ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2686.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2686/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala, v právní věci navrhovatelky Sellier & Bellot a. s., se sídlem ve Vlašimi, Lidická 667, PSČ 258 13, identifikační číslo osoby 28 98 23 47, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, proti Ing. J. H., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně – Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767, PSČ 616 00, o zaplacení 1,050.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 44/1999, o dovolání Ing. J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2008, č. j. 5 Cmo 587/2007 – 351, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2007, č. j. 40 Cm 44/1999-295, ve znění usnesení ze dne 28. srpna 2007, č. j. 40 Cm 44/1999-323, kterým tento soud zavázal Ing. J. H. k zaplacení 1,050.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Ing. J. H.dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy, kterým vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06), přípustnost dovolání založit nelze. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, využil svého práva a takový postup je v souladu s právním řádem. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Pokud dovolatel namítá, že v řízení nebylo řádně zjištěno, „jak žalobkyně jednala v rozhodnou dobu“, vystihuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který, jak shora uvedeno, přípustnost dovolání rovněž založit nemůže, přičemž dovolatel ani netvrdí, že tvrzené pochybení zahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Otázku, zda byl zápis statutárního orgánu (jeho člena) před 1. červencem 1997 konstitutivním zápisem, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 137 (opačný závěr učinil Nejvyšší soud ohledně výmazu statutárního orgánu z obchodního rejstříku – viz např. rozhodnutí ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006 a ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007), ve kterém uzavřel, že stanovil-li obchodní zákoník před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. v ustanovení §13 odst. 2, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech s družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku, nelze toto ustanovení vykládat jinak, než že jednání statutárního orgánu bylo jednáním podnikatele teprve poté, co byl statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku, a tedy že uvedený zápis byl zápisem konstitutivním. Novela provedená zákonem č. 142/1996 Sb. pak odstranila dovětek „je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku”, čímž ze zápisu učinila zápis deklaratorní (shodně viz rozsudek ze dne 15. prosince 2004, 29 Odo 493/2004).
Na tomto závěru nic nemění dovolatelem odkazovaný závěr Ústavního soudu v usnesení ze dne 19. listopadu 2002, č. j. I. ÚS 662/01, neboť tento závěr se vztahuje k právní úpravě obchodního zákoníku po novele provedené zákonem č. 142/1996 Sb.
Z uvedeného plyne, že důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.
V projednávané věci se navrhovatelka domáhá po Ing. J. H. jako akcionáři splacení emisního kursu upsaných akcií. Jde tedy o věc, která se řídí ustanovením §9 odst. 3 písm. g) a §200e o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto má povahu usnesení, i když tak není označeno. Uvedený nedostatek však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá ani některý z důvodů zmatečnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu