ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.720.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 720/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. arch. Z. R. , zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, PSČ 118 00, proti žalovanému Bytovému družstvu Branická stráň E , se sídlem v Praze 4, Za mlýnem 1567/35, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 63083728, zastoupenému JUDr. Jarmilou Hanykovou, advokátkou, se sídlem v Benešově, Hráského 406, PSČ 256 18, o uložení povinnosti vyhotovit prohlášení vlastníka budovy a uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu ateliéru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 43/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, č. j. 11 Cmo 28/2009-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek ze dne 20. srpna 2008, č. j. 8 Cm 43/2005-73, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o uložení povinnosti vyhotovit prohlášení vlastníka budovy, podat návrh na vklad tohoto prohlášení do katastru nemovitostí a uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu ateliéru.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v plném rozsahu“) podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Námitkou, podle níž jeho nájemní vztah k ateliéru vznikl až po splacení členského podílu jeho právním předchůdcem (z čehož dovozuje, že splnil podmínky ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, pro bezúplatný převod ateliéru), dovolatel polemizuje s opačným skutkovým závěrem soudů nižších stupňů (které žalobu zamítly právě proto, že žalobce tuto podmínku nesplnil) a vystihuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – jak vysvětleno výše – usuzovat nelze.
Přitom závěr, na kterém odvolací soud své rozhodnutí založil, totiž že předpokladem pro bezplatný převod ateliéru podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů do vlastnictví člena družstva je – mimo jiné – i to, že nájemní vztah takové člena vznikl po splacení členského podílu družstvu tímto členem nebo jeho právním předchůdcem, plyne zcela zjevně z označeného ustanovení a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
V důsledku toho také nelze na zásadní právní význam usuzovat z námitky, podle níž „v tomto řízení mělo být nejprve vyjasněno, zda žalobce je či není členem žalovaného“. V situaci, kdy podle závěru soudů nižších stupňů žalovaný nesplňuje výše uvedenou podmínku pro bezplatný převod ateliéru, nemůže posouzení toho, zda se vůbec stal členem žalovaného družstva, ovlivnit závěr, podle kterého dovolateli žalobou uplatněné právo nesvědčí.
Konečně závěr, podle něhož v projednávané věci stíhá povinnost prokázat splnění předpokladů pro bezplatný převod ateliéru do jeho vlastnictví právě dovolatele, je v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. Proto napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným ani námitka, podle níž „by mohla nastat situace, kdy by převody bytů, nebytových prostorů, ateliérů apod. do vlastnictví členů družstev, kteří mají právního předchůdce, mohly být blokovány pouhou zvůlí bytových družstev, které svou procesní obranu postaví toliko na negativních tvrzeních, že nebyl splacen členský vklad právním předchůdcem člena družstva“.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu