ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4394.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4394/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadce Masokombinátu Martinov, a. s. , se sídlem v Ostravě-Martinově, Martinovská 3168, PSČ 723 02, identifikační číslo osoby 45193711, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 K 60/2000, o návrhu na vydání částečného rozvrhu, o dovolání konkursního věřitele Ing. J. D. , zastoupeného Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská 16, PSČ 710 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2009, č. j. 3 Ko 19/2009-2182, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 16. února 2009, č. j. 34 K 60/2000-2115, povolil Krajský soud v Ostravě (dále též jen „konkursní soud“) částečný rozvrh výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce jeho věřitelům tak, že označené pohledávky konkursních věřitelů první třídy se částečně uspokojují ve výši uvedené v bodu I. výroku usnesení a označené pohledávky konkursních věřitelů druhé třídy se částečně uspokojují ve výši uvedené v bodu II. výroku usnesení. Dále uložil správci konkursní podstaty provést částečný rozvrh do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí, zaúčtovat do výdajů konkursní podstaty náklady spojené se splněním částečného rozvrhu (bod III. výroku), podat mu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci rozhodnutí zprávu o splnění částečného rozvrhu (bod IV. výroku) a uvést v konečné zprávě rozsah uspokojení věřitelů na základě částečného rozvrhu (bod VI. výroku). Konkursní soud též určil, že o rozdělení ostatního výtěžku bude rozhodnuto samostatně (bod V. výroku) a oznámil, že rozhodnutí bude vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu dne 16. února 2010 (bod VII. výroku).
Konkursní soud shledal ve smyslu §30 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), správným návrh správce konkursní podstaty úpadce ze dne 9. ledna 2009, ve znění doplnění z 11. února 2009 (s nímž souhlasil věřitelský výbor), na vydání částečného rozvrhu.
K odvolání konkursních věřitelů společnosti ALUFLEXPACK spol. s r. o. (dále též jen „společnost A“) a Ing. J. D. (dále též jen „J. D.“) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. června 2009, č. j. 3 Ko 19/2009-2182, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a odmítl (jako objektivně nepřípustné) odvolání J. D. proti bodům III. až VII. výroku usnesení konkursního soudu (druhý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §30 odst. 3 větu první ZKV a vycházeje z dosavadního obsahu konkursního spisu - v rozsahu, v němž odvolání směřovala proti bodům I. a II. výroku usnesení konkursního soudu, k odvolacím námitkám uzavřel:
1/ Ohledně odvolání společnosti A, že i po rozdělení částky 19.900.000,- Kč tímto částečným rozvrhem, zůstane v konkursní podstatě jako nerozdělený výtěžek zpeněžení částka 22.681.006,- Kč, která s ohledem na stav zpeněžování majetku konkursní podstaty a dosud probíhající spory je schopna pokrýt možné náklady sporu, aniž by byl částečným rozvrhem ohrožen rozvrh konečný, včetně věřitelů pohledávek, jež nebyly do částečného rozvrhu zahrnuty v důsledku neukončeného procesu jejich zjištění. Usnesení konkursního soudu, jakkoli stručné, není ani nepřezkoumatelné.
2/ Ohledně odvolání J. D., brojícího proti zařazení jeho pohledávky (při částečném rozvrhu) do druhé (a nikoli první) třídy, poukázal odvolací soud na to, že rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 40 Cm 61/2004-25 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. prosince 2004, č. j. 40 Cm 61/2004-33), který nabyl právní moci ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2007, č. j. 3 Cmo 49/2005-52, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu o určení, že pohledávka J. D. je pracovním nárokem dle §31 odst. 3 písm. a/ ZKV. Pro posouzení této odvolací námitky není podle odvolacího soudu významné, že pohledávky jiných věřitelů, popřené co do pořadí, byly v incidenčních sporech zjištěny jako pohledávky první třídy, případně že správce konkursní podstaty takové pohledávky dodatečně uznal. Správce konkursní podstaty může uznat pohledávku dodatečně za podmínek uvedených v §24 odst. 3 ZKV pouze do pravomocného rozhodnutí o žalobě na jejich určení. Ani dodatečné stanovisko správce konkursní podstaty již nemůže zvrátit účinek uvedený v ustanovení §25 odst. 1 ZKV.
3/ „Nad rámec odůvodnění“ odvolací soud uvedl (k odvolání J. D.), že správce konkursní podstaty odůvodnil rozdílné zařazení odvolatelovy pohledávky (oproti jiným zaměstnaneckým nárokům) ve vyjádření ze dne 29. ledna 2009 (č. l. 2056) tím, že šlo o manažerskou odměnu místopředsedy představenstva úpadce. Ta má ve smyslu závěrů obsažených např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněném pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, povahu obchodně právního nároku.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal J. D. dovolání datované 8. září 2009 (které následně doplnil podáním datovaným 22. prosince 2009), jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel především kritizuje postup správce konkursní podstaty a následně i usnesení konkursního soudu ze dne 16. února 2009 (o částečném rozvrhu), jímž byly (s jeho pohledávkou údajně totožné) nároky zaměstnanců úpadce určeny k uspokojení v první třídě, kdežto jeho pohledávka až ve třídě druhé. Zařazením identických nároků do různých tříd jsou dle dovolatele porušeny základní principy konkursní ho řízení (konkrétně - byť v zákoně o konkursu a vyrovnání výslovně nevyjádřený - princip, aby žádný účastník nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a princip, podle kterého věřitelé mající zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají rovné možnosti).
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že (bez jakéhokoliv skutkového zjištění a dokazování a v rozporu se skutečností) vynesl závěr, že jeho pohledávka není zaměstnaneckým nárokem, nýbrž nárokem člena statutárního orgánu.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež v této věci může být (jak argumentuje i sám dovolatel) přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř., když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud především uvádí, že při posuzování dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (pro účely přípustnosti dovolání) nepřihlížel k těm argumentům, jež dovolatel nově uplatnil doplňujícím podáním z 22. prosince 2009. V intencích §242 odst. 4 o. s. ř. totiž mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V této věci bylo napadené rozhodnutí, obsahující správné poučení dovolání, doručeno dovolateli (jak sám ohlašuje v dovolání) dne 10. července 2009 a dvouměsíční lhůta k dovolání tak ve shodě s §240 odst. 1 o. s. ř. uplynula v září 2009. Doplňující (kvalitativně nové) argumenty uplatněné až v prosinci 2009 jsou proto pro věc bez významu (na jejich základě by dovolací přezkum nemohl být uskutečněn).
Dále Nejvyšší soud podotýká, že předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že právní otázka, jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení založeno. V rozsahu, ve kterém dovolání zpochybňuje úvahy odvolacího soudu o povaze dovolatelovy pohledávky (o tom, že nejde o zaměstnanecký nárok), není dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí právě proto, že příslušný úsudek zformuloval odvolací soud již jen „Nad rámec odůvodnění“ (jako „obiter dictum“).
Nejvyšší soud rovněž uvádí, že dovolatel, ač formálně ohlašuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kritizuje i skutkové závěry odvolacího soudu (vytýká mu, že své úvahy zformuloval bez jakéhokoliv skutkového zjištění a dokazování a v rozporu se skutečností). Takové kritice je však vyhrazen dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatel (dle výslovné dikce tohoto ustanovení) u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici.
Napadené rozhodnutí naopak spočívá na závěru, že soudy jsou ve smyslu §25 odst. 1 ZKV vázány pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci), jímž byla zamítnuta dovolatelova žaloba o určení, že jeho pohledávka je pracovním nárokem dle §31 odst. 3 písm. a/ ZKV.
Z dovolací argumentace lze jako kritiku tohoto závěru pojmout jen námitku, podle níž jsou zařazením identických nároků do různých tříd porušeny základní principy konkursní ho řízení. Závěr, že soudní přezkum pravosti popřené pohledávky v režimu §23 a násl. ZKV, jenž vyústí v rozhodnutí soudu, které je ve smyslu §25 odst. 1 ZKV účinné proti všem věřitelům, v žádném směru neodporuje principům, na nichž spočívá konkursní řízení, bez zřetele k tomu, že vede (a třeba i chybně) k zařazení přezkoumané pohledávky do jiné třídy, než typově shodné pohledávky jiných věřitelů, je nicméně závěrem samozřejmým, majícím oporu v jednoznačném znění zákona. Důvod připustit dovolání k jeho prověření proto Nejvyšší soud nemá.
V jiném ohledu pak dovolatel závěr odvolacího soudu, opřený o existenci rozhodnutí dle §25 odst. 1 ZKV, nezpochybňuje, ačkoli právě tento závěr byl určující pro napadené rozhodnutí. Připustit dovolání pro právní posouzení otázek, jež dovolání nezpochybnilo, možné není, neboť jejich věcný dovolací přezkum by pro absenci dovolací argumentace nebyl možný (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu