ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3734.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3734/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Pražská teplárenská a. s., se sídlem v Praze 7, Partyzánská 7, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45 27 36 00, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, za účasti České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, PSČ 120 00, o zaplacení 21,516.914,45 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 169/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2009, č. j. 14 Cmo 191/2008 – 290, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2009, č. j. 14 Cmo 191/2008 – 290 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 35 Cm 169/2005 – 261 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 35 Cm 169/2005 – 261, kterým tento soud uložil České republice – Ministerstvu financí zaplatit navrhovatelce 8,631.427,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení ročně od 30. listopadu 2005 do zaplacení, co do požadavku na zaplacení 5,5% úroku z prodlení z částky 8,631.427,- Kč od 20. července 2002 do 29. listopadu 2005 návrh zamítl a ohledně částky 12,885.487,45 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 6,103.651,95 Kč od 15. prosince 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 6,781.835,50 Kč od 24. července 2001 do zaplacení, řízení zastavil.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud poté, co přitakal správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, zejména uvedl, že se ztotožnil se závěrem tohoto soudu, že akcie vydané v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění měly být rozděleny proporcionálně mezi akcionáře, kteří nabyli akcie navrhovatelky při privatizaci, při zachování stejných majetkových účastí ve společnosti. Odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od svého závěru, který přijal ve sporu vedeném mezi Investiční a kapitálovou společností Komerční banky, a. s. proti navrhovatelce o zaplacení dividend, u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cmo 431/2007. (V tomto sporu shledal důvodným nárok akcionáře na vyplacení dividend na něj připadajících za akcie, které si ponechal Fond národního majetku České republiky (dále jen „fond“). Tam uvedené závěry platí podle odvolacího soudu i pro toto řízení.
Odvolací soud poukázal na rozhodnutí ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 30/2004, v němž Nejvyšší soud považuje otázku, komu patří akcie vydané v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění, za otázku zásadního právního významu. Podle odvolacího soudu Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí nedospěl o této otázce k jednoznačné odpovědi a tato otázka nebyla vyřešena ani v dalším řízení následujícím po zrušení věci dovolacím soudem, neboť návrh byl posléze vzat zpět, když fond akcie Pražské teplárenské a. s. vydal.
Odvolací soud uzavřel, že fond jako tehdejší jediný akcionář navrhovatelky zvolil postup podle §208 a §209 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), aby dosáhl souladu mezi skutečným a zapsaným základním jměním při založení společnosti podle privatizačního projektu. Pokud by naopak skutečné jmění bylo nižší než zapsané základní jmění, bylo by možno soulad dosáhnout buď cestou snížení základního jmění bezúplatným snížením hodnoty akcií nebo doplacením vkladu zakladatelem. Právo na dividendu proto podle odvolacího soudu náleží akcionářům, mezi něž měly být nově emitované akcie rozděleny.
Klíčovou otázkou tohoto sporu je – pokračoval odvolací soud – zda fond, který si všechny nově emitované akcie ponechal, byl při přijetí jim odpovídající dividendy ve smyslu §178 odst. 1 obch. zák. v dobré víře. Podle §179 odst. 1 věty první a druhé obch. zák. dividendu přijatou v dobré víře není příjemce povinen vrátit. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá.
Akcionář je v dobré víře, pokud nemůže vědět o tom, že dividenda byla vyplacena v rozporu s požadavky §65a odst. 2, §178 odst. 1, 2, 6 a §187 odst. 1 písm. f) obch. zák. Předpoklad dobré víry se vztahuje k podkladům a postupu společnosti při vyplácení dividendy. Dle mínění odvolacího soudu však ve smyslu §179 odst. 1 obch. zák. nelze uvažovat o dobré víře tam, kde akcionář drží neoprávněně akcie náležející jiným akcionářům. I kdyby se však dobrá víra chápala ve vztahu k akciím, o nichž se akcionář domnívá, že je drží oprávněně, potom by v daném případě fond nemohl být při převzetí dividendy 19. července 2002 v dobré víře nejen s ohledem na již tehdy probíhající spory, v nichž byla otázka, komu náleží nově emitované akcie, řešena, ale i na rozhodnutí valné hromady navrhovatelky ze dne 29. března 1995, citované v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Za situace, kdy valná hromada uložila představenstvu vyjednat s fondem zpětný převod akcií emitovaných při zvýšení základního jmění s tím, že tyto akcie budou převedeny na účet jednotlivých akcionářů podle velikosti jejich podílů, nelze o dobré víře fondu při převzetí dividendy za tyto akcie uvažovat.
Nebyl-li fond v dobré víře, je podle odvolacího soudu povinen vrátit dividendu podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, tedy i s obvyklým úrokem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Ministerstvo financí dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); postupu soudů obou stupňů vytýká nesprávnost skutkového zjištění a nesprávné právní posouzení věci.
Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda jednání, které je učiněno na základě pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že určitá skutečnost nastala, je skutečností, na které může být založena dobrá víra (obdobně, jako je tomu u zápisu do katastru nemovitostí). Dobrou vírou je důvodné přesvědčení, činěné se zřetelem ke všem okolnostem, oprávněnosti stavu, ohledně kterého dobrá víra trvá.
Ve včas podaném doplnění dovolání dovolatelka označila za otázku zásadního právního významu posouzení toho, zda jednání, jímž jediný akcionář společnosti rozhoduje o změně zakladatelského dokumentu tak, aby došlo k dosažení souladu mezi skutečným stavem věci a obsahem zakladatelského dokumentu a následně k zajištění souladu mezi skutečným stavem a zápisem v obchodním rejstříku je platné. Dále pak posouzení „platnosti“ takto vydaných akcií a jejich právního režimu.
Zřejmým dokladem dobré víry musí být dle mínění dovolatelky skutečnost, že rejstříkový soud rozhodl o zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku, byť by rozhodnutí z 19. října 1992 nebylo rozhodnutím o zvýšení základního jmění. Výklad, že fond, přestože ve věci bylo rozhodnuto soudem, nebyl v dobré víře, shledává dovolatelka nelogickým, neboť pak by zápis do obchodního rejstříku postrádal, z hlediska principu publicity, smysl.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů převzaly bez dalšího závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 30/2004, aniž by k rozhodnutí ze dne 19. prosince 1992 o zvýšení základního jmění (ve smyslu tehdejší terminologie) provedly dokazování stran okolností, za kterých k němu došlo.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání argumentuje tím, že dovolání není přípustné. Napadená rozhodnutí považuje za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Jak uvádí shora odvolací soud, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 30/2004, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, uložil – v jiné věci týkající tvrzeného zvýšení základního jmění navrhovatelky – zkoumat, jaká byla vůle jediného akcionáře při tzv. povinné aktualizaci základního jmění, resp. jaký postup mu byl uložen v souvislosti se změnou hodnoty vkládaného podniku (jeho obchodního jmění) do základního jmění akciové společnosti.
V odkazované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vložil-li jediný akcionář do základního jmění privatizované společnosti celé obchodní jmění privatizovaného státního podniku (pouze bez složek, které vložit nemohl – např. majetek, ke kterému byly uplatněny restituční nároky) a „zvýšením základního jmění“ pouze plnil uloženou povinnost „aktualizovat“ hodnotu majetku vloženého do základního jmění akciové společnosti při jejím založení v rámci privatizace ve vazbě na jeho změnu, ke které došlo od zpracování účetní závěrky, na jejímž základě byla určena hodnota vkládaného majetku, do vzniku společnosti, potom fakticky nedošlo ke zvýšení základního jmění.
Jinými slovy byla-li hodnota vkládaného majetku pro účely založení společnosti stanovena předběžně na základě účetní závěrky zpracované ke dni předcházejícímu o čtyři měsíce den vzniku společnosti, měl jediný akcionář povinnost určit, jaká byla hodnota vkládaného majetku, ke dni vzniku společnosti. Na tom by nic neměnilo ani to, že jediný akcionář nesprávně rozhodl o zvýšení základního jmění, ač ve skutečnosti byla ve stanovách společnosti a v obchodním rejstříku nesprávně uvedena výše základního jmění ve vazbě na hodnotu vkladu, který je tvořil.
V projednávané věci se soudy obou stupňů spokojily s konstatováním, že ke zvýšení základního jmění došlo v rámci tzv. povinné aktualizace základního jmění navrhovatelky, aniž by dále zkoumaly, jaké byly důvody této aktualizace a k čemu směřovala vůle jediného akcionáře při rozhodování o ní. Přitom, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 258/2005), stejně jako u každého jiného projevu vůle, je i u projevu vůle společnosti vyjádřeného v usnesení valné hromady třeba vycházet nikoli z označení takového projevu, ale z jeho obsahu; tento závěr lze nepochybně vztáhnout i na rozhodování jediného akcionáře.
Bude-li v řízení prokázáno, že jediný akcionář hodlal rozhodnutím o zvýšení základního jmění navrhovatelky dosáhnout toho, aby byla uvedena do souladu skutečná hodnota vloženého majetku s výší základního jmění navrhovatelky, bude povinností soudu takovou vůli respektovat.
Při interpretaci vůle jediného akcionáře bude soud vycházet především z toho, zda bylo vůlí jediného zakladatele navrhovatelky použít při jejím založení veškerý převáděný majetek, po odečtení hodnoty použité pro vytvoření rezervního fondu, jako vklad do základního jmění navrhovatelky. Pokud tomu tak bylo, a až následně bylo v souladu se zvolenou technikou privatizace zjištěno, že hodnota vkládaného majetku vyplývající z účetní závěrky ke dni 1. května 1992, kdy navrhovatelka vznikla, je vyšší, než hodnota převzatá z řádné účetní závěrky zpracované ke dni 31. prosince 1991, která byla použita k předběžnému stanovení hodnoty vkladu, pak takovému stavu odpovídá, aby akcie, které byly vydány na základě tzv. povinné aktualizace základního jmění, připadly navrhovatelce. Tyto akcie totiž měly být vydány právnímu předchůdci navrhovatelky již při vzniku společnosti, neboť šlo o akcie odpovídající výši vkladu, který zakladatel do základního jmění společnosti vložil.
Při posuzování situace, která nastala při založení navrhovatelky a tzv. povinné aktualizaci jejího základního jmění, se bude soud zabývat i tím, proč došlo ke stanovení hodnoty vkladu při založení společnosti z účetní závěrky zpracované ke dni 31. prosince 1991 a jaká povinnost z toho pro zakladatele společnosti vyplývala.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich zakladateli či společníky rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu