ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.789.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 789/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou, se sídlem ve Vysokém Mýtě, nám. Přemysla Otakara II. č. 186, PSČ 566 01, proti žalované Roženský a spol. v. o. s., se sídlem ve Starém Hradišti, Brozany 136, PSČ 533 52, identifikační číslo osoby 25 94 45 68, jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. Z., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 2/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2009, č. j. 15 Cmo 50/2009-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 15 Cmo 50/2009-224, potvrdil rozsudek ze dne 4. prosince 2008, č. j. 43 Cm 2/2006-203, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce M. Z. (dále jen „úpadce“).
Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 29 Odo 1488/2005-135, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. května 2005, č. j. 4 Cmo 165/2004-85 a soudu prvního stupně ze dne 1. dubna 2004, č. j. 43 Cm 55/2002-60 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po opětovném projednání věci soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaná zapsala sporné nemovitosti do konkursní podstaty „oprávněně“, když její výzva ze dne 23. ledna 2006 (§27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“) je dostatečně určitá a srozumitelná, přičemž „žalobkyně požadované plnění neposkytla“. K námitce žalobkyně ohledně „časového postupu žalované při vylučování a sepisování nemovitostí do konkursní podstaty“ soud uvedl, že „ve věci je rozhodující stav v době vyhlašování rozsudku, a proto je zřejmé, že lhůty a časová posloupnost byly k tomuto datu dodrženy“. Konečně „námitkou neplatnosti zástavní smlouvy se soud znovu nezabýval, když odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů“.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož výzva obsahuje potřebné náležitosti (viz závěry obsažené v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve spojení s ustanovením §27 odst. 5 ZKV), když je zřejmé, kdo ji činí (správkyně konkursní podstaty – žalovaná), je řádně podepsána statutárním orgánem a „obsahuje označení dlužníka, specifikaci nemovitostí, na nichž vázne zástavní právo, uvedení, o jakou pohledávku se jedná, záměr správkyně konkursní podstaty sepsat předmět zástavy do konkursní podstaty“. Z výzvy je rovněž zřejmé, jakým plněním (úhradou zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy), vyplaceným ve prospěch konkursní podstaty ve lhůtě třiceti dnů (počítané od doručení výzvy adresátu), může žalobkyně odvrátit sepsání předmětu zástavy do konkursní podstaty.
Přitom nepovažoval za relevantní výhradu žalobkyně, podle níž „výzva byla učiněna v době, kdy sporné nemovitosti byly stále sepsány v soupisu konkursní podstaty na základě předchozí výzvy“. „Vzhledem k tomu, že předchozí výzva žalované neměla všechny nutné náležitosti, nemohla na základě takové výzvy žalovaná oprávněně zařadit sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty; proto v době, kdy žalovaná učinila výzvu, neměly být předmětné nemovitosti v soupisu konkursní podstaty úpadce sepsány“. Ohledně námitky neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 21. března 1994 (rozuměj smlouvy, na základě které vzniklo zástavní právo ke sporným nemovitostem) odvolací soud uzavřel, že „zástavní smlouva je určitá a byla řádně uzavřena“ a „je proto v souladu s ustálenými judikatorními závěry na téma určitosti právních úkonů ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“ (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v posouzení otázek, zda: 1/ Správkyně konkursní podstaty mohla učinit výzvu podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV „za situace, že v konkursní podstatě již byly předmětné nemovitosti sepsány“ a 2/ Odvolací soud musí zrušit rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že „je tento zcela nepřezkoumatelný – z jeho odůvodnění neplyne, jak soud posoudil otázku platnosti zástavní smlouvy“.
Dovolatelka namítá zejména neplatnost výzvy žalované pro její předčasnost, „neboť v době, kdy byla tato výzva učiněna (je datována 23. ledna 2006), byly ještě sporné nemovitosti v konkursní podstatě zapsány na základě prvního soupisu“. „K jejich vyloučení z konkursní podstaty došlo až podáním žalované datovaným dne 28. února 2006, a tedy nebylo možné opětovně zahrnovat do konkursní podstaty něco, co v ní již zahrnuto bylo“. Nadto není ani zřejmé – pokračuje dovolatelka – kdy byl nový soupis učiněn, když „oznámení žalobkyni o novém soupisu nemovitostí je datováno 28. února 2006 a oznámení soudu o tomto soupisu až dne 29. února 2006“. Dovolatelka tak byla „o novém soupisu informována nepravdivě, nebo byl nový soupis proveden dříve, než byly nemovitosti z podstaty vyloučeny na základě neplatně provedeného prvního soupisu“.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost; soud prvního stupně se totiž „znovu nezabýval“ námitkou neplatnosti zástavní smlouvy a toliko odkázal „na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů“ (tj. rozhodnutí, která byla dovolacím soudem zrušena).
Konečně dovolatelka snáší argumenty na podporu svého názoru ohledně neplatnosti zástavní smlouvy (a výzvy podle §27 odst. 5 ZKV) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka, jíž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vytýkaná vada řízení, podle níž odvolací soud nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje. Je tomu tak již proto, že v projednávané věci se soud prvního stupně ohledně posouzení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy přihlásil „k odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů“, která byla Nejvyšším soudem zrušena; přitom důvodem pro jejich kasaci nebyl odlišný názor dovolacího soudu na řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy, nýbrž nesprávné posouzení náležitostí výzvy podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do závěru, podle něhož výzva žalované vyhovuje požadavkům ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Odvolací soud totiž plně respektoval jak právní názor Nejvyššího soudu obsažený ve shora zmíněném rozsudku ze dne 18. ledna 2006, č. j. 29 Odo 1488/2005-135, tak i další judikatorní závěry formulované např. v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 72/2005 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2006, pod číslem 167. V intencích rozhodnutí uveřejněného pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek není rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ani v řešení otázky, zda lze mít výzvu za řádnou, byla-li učiněna již v době soupisu věci do konkursní podstaty; z označeného rozhodnutí plyne, že takový postup možný je.
Konečně zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává ani v řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy ze dne 21. března 1994, jíž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem, když právní posouzení věci v tomto směru odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i závěrům přijatým např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, který byl dne 12. ledna 2011 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek].
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu