ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2672.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2672/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyň a) CRUBO GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Grafická 950/22, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25135481, a b) BOR, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Grafická 22, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 62955187, zastoupených Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. V. Ř. zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o zaplacení 1,437.600,- Kč s příslušenstvím a 1,158.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 477/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 512/2008-156, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 512/2008-156, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 7. srpna 2008, č. j. 13 Cm 477/2006-103, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 1,437.600,- Kč spolu s úroky z prodlení a žalobkyni b) částku 1,158.000,- Kč spolu s úroky z prodlení, tak, že se žaloba obou žalobkyň zamítá.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně a) a žalovaný spolu dne 5. září 2002 uzavřeli smlouvu o půjčce a převodu 3.340 akcií společnosti Strojírna Sedlice, a. s. (dále též jen „společnost“).
2) Žalobkyně b) a žalovaný spolu dne 5. září 2002 uzavřeli smlouvu o půjčce a převodu 2.500 akcií společnosti (dále též jen „smlouvy z 5. září 2002“).
3) Žalobkyně neměly k dispozici originály smluv z 5. září 2002 a soudu předložily pouze jejich prosté kopie. Podle těchto kopií činila kupní cena, jíž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni a) 1.198,- Kč za jednu akcii a žalobkyni b) 772,- Kč za jednu akcii, a měla být zaplacena v ročních splátkách, splatných vždy k 10. březnu. Splátka činila v případě žalobkyně a) 479.200,- Kč a v případě žalobkyně b) 386.000,- Kč.
4) Na účet žalobkyně a) byla dne 13. ledna 2003 připsána částka 479.200,- Kč poukázaná žalovaným. Na účet žalobkyně b) pak byla dne 29. ledna 2003 připsána částka 386.000,- Kč, poukázaná žalovaným.
5) Žalovaný předložil soudu originály smluv ze dne 5. září 2002, podle nichž žalobkyně bezúplatně půjčily žalovanému akcie společnosti na dobu 5 let, po jejímž uplynutí měl žalovaný nabýt vlastnické právo k těmto akciím. Článek III. odst. 2 a odst. 3 smluv obsahuje vynechanou část k uvedení výše kupní ceny a výše splátek. Podle odst. 4 byla sjednaná cena (aniž je uvedena její výše) vypořádána.
6) Žalovaný tvrdil, že částky zaplacené žalobkyním v lednu 2003 představovaly kupní cenu za akcie společnosti, převedené smlouvami ze dne 1. března 2003, resp. půjčku panu D. T..
Odvolací soud předně konstatoval, že „předložené důkazy jsou někdy vnitřně a zejména navzájem rozporné, neumožňují vůbec sestavit logický a rozumně představitelný sled událostí. Všichni účastníci zjevně nepodali úplný obraz o svých vzájemných vztazích, jež musely být, vycházíme - li z toho, že účastníci jednali jako alespoň trochu soudní obchodníci, zcela nepochybně strukturovanější a rozhodně mnohé z toho, co by bylo významné, bylo zamlčeno. Nepochybně bylo řečeno i mnoho nepravdivého“.
Smlouvy předložené žalovaným shledal „obsahově nesmyslnými“, z nichž neplyne ani vůle převést akcie bezúplatně či za symbolickou cenu (jak tvrdil žalovaný), avšak ani výše ceny či vůle účastníků ponechat výši ceny na dispozitivní úpravě zákona o cenných papírech. Avšak ani „verze smluv, jak se podává z kopií“ předložených žalobkyněmi, „není prosta problémů“. V této souvislosti odvolací soud poukázal na sukcesivní vznik smlouvy uzavřené se žalobkyní b), kdy do listiny vyhotovené „za použití počítače“ byly rukou vpisovány další údaje, na ztrátu originálu smluv obou žalobkyň a zejména na „neodůvodnitelné“ rozdíly v kupní ceně mezi oběma smlouvami. A konečně měl odvolací soud za „zcela nepochopitelné“, proč žalobkyně současně podepsaly i texty smluv předložené žalovaným.
Odvolací soud neuvěřil žalovanému, že platby jím poukázané na účty žalobkyň představovaly půjčku D. T. (neboť šlo o platby na „firemní účty“ žalobkyň), ani že šlo o kupní cenu akcií podle smluv uzavřených až 1. března 2003. Současně však odvolací soud uvedl, že tyto platby nemají „jednoznačný vypovídací význam“, neboť následují sice po uzavření smluv ze dne 5. září 2002, „ale termín tvrzených prvních splátek předcházejí o dva měsíce. Proč by měly být tak významné částky placeny s takovým předstihem, nelze z ničeho pochopit. Bez závažného důvodu nikdo se zbytečným předstihem tak velké částky neplatí“.
Podle odvolacího soudu je „nepochybné, že účastníci jednali o tom, že předmětné akcie přejdou do dispozice žalovaného, a k tomu také později došlo. Zda mělo jít jen o půjčku anebo prodej a v případě prodeje jaká měla být cena, však zůstalo nejasným“.
Žalobkyně „povinnost tvrzení naplnily a v žalobě tvrzený skutek vylíčily“. Avšak žalobkyně „stíhá také povinnost tento skutek prokázat a zde je nutno konstatovat, že z dokazování neplyne s dostatečnou přesvědčivostí, že tento skutek nastal a tedy tíži důkazní žalobkyně neunesly“. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelky brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož zůstalo nejasným, „zda mělo jít o půjčku či prodej akcií a pro případ prodeje jaká měla být cena“, namítajíce, že „smlouvy zcela jednoznačně určují, ... že akcie měly být půjčeny se všemi důsledky z tohoto právního úkonu vyplývajícími ...“ Následně mělo vlastnictví akcií „za splnění určitých podmínek ve smlouvách přesně specifikovaných“ přejít na žalovaného. Odvolací soud proto věc nesprávně posoudil, když uzavřel, že není zřejmé, zda šlo o půjčku či prodej. Dovolatelky zdůrazňují, že šlo dočasně o půjčku a následně o prodej.
Dovolatelky dále odvolacímu soudu vytýkají, že při posuzování, zda byla dohodnuta výše kupní ceny a pokud ano, jaká, pominul výpověď D. T.a zejména nevzal v potaz důsledky „splátek, které byly provedeny na účty žalobkyň“. K závěru odvolacího soudu, který konstatoval, že „není logické“, platí-li někdo dřív, než má, dovolatelky namítají, že „i tento postup je předpokládaný právními předpisy a pouze umožňuje případné předčasné plnění odmítnout“. Odvolací soud proto podle dovolatelek pochybil, neposoudil-li platby žalovaného jako uznání jeho závazku ze smluv ze dne 5. září 2002.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Odvolací soud (zřejmě) vyhodnotil kopie smluv z 5. září 2002, předložené dovolatelkami, jako nevěrohodné (jak lze usuzovat z jeho konstatování, že „verze smluv, jak se podává z kopií“ předložených žalobkyněmi, „není prosta problémů“), a protože nároky uplatněné žalobou nepovažoval za prokázané ani ostatními důkazy, žalobu zamítl. Za právně významné pak nepovažoval ani platby učiněné žalovaným v lednu 2003, když uzavřel, že nemají „jednoznačný vypovídací význam“, neboť následují sice po uzavření smluv ze dne 5. září 2002, „ale termín tvrzených prvních splátek předcházejí o dva měsíce“.
V obecné rovině je nutno odvolacímu soudu přisvědčit, že neunese-li žalobce důkazní břemeno (jímž je nutno rozumět procesní odpovědnost účastníka řízení za prokázání jeho tvrzení), rozhodne soud v jeho neprospěch a žalobu zamítne (srov. ustanovení §120 o. s. ř. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Podle ustanovení §323 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
V projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že v lednu 2003 byly připsány na účet žalobkyně a) částka 479.200,- Kč a na účet žalobkyně b) částka 386.000,- Kč, poukázané žalovaným. Podle kopií smluv ze dne 5. září 2002, předložených dovolatelkami, se žalovaný měl zavázat zaplatit dovolatelkám kupní cenu akcií v ročních splátkách právě v uvedené výši, splatných vždy k 10. březnu.
Nebyl-li v řízení prokázán jiný právní důvod pro zaplacení uvedených částek žalovaným oběma dovolatelkám, pak odvolací soud měl při posuzování, zda dovolatelky prokázaly, že jim svědčí žalobou uplatněné nároky, vzít v úvahu i důsledek zaplacení uvedených částek žalovaným upravený v ustanovení §323 odst. 1 a §407 odst. 3 obch. zák. Sama skutečnost, že obě částky byly zaplaceny již v lednu 2003, není (nebude-li prokázán jiný právní důvod jejich placení) významná. Teprve poté mohl odvolací soud posoudit, která ze stran nese ohledně vzniku a trvání žalobou uplatněných závazků důkazní břemeno, a v jejíž neprospěch je nutno v případě jeho neunesení rozhodnout.
Právní posouzení odvolacího soudu je tak v tomto směru neúplné a tudíž i nesprávné, a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nad rámec výše uvedeného lze odvolacímu soudu taktéž vytknout, že ačkoliv dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně svá tvrzení neprokázaly, nevyzval je v rozporu s požadavky ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. k označení potřebných důkazů a neposkytl jim příslušné poučení o následcích nesplnění této výzvy (k poučovací povinnosti podle označeného ustanovení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu