ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.6.2011.1
KSBR 39 INS 398/2010
sp. zn. 29 NSČR 6/2011-B-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s. , se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, identifikační číslo osoby 25 53 27 74, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, o insolvenčním návrhu dlužníka, o návrhu přihlášených věřitelů č. 3) Česká spořitelna, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, PSČ 110 00 a č. 207) REICO Investment ALFA, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 10 86 19, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Josefově, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o vyloučení soudců Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Soudkyně Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Radka Panáčková, JUDr. Ivana Waltrová a JUDr. Ivana Wontrobová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 27/2011.
Odůvodnění:
Ve shora označené insolvenční věci uplatnili podáním ze dne 21. prosince 2010 (doručeným Krajskému soudu v Brně téhož dne) přihlášení věřitelé č. 3 Česká spořitelna, a. s. a č. 207 REICO Investment ALFA, s. r. o. (dále též jen „věřitelé“) námitku podjatosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Jana Kozáka a současně podjatosti soudkyň Vrchního soudu v Olomouci (kde je věc vedena pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 27/2011) JUDr. Radky Panáčkové, JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové, které by měly o tom, zda je soudce prvního stupně vyloučen z projednávání a rozhodnutí dané věci, rozhodovat.
Věřitelé spatřují důvod pro vyloučení jmenovaných soudkyň vrchního soudu v jejich poměru k věci a účastníkům řízení, založenému tím, že již v předchozí fázi řízení rozhodly (usnesením ze dne 9. dubna 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 101/2010-B-73) negativně o věřitelem č. 3 (v pořadí první) uplatněné námitce podjatosti soudce prvního stupně, čímž umožnily, aby soudce prvního stupně na následné schůzi věřitelů konané dne 26. dubna 2010 vydal rozhodnutí, kterými zasáhl do ústavně zaručeného práva věřitelů na spravedlivý proces (potud věřitelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10, jímž byla tato usnesení zrušena), a dále postupoval v insolvenčním řízení způsobem, v němž lze spatřovat projevy jeho podjatosti. S postupem soudu prvního stupně, který Ústavní soud ve výše označeném nálezu shledal jako protiústavní, byly soudkyně vrchního soudu konfrontovány také při rozhodování o odvolání věřitelů proti rozhodnutí, jímž věřitel č. 3 nebyl potvrzen jako člen věřitelského výboru (jde o usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-156), přičemž ani zde před jeho důsledky věřitele nijak neochránily (Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. září 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 229/2010-B-311, v uvedené části usnesení soudu prvního stupně potvrdil).
Za tohoto stavu není podle věřitelů „nerozumné předpokládat“, že rozhodující soudkyně Vrchního soudu v Olomouci nebudou schopné – aby se „alespoň zdánlivě vyhnuly odpovědnosti za důsledky“ předchozích rozhodnutí – rozhodnout o druhé námitce podjatosti nestranně.
Podle věřitelů mohou nést jmenované soudkyně „nelibě“ také skutečnost, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. prosince 2010, č. j. 24 ICm 1452/2010-153, vyhověl žalobě pro zmatečnost podané věřitelem č. 3 a zrušil (mimo jiné) jimi vydané usnesení ze dne 7. července 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 222/2010-B-256, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-132, o řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Navíc v řízení o žalobě pro zmatečnost, stejně jako v probíhajících řízeních před Ústavním soudem (zahájených na základě ústavních stížností podaných věřitelem č. 3 proti výše zmiňovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. července 2010 a 1. září 2010) vystupují jmenované soudkyně spíše jako „protistrana“ věřitele č. 3 než jako soudci, jejichž rozhodnutí je přezkoumáváno.
Všechny označené soudkyně ve vyjádřeních k uplatněné námitce podjatosti (datovaných 15. února 2011 a 24. března 2011) uvedly, že nemají poměr k předmětné věci, k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům.
Podle ustanovení §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 76 - 78) i soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 48) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny (z obsahu spisu se nepodávají) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti výše označených soudkyň Vrchního soudu v Olomouci. Uvedené soudkyně nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům – jak vyplývá z jejich vyjádření – žádný z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.
Takový vztah přitom nelze – oproti přesvědčení věřitelů – dovodit ani z okolností popsaných v jejich podání ze dne 21. prosince 2010, jímž uplatnili námitku podjatosti označených soudkyň. Výhrady k předchozímu postupu rozhodujících soudkyň v řízení o insolvenčním návrhu dlužníka (konkrétně při rozhodování o věřitelem č. 3 v pořadí první uplatněné námitce podjatosti soudce prvního stupně) vylučuje z možných úvah o tom, zda je zde dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, přímo ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. Nepřípustný poměr k věci, popř. k účastníkům řízení či jejich zástupcům ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. nezakládá bez dalšího ani okolnost, že soudkyně, jejichž podjatost věřitelé namítají, vydaly v témže insolvenčním řízení rozhodnutí, jež byla (ať již Ústavním soudem k ústavní stížnosti věřitelů, nebo Krajským soudem v Brně na základě žaloby pro zmatečnost podané věřitelem č. 3) následně (v druhém z uvedených případů dokonce dosud nepravomocně) zrušena (srov. v této souvislosti mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. III. ÚS 174/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 73).
Opačný závěr (zastávaný věřiteli) by ve svých důsledcích znamenal, že z dalšího projednávání a rozhodování věci by byl (bez zřetele k dalším okolnostem) vyloučen bez rozdílu každý soudce, jehož rozhodnutí bylo instančně vyšším soudem v řízení o opravných prostředcích (popř. Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti) zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení soudu, jenž napadené rozhodnutí vydal, případně by dokonce důvod pochybovat o nepodjatosti takového soudce zakládala jen pouhá skutečnost, že účastník řízení využil svého práva opravný prostředek (ústavní stížnost) podat. Takový závěr – pomíjející ústavně zaručené právo účastníků řízení na zákonného soudce – nemá v občanském soudním řádu oporu (srov. v této souvislosti naopak úpravu obsaženou v ustanoveních §221 odst. 2, §235h odst. 2 a 243d odst. 1 o. s. ř., vycházející ze samozřejmého předpokladu, že po kasačním rozhodnutí soudu vyššího stupně se věc vrací k projednání a rozhodnutí témuž soudci nebo senátu, který ve věci dosud rozhodoval) a dle přesvědčení Nejvyššího soudu je zjevně nepřijatelný.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že ve výroku označené soudkyně Vrchního soudu v Olomouci nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, 3 VSOL 27/2011 (§16 odst. 1 o. s. ř.). Protože nebylo prováděno dokazování, rozhodl nadřízený soud o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; věřitelům č. 3 a č. 207, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu