ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2592.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2592/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele Ing. A. H. , zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, za účasti společnosti VELVETA a. s. , se sídlem ve Varnsdorfu, Palackého 2760, PSČ 407 47, identifikační číslo osoby 28711882, zastoupené JUDr. Pavlem Kosnarem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sady Pětatřicátníků 26, PSČ 301 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 72 Cm 174/2008, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 243/2009-100, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 243/2009-100, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání navrhovatele usnesení ze dne 20. února 2009, č. j. 72 Cm 174/2008-64, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti VELVETA a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 31. října 2008, jímž bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře podle ustanovení §183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“).
Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Dne 31. října 2008 se konala valná hromada společnosti, jež rozhodla o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře podle ustanovení §183i a násl. obch. zák.
2) Oznámení o konání valné hromady obsahovalo i poučení o právech akcionářů upravených v ustanovení §183j odst. 3 obch. zák.
3) Navrhovatel jakožto akcionář společnosti požádal 17 dní před konáním valné hromady o zaslání dokladů uvedených v označeném ustanovení. Společnost navrhovateli nejprve sdělila, že uvedené doklady poštou nezasílá (a že si je může osobně vyzvednout), posléze mu je prostřednictvím pošty dne 24. října 2008 odeslala.
Na takto ustaveném základě odvolací soud mimo jiné uzavřel, že k porušení práva akcionáře dle ustanovení §183j odst. 3 a §184 odst. 8 věty druhé a třetí obch. zák. nedošlo, neboť přestože společnost navrhovateli nejprve sdělila, že mu požadované doklady nezašle, následně mu je přesto odeslala.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedených důvodů napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným námitky dovolatele, podle kterých soud prvního stupně „nectil zásadu vyšetřovací“, neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, „dospěl k nesprávným a neprokázaným skutkovým závěrům“ a nesprávně účastníky poučil, přičemž odvolací soud tato pochybení nezhojil; dovolatel totiž těmito námitkami soudům nižších stupňů vytýká, že jejich skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení zatížily vadami, jež mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (aniž vytýkané vady řízení zahrnují právní otázku zásadního významu), a nepřípustně tak uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitek, podle kterých hlavní akcionář tím, že stanovil protiplnění v nepřiměřené výši, zneužil většinu ve smyslu ustanovení §56a obch. zák. Je tomu tak již proto, že posouzení přiměřenosti výše protiplnění nemůže mít žádný význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle ustanovení §183i a násl. obch. zák. (§183k odst. 5 obch. zák.). Nemůže-li se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele (tj. nemůže-li zvrátit rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu), nelze pro její posouzení dovolání připustit (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souvislosti s uvedenou námitkou Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poukazuje na závěry, jež k zákazu zneužití většiny (upravenému v ustanovení §56a obch. zák.) ve vztahu k institutu nuceného výkupu účastnických cenných papírů formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb. (viz odst. 52, 56 a 74 odůvodnění).
Posouzení toho, zda představenstvo společnosti mohlo dodržet lhůtu pro zveřejnění protinávrhu navrhovatele (jenž byl uveřejněn v Lidových novinách dne 24. října 2008 a zveřejněn v Obchodním věstníku 29. října 2008) podle ustanovení §180 odst. 5 obch. zák., závisí na okolnostech projednávané věci, je významné jen a pouze pro ni a postrádá tak nezbytný judikatorní přesah.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze spatřovat ani v posouzení otázky, který soud je podle článku 234 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství (dnes článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie) povinen obrátit se s předběžnou otázkou (týkající se výkladu práva Evropské unie) na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“).
Je tomu tak již proto, že v projednávané věci nepřichází v úvahu položení předběžné otázky Soudnímu dvoru k výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí (Úřední věstník Evropské unie L 142, 30.4.2004, s. 12-23, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 17, svazek 2, s. 20-31), jak se dovolatel domáhal, neboť v ní nejde o posouzení práva výkupu cenných papírů obchodovaných na regulovaném trhu, realizovaného hlavním akcionářem po ukončení lhůty pro přijetí nabídky převzetí, a tudíž nespadá do věcné působnosti označené směrnice.
Nehledě k tomu Nejvyšší soud již tuto dovolatelem položenou otázku zodpověděl v usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3164/2010, v němž – odkazuje na výklad podaný Soudním dvorem v rozhodnutí ze dne 4. června 2002, ve věci Lyckeskog, C-99/00 (European Court reports, 2002, page I-04839) – vysvětlil, že lze-li rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním, a to i tehdy, závisí-li přípustnost dovolání na úvaze Nejvyššího soudu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. V takovém případě není odvolací soud povinen, vyvstane-li před ním otázka výkladu či platnosti předpisu práva Evropské unie, se s takovou otázkou obrátit na Soudní dvůr; tím samozřejmě není dotčena možnost odvolacího soudu tak učinit (článek 267 odst. 1, odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie).
Nicméně Nejvyšší soud shledává zásadní právní význam napadeného usnesení – a potud má dovolání za přípustné – ve výkladu ustanovení §183j odst. 3 obch. zák.
Podle označeného ustanovení určení hlavního akcionáře, zdůvodnění výše protiplnění, znalecký posudek podle odstavce 6, rozhodnutí České národní banky podle §183n odst. 1, vyžaduje-li se, zpřístupní společnost ve svém sídle k nahlédnutí každému vlastníkovi účastnického cenného papíru; §184 odst. 8 věta druhá a třetí se použije obdobně. Společnost, jejíž účastnické cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, současně uveřejní informace o postupu podle §183i odst. 1 způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Ustanovení §184 odst. 8 obch. zák. (ve znění účinném ke dni svolání i konání valné hromady) určovalo: Jestliže má být na pořadu jednání valné hromady změna stanov společnosti, musí pozvánka na valnou hromadu nebo oznámení o jejím konání alespoň charakterizovat podstatu navrhovaných změn a návrh změn stanov musí být akcionářům k nahlédnutí v sídle společnosti ve lhůtě stanovené pro svolání valné hromady. Akcionář má právo vyžádat si zaslání kopie návrhu stanov na svůj náklad a své nebezpečí. Na tato práva musí být akcionáři upozorněni v pozvánce na valnou hromadu nebo v oznámení o jejím konání.
Jak správně uzavřel odvolací soud, podle ustanovení §183j odst. 3 obch. zák. je společnost povinna zpřístupnit ve svém sídle k nahlédnutí každému vlastníkovi účastnického cenného papíru určení hlavního akcionáře, zdůvodnění výše protiplnění, znalecký posudek podle §183j odst. 6 (resp. §183m odst. 1) obch. zák, a – vyžaduje-li se – rozhodnutí České národní banky podle §183n odst. 1 obch. zák. Z odkazu na ustanovení §184 odst. 8 věty druhé a třetí obch. zák. pak plyne, že akcionář má právo vyžádat si zaslání kopie uvedených dokladů na svůj náklad a nebezpečí, přičemž společnost je povinna na toto právo akcionáře upozornit v pozvánce na valnou hromadu, resp. v oznámení o jejím konání.
Účelem uvedené úpravy je zpřístupněním potřebných dokladů umožnit akcionářům přípravu na valnou hromadu. Využije-li akcionář svého práva a požádá-li o zaslání kopie uvedených dokladů na svůj náklad a nebezpečí, je společnost povinna bez zbytečného odkladu žádosti akcionáře vyhovět a požadované doklady (jejich kopie) akcionáři (na jeho náklad a nebezpečí) zaslat, a to tak, aby je měl k dispozici v co nejkratší lhůtě poté, kdy společnost žádost akcionáře obdržela (a to i s ohledem na relativně krátkou lhůtu ke svolání valné hromady, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 866/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2008, pod číslem 131).
Jestliže v projednávané věci dovolatel požádal o zaslání dokladů 17 dnů před konáním valné hromady a společnost mu je (poté, kdy nejprve jejich zaslání odmítla) odeslala až deset dní poté (24. října 2008), neučinila tak bez zbytečného odkladu (obratem) a porušila tak právo akcionáře upravené v ustanovení §183j odst. 3 obch. zák.
Jelikož řešení uvedené právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl v tomto směru uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda s ohledem na okolnosti projednávané věci bylo důsledkem porušení ustanovení §183j odst. 3 obch. zák. podstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nebo jiných osob, a pokud ano, zda mělo závažné právní následky (§131 odst. 3 písm. a/ obch. zák.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
S ohledem na námitku dovolatele, podle níž je právní úprava práva výkupu účastnických cenných papírů po novele provedené zákonem č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí, v důsledku „absence obligatorního dohledu ČNB“ v rozporu s ústavním pořádkem, Nejvyšší soud dále uvádí následující:
Souladem ustanovení §183i až §183n obch. zák. s ústavním pořádkem se zabýval Ústavní soud – v obecné rovině – již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl nejen návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb. ale i návrh na jejich zrušení před touto novelou, původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu), aniž by ve vztahu k uvedenému znění zákona nález sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 jakkoli modifikoval, a to přesto, že úprava práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. „obligatorní dohled“ Komise pro cenné papíry neobsahovala.
Nejvyšší soud již opakovaně z tohoto důvodu neshledal námitku „protiústavnosti“ právní úpravy práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. zásadně právně významnou a k jejímu posouzení nepřipustil dovolání. Učinil tak např. v usneseních ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4961/2009, ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5016/2009 či ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 3889/2009, jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Ve všech uvedených případech neshledal rozpor dotčené právní úpravy s ústavním pořádkem ani Ústavní soud, když ústavní stížnosti proti označeným usnesením, v nichž stěžovatel výslovně brojil i proti závěru o souladu dotčené právní úpravy výkupu s ústavním pořádkem, odmítl usneseními ze dne 15. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1260/10 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5016/2009), ze dne 11. srpna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1352/10 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4961/2009) a ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 617/11 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3889/2009), uzavíraje, že „obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly (…) v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo“ (srov. důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 617/11), resp. že „i když k zásahu do vlastnického práva stěžovatele napadenými rozhodnutími nepochybně došlo, jednalo se o zásah na základě zákona a tudíž ospravedlněný podle článku 11 odst. 4 Listiny“ (srov. důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/10).
V usnesení ze dne 19. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1494/10, pak Ústavní soud – odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. IV. ÚS 1260/10 – výslovně uvedl, že „závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavně konformní“.
Jelikož Ústavní soud ve výše označeném nálezu (a z něj vycházejících usneseních) neshledal rozpornou s ústavním pořádkem ani právní úpravu práva výkupu účastnických cenných papírů ve znění před novelou provedenou zákonem č. č. 377/2005 Sb. (jež k přijetí usnesení valné hromady nevyžadovala předchozí souhlas Komise pro cenné papíry), má Nejvyšší soud za to, že tato úprava je v souladu s ústavním pořádkem i poté, kdy bylo novelou provedenou zákonem č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí, bez náhrady vypuštěno ustanovení §183i odst. 5 obch. zák. (upravující požadavek předchozího souhlasu České národní banky s přijetím usnesení valné hromady o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního akcionáře) a změnou ustanovení §183n obch. zák. zaveden požadavek předchozího souhlasu České národní banky pouze k přijetí usnesení valné hromady o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti, jejíž účastnické papíry byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, na osobu hlavního akcionáře.
Na uvedeném závěru pak ničeho nemění ani nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09, v němž se Ústavní soud od závěrů formulovaných ve výše označených rozhodnutích odchýlil, když (v bodu 25 odůvodnění) dovodil, že nebyl-li ve znění před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. „upraven obligatorní dohled ČNB, je na základě výše uvedeného zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů.“
Je tomu tak proto, že v uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval, zda je s ústavním pořádkem v souladu právní úprava práva výkupu účastnických cenných papírů účinná před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., nikoliv právní úprava účinná od 1. dubna 2008, pro věc rozhodná. A jak je patrné z jeho odůvodnění, nelze je bez dalšího vztáhnout na právní úpravu účinnou od 1. dubna 2008 (srov. zejm. odstavec 26 odůvodnění, v němž Ústavní soud konstatuje, že „podřízení postupu při vytlačení menšinových akcionářů dozoru a kontrole ze strany Komise pro cenné papíry, resp. ČNB, představovalo zvláštní ochranné opatření reagující na nedostatky prvotní úpravy“, jakož i odstavec 29 odůvodnění, v němž Ústavní soud uvádí, že „byť si je vědom toho, že novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 104/2008 Sb. byl opuštěn požadavek souhlasu ČNB s výší protiplnění při nuceném výkupu akcií vztahujících se ke společnostem, jejichž účastnické cenné papíry nejsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, je při řešení projednávané věci vázán svou vlastní judikaturou (bod 23) a s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména pak s ohledem na to, že tehdy zcela nová úprava měla velice nízkou kvalitu a neobsahovala dostatečné právní garance ochrany práv menšinových akcionářů, nemohl z důvodu nezbytnosti ochrany základních práv menšinových akcionářů rozhodnout jinak.“).
Proto Nejvyšší soud neshledal důvod k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §183i až §183n obch. zák.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu