ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2915.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2915/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, PSČ 110 00, proti žalovanému 1) Ing. A. B., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, 2) Ing. L. P., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, PSČ 110 00, 3) Ing. P. B., zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, PSČ 110 00, o zaplacení 100,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 86/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2010, č. j. 14 Cmo 545/2008-1095, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Třetí žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2008, č. j. 14 Cm 86/2003-1016 co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 100,000.000,- Kč a výrok II., jímž soud prvního stupně uložil žalobkyni uhradit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 864.475,- Kč, druhému žalovanému částku 726.375,- Kč a třetímu žalovanému částku 864.475,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Žalobkyně je právní nástupkyní Investiční a poštovní banky, a. s. (dále jen „banka“) na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000.
2. První a druhý žalovaní byli od 27. února 1992 členy představenstva banky a třetí žalovaný byl členem jejího představenstva od 19. dubna 1999.
3. Dne 30. listopadu 1999 uzavřeli první a druhý žalovaný jménem banky smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti FTV Premiéra s. r. o. na společnost Domeana, spol. s r. o., čímž měla bance vzniknout škoda ve výši 2.386,557.800,- Kč.
4. Dne 29. března 1999 uzavřeli první a druhý žalovaný jménem banky smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti Domeana, spol. s r. o. na společnost Nomura Capital spol. s r. o., čímž měla bance vzniknout škoda ve výši 771,049.498,90 Kč.
5. Dne 31. prosince 1998 uzavřeli druhý a třetí žalovaný jménem banky se společností Domeana, spol. s r. o. smlouvu o postoupení práv a povinností ze smlouvy o převodu akcií, čímž měla bance vzniknout škoda ve výši 472,352.000,- Kč.
6. Žalobkyně se domáhá na žalovaných náhrady škody z titulu jejich odpovědnosti za porušení povinnosti vykonávat funkci členů představenstva banky s náležitou péčí (§194 odst. 5 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud uzavřel, že právo na náhradu škody způsobené porušením povinnosti členů představenstva vykonávat svou působnost s náležitou péčí „není součástí podniku banky“, ale je nárokem samotné banky a jen ta je mohla uplatnit. S prodejem podniku toto právo na žalobkyni nepřešlo a žalobkyni proto nesvědčí věcná legitimace k vymáhání náhrady takové škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní otázku, na níž je postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka shledává v posouzení, zda pohledávka na náhradu škody způsobené členy představenstva obchodní společnosti, jejímž důsledkem je snížení aktiv podniku, přechází na nabyvatele podniku ve smyslu ustanovení §477 odst. 1 obch. zák.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá, že s prodejem podniku na ni přešlo i právo na náhradu škody vůči bývalým členům představenstva banky. To podle dovolatelky plyne nejen z úpravy prodeje podniku v obchodním zákoníku, ale i z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z jeho rozsudku ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006 a rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. 3 Odon 34/93.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje závěry obsažené v napadeném rozhodnutí za správné. Dovozuje, že žalobkyně koupila určitou část majetkové podstaty banky na základě smlouvy o prodeji podniku jak „stojí a leží“ a nestala se právní nástupkyní banky jako takové a touto smlouvou na ni nebyla převedena práva a závazky banky vůči jejím statutárním orgánům. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné.
Rovněž druhý žalovaný se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné. Je tomu tak proto, že otázku předloženou dovolatelkou Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, ve kterém zformuloval a odůvodnil závěr, že „podle ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Z uvedeného plyne, že odpovědnost členů představenstva vyplývá z jejich vztahu ke společnosti založeného jejich zvolením do funkce. Vztah mezi akciovou společností a jejím členem představenstva je tedy vztahem, který není součástí podniku (jak je tomu u zaměstnanců akciové společnosti), a nepřechází převodem podniku na jeho nabyvatele. Tento závěr lze učinit především z toho, že zatímco ohledně zaměstnanců ustanovení §480 obch. zák. výslovně určuje, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího, ohledně členů orgánů společnosti žádné obdobné ustanovení neobsahuje.
Ke stejnému závěru však lze dospět i logickým a teleologickým výkladem ustanovení §5 a §476 a násl. obch. zák. Účelem smlouvy o prodeji podniku (což plyne i z důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku) je, aby její nabyvatel mohl bez přerušení pokračovat v jeho provozování. K tomu je nepochybně potřebné, aby s podnikem přešli – mimo jiné – i zaměstnanci podnikatele, který svůj podnik prodává. Aby s podnikem „přešly“ na nabyvatele podniku i jeho orgány, či členové orgánů však není nejen potřebné, ale ani právně možné, když nabyvatelem prodávaného podniku nemusí být obchodní společnost, popřípadě obchodní společnost téhož typu, jako prodávající, a i kdyby jím byla, má své vlastní statutární orgány, jejichž strukturu nelze prodejem podniku zdvojit. Stejný závěr lze dovodit i ze vztahu mezi představenstvem a akciovou společností. Představenstvo je jedním z orgánů společnosti, je navázáno, stejně jako ostatní orgány, na společnost, a nikoli na její podnik, je voleno jinými orgány společnosti a jim se také ze své činnosti odpovídá. Nedává proto ani z tohoto důvodu logický smysl, aby prodejem podniku přecházely na nabyvatele i vztahy vzniklé (volbou) mezi společností a jejím představenstvem a závazky z tohoto vztahu vzniklé, nehledě ani na to, že prodávala-li by společnost jen část podniku, nebylo by možné rozhodnout, kteří členové představenstva s převáděnou částí podniku přecházejí, když – na rozdíl od zaměstnanců – nejsou vázáni na žádnou z částí podniku.
Z uvedeného plyne, že závazky ze vztahu mezi obchodní společností a jejím orgánem či členem jejího orgánu nejsou a nemohou být součástí podniku.“
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že odkaz dovolatelky na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť se netýkají odpovědnosti členů orgánů obchodní společnosti za škodu způsobenou porušením jejich povinností.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokáti prvního a druhého žalovaného učinili v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalovaným 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal prvnímu a druhému žalovanému k tíži žalobkyně částku 12.360,- Kč. Třetímu žalovanému, jak vyplývá ze spisu, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 8. prosince 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu