ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1151.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1151/2011 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání podaném J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 34/2011 ze dne 5. 4. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 12/2010 ze dne 8. 2. 2011 byla dovolatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto též o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podala J. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 34/2011 ze dne 5. 4. 2011 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala J. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku zdůraznila, že poškozeným v kritické době byla fyzicky napadena, což se stalo i v minulosti, a to opakovaně. V této souvislosti poukázala i na to, že jím byla poraněna (zjištění podlitin na rukou) způsobem, který zjevně vyžadoval větší sílu. Má za to, že z učiněných skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že poškozený byl pod vlivem alkoholu a v důsledku toho býval vždy agresivní a fyzicky napadal jak dovolatelku, tak i jeho bývalé partnerky, sama jím byla popsaným způsobem poraněna, přičemž jeho fyzická převaha byla výrazná. Za těchto okolností potom dovolatelka takové jednání poškozeného oprávněně subjektivně vnímala jako přímé ohrožení svého života či zdraví, proto také instinktivně uchopila nůž ležící vedle ní na stole a (v sebeobraně) jej bodla. Provedenými důkazy přitom nebyl jednoznačně zjištěn charakter a intenzita útoku poškozeného do té míry, aby soudy mohly dospět ke spolehlivému závěru, že je vyloučeno, aby dovolatelka právem jednala v nutné obraně z hlediska ustanovení §29 tr. zákoníku. Za dané situace tak soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo a dospět takto k závěru, že dovolatelka se vzhledem k dané situaci přiměřeně bránila útoku poškozeného. Stejně tak nesouhlasí se závěry soudů, pokud tyto dospěly k názoru, že svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu po stránce objektivní, ale i subjektivní poukazem na to, že jednala v úmyslu nepřímém. V této souvislosti uvedla, že nebylo ani jednoznačně objasněno, co se v okamžiku bodnutí mezi dovolatelkou a poškozeným odehrálo, jaká byla vzájemná poloha jejich těl, když nelze mít za to, že stáli proti sobě v klidové poloze. Nelze tak mít za prokázané, že dovolatelka vedla ránu vědomě proti hrudníku poškozeného, ale k jeho zasažení došlo v důsledku jeho pohybu. Proto ani závěry soudu o jednání dovolatelky v eventuálním úmyslu nejsou přiléhavé, z učiněných skutkových zjištění na takové jednání nelze bezpečně usoudit, a proto i v tomto směru měl být aplikován princip in dubio pro reo s tím, že nebyl prokázán úmysl dovolatelky poškozeného usmrtit. S ohledem na uvedené tak v posuzované věci nelze s nejvyšším možným stupněm jistoty shledat vinu dovolatelky, když jsou dány rozumné pochybnosti s ohledem na již uvedené. V tomto směru poukázala na příslušnou judikaturu Ústavního soudu České republiky (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 226/06, I. ÚS 733/01, III. ÚS 398/97, IV. ÚS 335/05). S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení Vrchního soudu v Praze stejně jako (citovaný) rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že dovolatelku ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, event., aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že usmrcení poškozeného dovolatelkou bylo vyústěním jejich vzájemného konfliktu, přičemž součástí soudy popsaného skutku není žádné zjištění svědčící tomu, že by dovolatelka odvracela přímo hrozící nebo dokonce trvající útok poškozeného. Existence takového (hrubou silou) vedeného útoku prokázána nebyla a tudíž nebyly shledány ani podmínky (důvody), které by dovolatelku mohly oprávněně vést k popsanému jednání, tedy razantnímu protiútoku nožem s tím, že takové jednání představuje jednání v nutné obraně z hlediska §29 tr. zákoníku. Státní zástupkyně poukázala na lékařskou prohlídkou zjištěná poranění dovolatelky v podobě pouze hematomů na vnitřní straně obou paží s tím, že takové poranění nepotvrzuje takovou hrubost útoku poškozeného, který by ji opravňoval k obavě o své zdraví či život a tedy ani k tomu, aby (za těchto okolností) poškozeného usmrtila. Poukázala i na podnapilost dovolatelky v kritické chvíli, což se projevilo odbrzděním jejich emocí. Poukázala i na to, že z učiněných skutkových zjištění nebylo zjištěno, že by dovolatelka byla vystavena útoku ze strany poškozeného, když ani ona sama nebyla schopná případný útoku vůči sobě blíže popsat. Za daného stavu věcí potom závěry soudů spočívající v tom, že není namístě aplikovat ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně, jsou správné. K námitce stran zavinění potom uvedla, že i v tomto směru jsou závěry soudů přiléhavé, když z učiněných skutkových zjištění plyne, že cílený útok s nožem o délce čepele 19 cm vedený větší intenzitou proti hrudníku poškozeného, který vnikl v důsledku razance úderu až k páteři, je útokem vedeným v úmyslu nepřímém, i když jednoznačným cílem dovolatelky nemuselo být usmrcení poškozeného. Další námitky dovolatelky pokládá státní zástupkyně za námitky skutkového charakteru (důkazy soudy hodnocené v její neprospěch, uplatnění zásady in dubio pro reo) s tím, že takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. K dovolacímu důvodu zvoleného podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. potom uvedla, že v dané věci bylo možné tento dovolací důvod uplatnit pouze v jeho druhé zákonné alternativě, a to v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Část námitek však pod tento dovolací důvod vůbec nebylo možné zahrnout a část námitek je namístě vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se tak nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 2 tr. ř. písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z dovolacích důvodů, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. což znamená, že v posuzované věci by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelka právně relevantně namítla, že se nemohlo jednat o označený zvlášť závažný zločin, když její (popsané) jednání bylo jednáním v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku a navíc také v jejím jednání absentuje úmyslné zavinění. Avšak oba soudy zejména i v důvodech přijatých (citovaných) rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Zabývaly se takto i námitkou dovolatelky stran vzniku a průběhu incidentu mezi dovolatelkou a poškozeným v kritické době. V této souvislosti poukázaly na to, že mezi dovolatelkou a poškozeným se nejednalo o výjimečnou situaci, ale o vzájemný a v minulosti již často opakovaný konflikt s tím, že dovolatelka s takovou situací již měla zkušenosti, kdy také věděla, že poškozený má v podnapilém stavu sklony k agresivitě, přesto s ním kritického dne navštívila restauraci, kde společně pili alkoholické nápoje. Pokud však uvedla, že poškozený na ni útočil mimořádně hrubou silou, nelze jejímu tvrzení přisvědčit, neboť i z lékařské zprávy (pořízené kritického dne) vyplývá, že dovolatelka byla poraněna pouze lehce v podobě tří kruhových hematomů na pravé paži a jednoho na paži levé, a to po otisku prstů. Pokud tedy v rámci běžného (a opakovaného) konfliktu mezi dovolatelkou a poškozeným reagovala tak, že uchopila velký nůž a jím razantně bodla poškozeného do hrudi, nelze (za daných okolností plynoucích z učiněných skutkových zjištění) mít za to, že jednala v nutné obraně. To proto, že podle §29 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy je nutno opakovaně zdůraznit, že dovolatelka nebyla zjevně v situaci, kdy byl bezprostředně a přímo ohrožen její život nebo zdraví a v tomto směru její jednání nelze označit (ve vztahu k charakteru a rozsahu konfliktu) za přiměřené, když takto nešlo o přímo hrozící nebo trvající útok takové razance a brutality, který by mohl vyvolat zmíněné obavy. Co se týče namítané absence subjektivní stránky (úmyslného zavinění) při spáchání označeného zvlášť závažného zločinu je namístě znovu připomenout, že dovolatelka v rámci běžného a opakovaného konfliktu s poškozeným jednala zcela nepřiměřeně, když jej razantně bodla nožem s dlouhou čepelí do hrudníku a takto nepochybně věděla, že poškozeného může usmrtit a pro případ, že se tak stane, musela být (byla) s takovým následkem srozuměna. To vše bez ohledu na to, že současně nelze dovodit její úmysl přímý, tedy to, že poškozeného bez dalšího usmrtit chtěla. Zbývající námitky dovolatelky jsou potom skutkového charakteru, kdy v jejich rámci má výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním zejména v tom směru, že tato nebyla určitá a úplná s tím, že soudy takto měly aplikovat zásadu in dubio pro reo. Ve věci učiněná skutková zjištění však mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Z uvedeného je potom zjevné, že námitky dovolatelky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, a proto nelze mít za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka