ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4800.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4800/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce společnosti Horizont marketing - finance - logistika, s. r. o., se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 71000, identifikační číslo osoby 25 89 47 49, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 18, PSČ 710 00, proti žalovaným společnosti 1) LIGNUM PRODUKT, spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně 1, Bratislavská 8, PSČ 69501, identifikační číslo osoby 60 72 33 01, 2) JUDr. I. A., a 3) Ing. P. Š., zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 183/2003, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2005, č. j. 4 Cmo 290/2004-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud ve výrocích I. a III., kterými soud prvního stupně rozhodl, že směnečné platební rozkazy ze dne 1. července 2003, č. j. 3 Sm 207/2003-27 a ze dne 23. června 2003, č. j. 3 Sm 208/2003-29, se ponechávají i proti druhému a třetímu žalovaným v plném rozsahu v platnosti, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č. j. 3 Cm 183/2003-55.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelem předestřená otázka výkladu ustanovení čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), pokud jde o možnost směnečného rukojmího uplatňovat kauzální námitky vůči směnečnému platebnímu rozkazu, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutích ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003 uveřejněném v témže časopise č. 5, ročník 2004, pod číslem 94 a ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a jež ostatně bez dalšího vyplývá z ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, podle kterého směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popřípadě výstavce), nýbrž může uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi.
Pokud pak dovolatel namítá, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala otázkami kauzálních námitek směnečných rukojmí „nemají charakter judikatury, neboť nebyla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, takže zatím nelze hovořit o vyřešení právních otázek, na něž se tato rozhodnutí vztahují“, Nejvyšší soud k tomu podotýká, že tato námitka správná není, neboť vyřešení otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. není vázáno na publikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž na to, zda již předestřená otázka byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nehledě ani na to, že jak shora uvedeno, závěr, že směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta plyne bez dalšího z ustanovení čl. I §17 směnečného zákona,
K doplnění dovolání ze dne 20. února 2006, doručenému Nejvyššímu soudu dne 22. února 2006 přitom Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokátka žalobkyně učinila v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži třetího žalovaného částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 2. března 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu