ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.626.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 626/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce D. L. , zastoupeného JUDr. Monikou Kolrosovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Dejvicích, Evropská 655/116, PSČ 160 00, proti žalovanému JUDr. P. N. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 00 67 55 12, zastoupenému Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, PSČ 180 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 2631/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2010, č. j. 13 Cmo 146/2010-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 13 Cmo 146/2010-52, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 15. března 2010, č. j. 6 Cm 2631/2008-27, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní pohledávku z bezdůvodného obohacení a z úroku z prodlení v celkové částce 49.402,- Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §106b odst. 2 a §106r zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (ve znění účinném ke dni vstupu žalobce do společnosti úpadkyně a zaplacení jistiny sporné pohledávky, tj. ke dni 15. listopadu 1991, správně „25. listopadu 1991“), §107, §451 a §452 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném k témuž datu - dále jen „obč. zák.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, že pohledávka žalobce přihlášená 25. listopadu 2002 do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně je promlčena.
Zdůraznil, že žalobce zaplatil úpadkyni dne 25. listopadu 1991 částku 20.000,- Kč a téhož dne částku 1.000,- Kč na účet osoby, jejíž „zjišťování nemůže mít pro právní závěry soudu žádný význam“. Žalobcův vstup do společnosti úpadkyně vyhodnotil „jako absolutně neplatný“ s tím, že plnění poskytnuté úpadkyni na základě neplatného právního úkonu představuje neoprávněný majetkový prospěch úpadkyně. Jelikož v případě neoprávněného majetkového prospěchu získaného plněním podle absolutně neplatného právního úkonu začala plynout objektivní promlčecí lhůta pro jeho vydání okamžikem jeho poskytnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 158/99), „i případná desetiletá promlčecí lhůta uběhla dříve, než byl nárok z tohoto právního titulu uplatněn“ (přihláškou doručenou 14. listopadu 2002, správně „25. listopadu 2002“).
„Přisvědčit žalobcově námitce, že lhůta k vydání neoprávněného prospěchu v jeho případě začala běžet od okamžiku, kdy se dozvěděl o tom, že byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně, by znamenalo popřít základní smysl ustanovení §107 obč. zák., jímž je právní jistota účastníků právních vztahů po marném uplynutí zákonem stanovené doby“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, „že bylo rozhodnuto o věci bez přihlédnutí k dalším skutečnostem, které byly uvedeny, avšak neprověřeny“, čímž „došlo k tomu, že byla nesprávně právně posouzena věc“.
Dovolatel popisuje okolnosti ohledně svého vstupu do společnosti VIB FOND JOINT INVEST ACTION, k. s., úhrady částek 20.000,- Kč a 1.000,- Kč, jakož i skutečnosti, kdy se dozvěděl o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, včetně přihlášky pohledávky do konkursního řízení na majetek úpadkyně. Současně namítá, že „v rámci předchozích řízení u soudu nebylo přihlédnuto k tomu, co bylo předmětem trestního řízení s žalovanou společností, dále nebylo zjišťováno, zda se vstupem žalobce do žalované společnosti vydali či nevydali souhlas ostatní komanditisté, když bylo vytvořeno za tímto účelem Sdružení komanditistů“. Akcentuje, že „svou pohledávku uplatnil, jak mohl co nejdříve, když se dozvěděl, že došlo k tomu, že společnost, se kterou uzavřel smlouvu, je v konkursu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se s rozsudky soudů nižších stupňů „plně ztotožňuje“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož je pohledávka žalobce promlčena, nebylo dovoláním zpochybněno. Argumenty uplatněné v dovolání přitom z povahy věci nemají na běh objektivní promlčecí lhůty vliv.
Současně plně odkazuje na závěry obsažené v usnesení ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a v němž se otázkou promlčení pohledávky z titulu „vkladu komanditisty“ (sice) jiného žalobce vůči úpadkyni zabýval; přitom rozhodnutí odvolacího soudu a jeho závěr o promlčení pohledávky shledal souladným s hmotným právem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 2.550,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu