ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2852.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2852/2010-104
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiří Zavázala v právní věci žalobkyně VERVE Holding, a. s., se sídlem v Praze 10, Žirovnická 3133/6, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 25 73 95 49, zastoupené JUDr. Danielem Musilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, PSČ 110 00, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 115/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 66/2010-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č. j. 47 Cm 115/2008-47, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. srpna 2008, č. j. 6 Cm 128/2008-19, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (s tehdejší obchodní firmou VERVE-INVEST, a. s.) částku 146.650,- Kč s 6% úrokem od 2. září 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu 489,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. §48 odst. 1, §75 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. – dospěl k závěru, podle něhož žalovaný důvodnost vznesených námitek neprokázal.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 16. října 2006 vystavil žalovaný směnku, kterou se zavázal bezpodmínečně zaplatit na řad žalobkyně dne 1. září 2007 směnečný peníz 146.650,- Kč (dále jen „sporná směnka“).
2. Dne 16. října 2006 uzavřeli žalobkyně a žalovaný smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala „poskytnout žalovanou podporu, včetně finanční úhrady poplatků za získání řidičského oprávnění skupiny C nebo E, pro získání praxe v oblasti silniční nákladní dopravy“ (a zajistit mu zaměstnání u vybrané dopravní společnosti) a žalovaný se zavázal po získání řidičského oprávnění a praxe nastoupit do zaměstnání, které pro něj žalobkyně zajistí a práci u takového zaměstnavatele vykonávat minimálně po dobu jednoho roku (dále jen „smlouva“). Poruší-li žalovaný zmíněný závazek, je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč, čímž není dotčen nárok žalobkyně „na náhradu škody, kterou se rozumí veškeré účelně vynaložené náklady spojené s poplatky souvisejícími se získáním řidičského oprávnění řidiče, náklady vzniklé v souvislosti s poskytnutou praxí řidiče a ubytováním řidiče“.
3. Dne 16. října 2006 sjednali žalovaná a žalovaný směnečné vyplňovací prohlášení, podle něhož k zajištění smluvní pokuty a náhrady škody žalovaný vystavil vlastní (blanko)směnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti, přičemž současně zmocnil žalobkyni „k vyplnění data splatnosti a směnečné sumy ve výši odpovídající výši smluvní pokuty a účelně vynaloženým nákladům v souvislosti s plněním smlouvy, pokud směnečný dlužník poruší závazky ze smlouvy vyplývající“.
4. Pracovní poměr u žalovaného u společnosti BESICO Trans, s. r. o. (dále jen „společnost“) trval od 19. února 2007 do 31. července 2007 a zanikl dohodou.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně zdůraznil, že smlouvou byl založen „jednoznačný závazek žalovaného vykonávat práci určenou budoucím zaměstnavatelem minimálně po dobu jednoho roku“. Tento závazek byl žalovaným porušen, pročež žalobkyni vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty a právo na úhradu vynaložených nákladů (jde „o neproplacené náklady účtované společnosti, která je žalobkyni nezaplatila z důvodu nedodržení závazku žalovaného k ročnímu zaměstnání“). V situaci, kdy shledal argumentaci žalovaného co do nepřiměřené výše smluvní pokuty neopodstatněnou a kdy „žalovaný v námitkovém řízení nedoložil, že by žalobkyně náklady nevynaložila“, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 66/2010-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.
Odvolací soud především zopakoval dokazování výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně a společnosti. Přitom zjistil, že „předsedou představenstva žalobkyně je M. V. a to od roku 2004 a místopředsedou M. Č. též od roku 2004“. „Členkou představenstva je V. V.“. Jednateli společnosti pak jsou M. V. (od roku 1998) a M. Č. (od roku 1999), a jejími společníky pak M. V. od roku 1998 do roku 2008 a R. V. Jak žalobkyně, tak společnost měly v rozhodné době totožné sídlo a ke změně sídla došlo v případě společnosti v lednu 2010.
Jakkoli odvolací soud vyšel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně, doplněným dokazováním měl „za prokázáno, že mezi žalobkyní a společností existovalo v rozhodné době velmi blízké personální propojení“. „Společnost měla shodné statutární orgány. Z obchodního rejstříku nelze při akciích na majitele zjistit, kdo je akcionářem. Předseda představenstva a místopředseda představenstva žalobkyně však byli v rozhodné době společníky žalobkyně. Potud lze hovořit také o propojení kapitálovém. Nejde sice o vztah společnosti ovládané a ovládající, ale to není významné. Nynější stav, kdy žalobkyně je polovičním společníkem společnosti, kdy již jde o zjevné kapitálové propojení, potvrzuje, že určité kapitálové propojení, byť ne tak transparentní, muselo zde být již v době rozhodné“.
„Je skutečností, že žalovaný u společnosti smluvenou dobu jednoho roku neodpracoval. Jestliže by mezi žalobkyní a společností existovaly výlučně běžné obchodní vztahy, bylo by možné uzavřít, že žalobkyně směla spornou směnku jako zajištění použít. Nelze však přehlédnout, že mezi oběma společnostmi existovaly velmi nestandardní vztahy, jednalo se o společnosti výše popsaným způsobem propojené. Za těchto okolností ovšem závazek žalovaného k setrvání v pracovním poměru není jen prostým závazkem vůči zprostředkující agentuře, nýbrž je závazkem setrvat v pracovním poměru ke společnosti s agenturou spřízněné. Také zaměstnavatel musel vědět o těchto vztazích s ohledem na uvedené personální propojení. Potom je nutno uzavřít, že když společnost se stejnými osobami jako statutárními orgány jako žalobkyně, netrvala na setrvání žalovaného v pracovním poměru a dohodla se s ním o jeho skončení dohodou, pak nutně také žalobkyně musela souhlasit s tím, že žalovaný nebude po celou smluvenou dobu v předmětném pracovním poměru. Kdyby tomu bylo jinak, nemohla by společnost na skončení pracovního poměru dohodou přistoupit. Není významné v této souvislosti, kdo skončení pracovního poměru dohodou navrhl a z jaké příčiny. Podstatné je, že jde o skončení sjednané bezprostředně se zaměstnavatelem, ale zároveň akceptované žalobkyní. Proto o porušení smlouvy mohlo by se jednat jen při pohledu velmi formálním, z hlediska materiálního však nelze o porušení povinností uvažovat. Je nutno podtrhnout, že rozhodující je právě velmi silná provázanost žalobkyně a společnosti. Jestliže by mezi žalobkyní a zaměstnavatelem takových vazeb nebylo, bylo by případně lze uvažovat shodně se soudem prvého stupně, že k porušení smlouvy i materiálně došlo i tehdy, kdyby pracovní poměr s takovým na žalobkyni zcela nezávislým zaměstnavatelem skončil vzájemnou dohodou. Pak je ovšem otázkou, jak by vůbec mohl mít zaměstnavatel právo na vrácení provize, když sám se zaměstnancem pracovní poměr ukončí. Nicméně za okolností, které provázejí tento případ, je nutno dospět k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna po žalovaném požadovat smluvní pokutu ani zmíněné náhrady. Nebyla tedy oprávněna použít ani spornou směnku jako zajištění uvedených plnění“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatelky „je vztah mezi žalobkyní a společností pro daný spor za daného skutkového děje zcela irelevantní.“ Uzavřela-li společnost se žalovaným dohodu o ukončení pracovního poměru, neznamená to nic jiného, než že společnost netrvala na pokračování pracovního poměru se žalovaným. Žalobkyně přitom účastníkem dohody o skončení pracovního poměru nebyla a ani s touto dohodou nesouhlasila. Navíc smlouvu uzavírala se žalovaným jménem žalobkyně V. V., která není a nikdy nebyla statutárním orgánem společnosti a se společností „ani nic společného neměla“.
Přiznal-li odvolací soud, že formálně k porušení povinností žalovaným došlo (a tedy, že formálně došlo ke vzniku nároku na smluvní pokutu), je nutné přijmout závěr, že „k porušení povinností žalovaným došlo i materiálně – smlouvu uzavřel s jednou obchodní společností, dohodu o skončení pracovního poměru uzavřel s druhou obchodní společností, přičemž vždy jednal s jiným členem statutárního orgánu, přičemž tito vzájemně o uzavřených smlouvách nevěděli“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř .), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že sporná směnka je směnkou zajišťovací a vztahuje se k plnění závazku žalovaného ze smlouvy, tj. k závazku setrvat po dobu jednoho roku „v zaměstnání, které pro něj žalobkyně zajistí“, když pro případ porušení tohoto závazku žalovaným smlouva zakládala právo žalobkyně vůči žalovanému na úhradu smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů spojených se získáním řidičského oprávnění skupiny C nebo E; právě zaplacení této smluvní pokuty a nákladů bylo zajištěno spornou směnkou.
Jde-li o možnost žalobkyně uplatnit směnku a domáhat se jejího zaplacení po žalovaném, Nejvyšší soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v závěru, podle něhož v rozhodné době byly (a nadále jsou) žalobkyně a společnost personálně (i majetkově) propojeny natolik, že nelze posuzovat závazek žalovaného ze smlouvy samostatně, aniž by byl zohledněn vztah obou smluvních stran ke společnosti, u které po získání příslušného řidičského oprávnění žalobci vznikl pracovní poměr (k tomu ostatně viz tvrzení žalobkyně, podle něhož jí společností nebyly vyplaceny vynaložené náklady právě z důvodu nedodržení závazku žalovaného k setrvání v pracovním poměru po dobu jednoho roku).
S týchž důvodů shledává Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou argumentaci dovolatelky, podle níž o dohodě o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi žalovaným a společností nevěděla, nehledě na to, že zpochybněním závěru o vědomosti (a souhlasu) žalobkyně s ukončením pracovního poměru žalovaného u společnosti, dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Shora uvedené předpoklady v dané věci naplněny nejsou, když žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není.
Nad rámec důvodů, které vedly odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a ke zrušení směnečného platebního rozkazu, Nejvyšší soud pouze doplňuje, že byť smlouva sama o sobě nemá pracovněprávní povahu, nelze přehlédnout, že ve skutečnosti zakládá vznik peněžité pohledávky žalobkyně vůči žalovanému v případě, kdy žalovaný poruší svůj závazek setrvat v pracovním poměru u společnosti. Jelikož k „plnění“ závazku ze strany žalovaného mohlo dojít pouze za předpokladu vzniku pracovního poměru žalovaného u společnosti (popř. jiného zaměstnavatele zajištěného žalobkyní), není pochyb o tom, že závazek ze smlouvy nelze posuzovat izolovaně bez vazby k následně vzniklému pracovnímu poměru žalovaného u společnosti. Jinými slovy, povinnost žalovaného setrvat v pracovním poměru po stanovenou dobu má význam pouze ve spojení se zájmem třetí osoby (společnosti) získat do pracovního poměru zaměstnance (žalovaného) s určitou kvalifikací k výkonu konkrétního druhu práce (řidiče silniční nákladní dopravy). V podstatě tak jde – byť jen odvozeně a skrytě – o nepřípustné zajištění pohledávek vzniklých v důsledku porušení závazku žalovaného setrvat u společnosti v pracovním poměru po určitou dobu [k zákazu zajištění pracovněprávních pohledávek za zaměstnancem směnkou srov. např. pro dobu do 31. prosince 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 933/2008, uveřejněný pod číslem 92/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pro dobu po tomto datu ustanovení §13 odst. 2 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce].
O tom, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vylíčil důvod vystavení směnky, včetně vazby na závazek setrvat po dobu jednoho roku v pracovním poměru, Nejvyšší soud pochyb nemá.
Dovodil-li odvolací soud, že v poměrech dané věci žalobkyně nebyla oprávněna uplatnit nárok na zaplacení směnky vůči žalovanému, postupoval v plném souladu s ustanovením §2 o. s. ř., podle něhož v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu