ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4749.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4749/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr Filipa Cilečka a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobce L. M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně Panorama group a. s., identifikační číslo osoby 25 66 44 09, zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Chodská 12, PSČ 120 00, proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft, se sídlem ve Spolkové republice Německo, Frankfurt am Main, Taunusanlage 12, D – 60325, organizační složce, se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. or. 34/čp. 750, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60 43 35 66, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, PSČ 110 00, o splnění povinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 114/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 47/2009-261, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 47/2009-261 se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2008, č. j. 31 Cm 114/2005 – 218, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2009, č. j. 31 Cm 114/205 – 250, ve výroku I., bodu 9, odst. 1 a 3 až 7 tak, že žalobu zamítl a ve výroku I., bodu 9, odst. 2 a v bodu III. výroku, tento rozsudek potvrdil (první výrok). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
V části, v níž odvolací soud změnil výrok I. soudu prvního stupně uložil soud prvního stupně žalované poskytnout žalobci v písemné podobě údaje za období od 19. ledna 1999 do 29. dubna 2001, specifikované pod bodem 9 odst. 1 a 3 až 7, ke každé jednotlivé transakci realizované žalovanou k tíži nebo ve prospěch úpadkyně na jejích účtech vedených u žalované, specifikovaných ve výroku.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k měnícím výrokům uvedl, že ustanovení §9d zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu“) upravuje obecnou povinnost osob v něm uvedených, poskytnout správci konkursní podstaty součinnost. V §9d odst. 4 zákona o konkursu je obsažen demonstrativní výčet případů zvláštní součinnosti, která je pro banky stanovena tak, že banky, pobočky zahraniční banky a spořitelní a úvěrní družstva jsou povinny sdělit správci čísla dlužníkových (úpadcových) účtů a informovat jej o stavech těchto účtů a pohybech; jsou též povinny informovat správce a podat informace o dlužníkových (úpadcových) úschovách a vkladních knížkách.
V projednávané věci žalobce odůvodnil žalobu tím, že v rámci výkonu funkce zjistil, že dne 8. února 2001 byla uzavřena mezi pozdější úpadkyní a žalovanou rámcová smlouva (dále jen „rámcová smlouva“) podle níž „nastoupil po uzavření smlouvy nárok na vypořádání“. K „ukončení smluvního ujednání“ mezi pozdější úpadkyní a žalovanou došlo dne 3. ledna 2001, žádné vypořádání však neproběhlo a „nedošlo k vyrovnání výhod, eventuálně k náhradě škody dle bodu 8 rámcové smlouvy. Žalobce dospěl k závěru, že pro nedostatek dokumentace není možno zjistit, s jakým výsledkem byl uzavřen „uvedený smluvní vztah“ a není možno posoudit, na jaký způsob vyrovnání a v jaké výši má konkursní podstata nárok. Správce konkursní podstaty tak nemůže učinit závěr ve vztahu k vyrovnání závazků a pohledávek z rámcové smlouvy.
Odvolací soud vycházel z uvedených tvrzení žalobce a zkoumal jeho požadavek na uložení požadované součinnosti z pohledu §9d odst. 4 zákona o konkursu, tedy zda je požadovaná povinnost obecnou povinností součinnosti poskytované správci „nebo zda tento požadavek vyplývá z jiných skutečností.“
Odvolací soud uzavřel, že účelem ustanovení §9d odst. 4 zákona o konkursu je získat přehled a kontrolu nad bankovními operacemi úpadce. Žalobce však v žalobě netvrdil, že se domáhá uložení povinnosti součinnosti za účelem získání přehledu a kontroly nad bankovními operacemi úpadce, ani to nevyplynulo z jeho žalobních tvrzení, nýbrž požaduje uložení povinnosti součinnosti za účelem získání informací a podkladů pro vypořádání vztahu založeného rámcovou smlouvou. Proto nelze na daný vztah aplikovat ustanovení §9d odst. 4 zákona o konkursu a žalované požadovanou součinnost uložit.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který mu (jeho zástupkyni s procesní plnou mocí) byl doručen 13. května 2009 (srov. doručenku u č. l. 266), podal žalobce (zastoupen advokátkou) dovolání. Učinil tak podáním (č. l. 268-269) datovaným 7. července 2009, podaným k poštovní přepravě 13. července 2009 srov. obálku č. l. 271) z nějž se podává, že jde o tzv. blanketní dovolání, jelikož neobsahuje vymezení dovolacích důvodů (již v usnesení ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2005, pod číslem 31, Nejvyšší soud vysvětlil, že pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 /případně též odstavce 3/ o. s. ř. není /pojímáno z obsahového hlediska/ řádným uplatněním dovolacího důvodu/).
Dovolací důvody doplnil dovolatel až podáním (č. l. 289-294) datovaným 17. srpna 2009, podaným na poštu k přepravě 18. srpna 2009 (č. l. 303) a doručeným soudu dne 19. srpna 2009.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty [jak ji vymezuje §240 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, přičemž nemůže přihlížet ani k pozdějšímu doplnění dovolání.
Z napadeného rozhodnutí se nicméně podává, že odvolací soud poskytl účastníkům nesprávné poučení o dovolání (Poučil je takto: „Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.“). První věta takto formulovaného poučení platí jen pro potvrzující výrok napadeného rozhodnutí, pojí se však s nesprávně určeným počátkem běhu dovolací lhůty („od právní moci“ namísto „od doručení“). To znamená, že odvolací soud poučil účastníky o možnosti podat dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí v delší než zákonné lhůtě (dvouměsíční lhůta k podání dovolání počítaná od právní moci rozhodnutí nemůže být nikdy kratší než zákonná dvouměsíční lhůta k podání dovolání počítaná od doručení rozhodnutí).
Lhůta k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí se tudíž účastníkům v důsledku takového poučení prodloužila (v intencích §240 odst. 3 věty první o. s. ř.) o dobu, o kterou by při jiném počátku jejího běhu přesáhla lhůtu počítanou od doručení rozhodnutí. V dané věci se však délka lhůty k podání dovolání nezměnila, neboť také žalované (jejímu zástupci s procesní plnou mocí) byl rozsudek odvolacího soudu doručen 13. května 2009 (srov. doručenku u č. l. 266), kdy nabyl právní moci.
Jelikož po dobu trvání této lhůty dovolací důvody doplněny nebyly, Nejvyšší soud dovolání v dotčeném rozsahu bez dalšího odmítl podle §43 odst. 2 o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí bylo poučení o přípustnosti dovolání vadné, takže lhůta k doplnění dovolacích důvodů se dovolateli u tohoto výroku prodloužila na čtyři měsíce od doručení napadeného rozhodnutí (§240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a podání z 18. srpna 2009 ve je ve vztahu k tomuto výroku včasné.
V mezích uplatněných dovolacích důvodů pak dovolatel napadá především závěry odvolacího soudu týkající se požadovaného uložení informační povinnosti a tvrdí, že v žalobě a navazujících podáních uvedl všechna tvrzení potřebná k uložení požadované součinnosti, přičemž blíže rozvádí o která konkrétní tvrzení šlo. Přitom poukazuje na to, že ze všech jeho podání plyne, že jediným důvodem, pro který požadoval vyúčtování, resp. informace sloužících k vyúčtování pohybů a jednotlivých operací na účtech úpadce, je „jedině a pouze získání přehledu a kontroly nad bankovními operacemi úpadce“.
Dovolací soud vycházel – stejně jako odvolací soud – především z tvrzení žalobce, že zjistil existenci rámcové smlouvy ze dne 8. února 1999 mezi úpadkyní a žalovanou (dále jen „rámcová smlouva“), podle níž „nastoupil po uzavření smlouvy nárok na vypořádání“. K „ukončení smluvního ujednání“ mezi úpadkyní a žalovanou došlo dne 3. ledna 2001, žádné vypořádání však neproběhlo a „nedošlo k vyrovnání výhod, eventuálně k náhradě škody“ dle bodu 8 rámcové smlouvy. Žalobce jako správce konkursní podstaty zjistil, že pro nedostatek dokumentace není možno učinit závěr, s jakým výsledkem byl uzavřen „uvedený smluvní vztah“ a není možno posoudit, na jaký způsob vyrovnání a v jaké výši má konkursní podstata nárok.K tomu dovolací soud uzavřel, že je třeba přitakat odvolacímu soudu v závěru, že vztah z rámcové smlouvy nebyl vztahem ze smlouvy o vedení účtu, ke kterému se váže dikce ustanovení §9d odst. 4 písm. a) zákona o konkursu. V projednávané věci však nelze striktně oddělit činnosti, které prováděla žalovaná jako banka v souvislosti s vedením účtů úpadkyně, od činností, které prováděla na základě rámcové smlouvy a nelze ani oddělit informace o transakcích prováděných na základě rámcové smlouvy od informací o tom, jak se promítly důsledky těchto transakcí do zůstatků účtů, které žalovaná pro pozdější úpadkyni vedla. V úvahu je třeba vzít i to, že výčet informací, které je banka povinna podle §9d odst. 4 písm. a) zákona o konkursu správci poskytnout, není výčtem taxativním, ale demonstrativním a zákon tak ponechává určitý prostor i pro požadavky na poskytnutí dalších informací plynoucích z činnosti banky (srovnej formulaci předvětí §9d odst. 4 zákona o konkursu: „Podle předchozích odstavců zejména jsou...“). Nehledě ani na to, že zavázala-li se žalovaná v rámcové smlouvě provést po ukončení vztahů z rámcové smlouvy vypořádání a vyrovnání, plyne z uzavřené rámcové smlouvy pro správce právo dohodnuté vypořádání požadovat. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci lze dovodit právo správce konkursní podstaty na poskytnutí požadovaných informací.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat i tvrzením žalované v odvolání, že body 1 (částečně), 3, 4, 5 a 6 odstavce 9 výroku I se vztahují k výroku pod bodem II.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu