti prodeje předmětu leasingu za vyšší (blíže nespecifikovanou a tudíž neurčitou) cenu.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání bez dalšího jako nepřípustné odmítl (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu