ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3513.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3513/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně KONFIN, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Davídkova 2375, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 46 50 78 84, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, PSČ 562 01, proti žalovaným 1) VACA s. r. o. , se sídlem v Kroměříži, Skopalíkova 1952/14, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25 59 31 53 a 2) J. V. , oběma zastoupeným JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784, PSČ 767 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 43/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č. j. 5 Cmo 271/2010-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 5 Cmo 271/2010-129, potvrdil rozsudek ze dne 24. března 2010, č. j. 36 Cm 43/2008-85, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 36 Cm 43/2008-110, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ponechal ve vztahu k oběma žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. ledna 2008, č. j. 52 Sm 6/2008-13, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 701.003,- Kč s 6% úrokem od 2. listopadu 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.336,67 Kč a náklady řízení, „a to ve spojení“ s usnesením ze dne 12. května 2008, č. j. 36 Cm 43/2008-40, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby směnečný platební rozkaz ve vztahu k oběma žalovaným co do částky 95.060,- Kč s 6% úrokem od 2. listopadu 2007 do zaplacení a směnečné odměny 316,90 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně –uzavřel, že „včas podanými námitkami se žalovaní povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem neubránili“. „Žalovaní neprokázali uzavření písemné dohody o částečném prominutí dluhu, tedy o tom, že z dlužné částky jsou povinni žalobkyni zaplatit toliko 95.060,- Kč“, a „neprokázali rovněž, že by snad účastníci leasingové smlouvy uzavřeli písemnou dohodu, která by měnila obsah jakýchkoli ujednání v leasingové smlouvě č. 44/2005 ze dne 22. 12. 2005“ (rozuměj ve smlouvě, na základě které vznikla žalobkyni vůči první žalované pohledávka, jejíž zaplacení bylo zajištěno směnkou vystavenou první žalovanou a avalovanou druhým žalovaným).
K námitce, podle níž „nemoc druhého žalovaného mohla vést ke sníženému vnímání při podpisu směnky druhým žalovaným a rovněž tak první žalovanou, jednající druhým žalovaným, a ve svém důsledku vést k neplatnosti směnky“, vznesené před soudem prvního stupně po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, odvolací soud z důvodu její opožděnosti nepřihlédl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, podle něhož je již z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu „jednoznačné“, že „v době uzavírání smlouvy nebyl J. V. jako fyzická osoba a jediný společník a jednatel první žalované v takovém stavu, aby byl schopen posoudit následky svého jednání, byť tato námitka byla poměrně neobratně uvedena“. Zdůrazňují, že „jako laikové neznali práva“ a „nejsou schopni jako znalci práva přesně formulovat veškeré námitky tak, aby byly zřetelné“. Soudy obou stupňů přitom dovolatele „zkrátily na jejich právech, když neprovedly důkazy, které byly dovolateli navrhované“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně bezdůvodné.
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka, jíž dovolatelé vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; vytýkaná vada řízení, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy, totiž nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným již proto, že důkazní návrhy žalovaných směřovaly k prokázání námitky, kterou soudy nižších stupňů shledaly opožděnou.
Závěr, podle něhož lze správnost směnečného platebního rozkazu prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek, pak jednoznačně vyplývá z ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu, že v takovém případě nejde o otázku zásadního právního významu, viz např. důvody usnesení ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006 a ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 1941/2009). Přitom z obsahu spisu je zcela zjevné, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo ve vztahu ke zdravotnímu stavu druhého žalovaného uvedeno jen to, že „z důvodu zhoršeného zdravotního stavu (závažné neléčitelné neurologické onemocnění výrazně omezující pohyb) jednatele firmy nebylo možné vykonávat činnost v plném rozsahu a z těchto důvodů došlo k poklesu tržeb a ke zhoršení platební schopnosti“ a „přestože zhoršený zdravotní stav jednatele firmy vyžaduje časté návštěvy lékaře, firemní pošta byla přebírána ..“ (viz č. l. 14-15 a č. l. 16-17). Z takto formulovaných námitek na nezpůsobilost druhého žalovaného „posoudit následky svého jednání“ usuzovat v žádném případě nelze.
Konečně závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a podle něhož dovolatelé neprokázali existenci písemné dohody o částečném prominutí dluhu, ani jiné písemné dohody, která by měnila obsah leasingové smlouvy), dovoláním zpochybněn nebyl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu