ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1012.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1012/2011 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 6 To 156/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 37/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 1 T 37/2010, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit tím, že „ dne 3. 9. 2009 kolem 15.40 hod. v P., na prostranství u OD Billa ve V. ulici, jako provozovatel nafukovací atrakce „Shoď ho“, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že atrakci je třeba po nafouknutí zajistit tak, že poutky (oky) ji připevnit k základně, přičemž poutky je atrakce za tím účelem na spodním okraji vybavena, neboť při koupi atrakce obdržel návod výrobce, kde je tento požadavek výslovně uveden, atrakci neukotvil a v důsledku toho došlo při poryvu větru ke zdvihnutí atrakce do vzduchu a pádu D. K. i J. Ch. z atrakce na zem, přičemž D. K. při tomto pádu utrpěl zlomeninu kostí levého předloktí s posunem úlomků, otřes mozku, pohmoždění čela vlevo, tržně zhmožděnou ránu brady, poranění dvou řezáků horní čelisti, odštípnutí skloviny stoliček i druhé dentice na dolní čelisti oboustranně a pohmoždění levé dolní končetiny v oblasti stehna vlevo, tedy poranění, které si vyžádalo ošetření a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici Na Bulovce, osteosynthesu zlomených kostí předloktí a přiložení sádrové fixace, včetně následné extrakce drátu spojené s hospitalizací, ošetření zubů, včetně náhrady odlomené části skloviny zubů fotokomposivní dostavbou, a které lze hodnotit jako vážnou a delší dobu trvající poruchu zdraví, a J. Ch. utrpěl při tomto pádu pohmoždění zevního kotníku pravé nohy, pohmoždění zad, pohmoždění malíku pravé ruky a ránu v dutině ústní vpravo, tedy poranění, které si vyžádalo ošetření ve Fakultní nemocnici Na Bulovce, přiložení ortézy na dolní končetinu a pohyb o berlích, které lze hodnotit jako poruchu zdraví “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Současně bylo obviněnému uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozeným: Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, částku 30.924,- Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 4.225,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 1 T 37/2010, podal obviněný L. K. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 6 To 156/2011 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 6 To 156/2011, podal obviněný L. K. dovolání (č. l. 232 - 235), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že odvolací soud skutek, kterého se měl dopustit, nesprávně právně kvalifikoval, což má za následek vydání chybného rozhodnutí, a z provedeného dokazování vyplývá, že jím spáchaný skutek není trestným činem.
Obviněný uvedl, že rozhodnutí soudů vycházejí z toho, že z nedbalosti porušil obecnou povinnost řádně zabezpečit atrakci, kdy jeho nedbalost konkrétně spočívala v tom, že atrakci oproti návodu řádně nearetoval, což měl provést ukotvením atrakce napínacími lany k povrchu. Pouhé zjištění, že atrakce nebyla poutky připevněna k základně, však samo o sobě nepostačuje k závěru, že porušil obecnou povinnost zajistit bezpečný provoz atrakce, z čehož obviněný usuzuje na soud nesprávně provedenou právní kvalifikaci skutku. Vysvětluje, že předmětná atrakce je v podstatě nafukovací matrace ve tvaru kvádru cca 1 metr vysoká, se dvěma otvory uprostřed, do nichž jsou zasunuty kovové válce, jejichž hmotnost přesahuje 100 kg. Soudy pochybily, když ztotožnily pojem aretace s pojmem ukotvení, a nezabývaly se námitkou, že již sama hmotnost kovových válců, na kterých stojí uživatelé, dostatečně aretuje celou atrakci a že podmínky pro bezpečné provozování jsou splněny. S odkazem na právně nezávaznou normu ČSN EN 14960, která upravuje bezpečnostní požadavky kladené na provozovatele nafukovacích hracích zařízení, obviněný uvedl, že tato norma stanoví, že zařízení musí být aretováno (v normě je výslovně uvedeno ukotveno nebo připevněno k podkladu stejně účinným způsobem) tak, aby odolalo síle 1.600 N, čímž je výslovně uvedeno, že atrakce může být provozována i v místě, které neumožňuje použít připevňovací kolíky, jako např. na dlažbě nebo na asfaltu. I návod k obsluze počítá s tím, že atrakce bude provozována na tvrdém povrchu, který neumožňuje ukotvení pomocí textilních nebo kovových poutek. Z toho dle obviněného jasně vyplývá, že ukotvení pomocí textilních nebo kovových poutek, je pouze jedna z forem aretace, nikoli však jediná. Dále namítl, že k převrácení atrakce nedošlo z důvodu porušení jeho obecné prevenční povinnosti, ale z důvodu náhlého silného poryvu větru, tedy zásahu vyšší moci. Dle uvedené normy lze atrakci bezpečně provozovat jen do rychlosti větru 10,6 m/s, nicméně všichni svědci uvedli, že k poryvu větru došlo náhle a dle měření ČHMÚ se jednalo o poryv větru o síle 24 m/s, tedy rychlost více než dvojnásobnou. Obviněný soudům vytkl, že se nevypořádaly s námitkou, že při náhlém poryvu větru mohly na atrakci působit větší síly, než normou stanovených 1.600 N, a k převrácení atrakce mohlo dojít i v případě, že by byla ukotvena tak, jak stanoví norma. Obviněný též brojí proti odkazu na předpověď počasí, kdy namítá, že nelze po provozovatelích takovýchto atrakcí spravedlivě požadovat, aby rozhodnutí o tom, zda provozovat atrakci či nikoli, činili na základě předpovědi počasí bez přihlédnutí k situaci na místě.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 6 To 156/2011, a současně i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 1 T 37/2010, zrušil a přikázal soudu nalézacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 13. 7. 2011. Dne 22. 7. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 18. 7. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Za to bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem.
Těžká újma na zdraví je upravena v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák., podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v §89 odst. 7 tr. zák.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním , tak i opomenutím ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b)]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Jestliže sice pachatel věděl nebo měl a mohl vědět, že svým jednáním může jinému ublížit na zdraví, nevěděl však a vzhledem k okolnostem a svým poměrům ani vědět nemusel a nemohl, že může způsobit těžkou újmu na zdraví nebo smrt, lze jeho jednání, jímž některý z těchto následků způsobil, posoudit při porušení důležité povinnosti pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., nikoli však jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. Bude tomu tak zejména v případech, kdy důležitou podmínkou těžké újmy na zdraví nebo smrti poškozeného byla fyzická abnormalita poškozeného, jeho vrozená vada apod., pokud tyto okolnosti nebyly zjevné a pachatel je nemohl předpokládat (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1332).
V projednávaném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný L. K. uplatňuje v podaném dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný v podrobnostech vznáší námitky, jak byly soudy hodnoceny provedené důkazy a jaké konkrétní skutečnosti z nich vyvodily, přičemž z tvrzených procesních nedostatků dovozuje, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v podaném dovolání rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění (především námitky vztahující se k technickému zabezpečení atrakce) včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů , přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný sice v mimořádném opravném prostředku tvrdí, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu (jeho objektivní a zejména pak subjektivní stránku, kdy namítá, že nelze dovodit nedbalostní zavinění), jímž byl uznán vinným, avšak zároveň v této spojitosti zcela jinak prezentuje skutky, než byly v soudním řízení pravomocně zjištěny. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Je namístě uvést, že obviněný v podstatě totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný „ spolehl na hmotnost samotné atrakce, aniž by ji jakkoliv zabezpečil. Návod a výstražná upozornění prodejce nerespektoval, zejména v té části, která považuje za nutné výrobek po nafouknutí vhodným způsobem aretovat. Za tím účelem je zařízení opatřeno na spodním okraji několika kovovými nebo textilními poutky. Tento postup obžalovaný K. pominul s vysvětlením, že za dobu patnácti let provozování atrakce nikdy k žádnému problému nedošlo a s tím, že atrakce byla položena na zámkové dlažbě, která takové zajištění neumožňovala “. Závěr soudu, že obviněný se daného jednání dopustil z nedbalosti, shledal Nejvyšší soud správným. Ve vztahu k technické normě ČSN EN 14960, na kterou obviněný v rámci svých námitek odkazoval, odvolací soud uvedl, že tato „ ukládá provozovateli, aby nafukovací zařízení bylo bezpečně připevněno k podkladu “, a v návaznosti na daný závěr se vyjádřil i k námitce, že k danému incidentu (převrácení atrakce) mohlo kvůli zvýšeným povětrnostním podmínkám dojít i přes případné ukotvení, a to v tom smyslu, že neučinil-li obviněný požadovaná bezpečnostní opatření, „ je zcela bezpředmětná diskuse o tom, zda by ke stejným důsledkům na zdraví uživatelů atrakce došlo při dané síle větru v teoretickém případě, že by obžalovaný ukotvení použil . Navíc je namístě připomenout, že obžalovaný tak neučinil navzdory předpovědi počasí pro den 3. září 2009 předpovídající mimo jiné nárazový vítr “. Odvolací soud uzavřel, že „ pokud obžalovaný nebyl schopen zajistit bezpečné provozování atrakce, pak ji v dané době a na daném místě neměl provozovat vůbec “ (str. 2 napadeného usnesení).
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata