ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1232.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1232/2011-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2011 dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 11 To 171/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 26/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 1 T 26/2011, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že „ dne 4. prosince 2010 ve 23.59 hodin v T. ulici ve D. K. n. L., okres T., řídil osobní motorové vozidlo značky Peugeot Partner, po požití alkoholických nápojů, kdy si měl a mohl být vědom neschopnosti řízení vozidla bezpečně ovládat, když dechovými zkouškami provedenými přístrojem značky Alcotest 7410 Dräger, v 00:20 hodin již následujícího dne bylo v jeho dechu naměřeno 2.32 promile alkoholu a v 00.27 hodin 2,38 promile alkoholu “.
Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 25.000,- Kč (25 denních sazeb po 1.000,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl současně stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce 5 (pěti) měsíců a dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 1 T 26/2011, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 11 To 171/2011 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 11 To 171/2011, podal obviněný J. K. prostřednictvím svých právních zástupců dvě samostatná dovolání se shodným obsahem (č. l. 55 – 58, 64 - 71), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu obviněný uvedl, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že závěr o spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku lze učinit na základě dechové zkoušky, jestliže byla provedena opakovaně, určila hodnoty kolem 1,7 g/kg alkoholu v krvi, tzn. vysoce přesahující 1 g/kg v krvi a výsledky tohoto měření korespondovaly s ostatními ve věci dostupnými a provedenými důkazy. Obviněný namítl, že u něj nebyla opakovaně provedena dechová zkouška (nejméně dvakrát), resp. byla provedena toliko jedna zkouška, kdy v soudním spise o tom není žádný záznam – listinný důkaz, nehledě na skutečnost, že podpis na lístku z kontrolního měření, při kterém mu mělo být naměřeno 2,32 promile alkoholu (údajná první dechová zkouška), není jeho vlastnoručním podpisem. O provedené dechové zkoušce není v úředním záznamu o kontrole řidiče (na č. l. 13) ohledně času a výsledku ničeho uvedeno, což potvrdil sám zasahující policista Z. v rámci své svědecké výpovědi před soudem prvého stupně. Dle obviněného vše svědčí o chybném postupu zasahujících policistů, a to pokud jde o způsob provedení dechové zkoušky a vyhotovení příslušných úředních záznamů, z nichž ani jeden nemá de facto žádnou důkazní hodnotu, zejména pak ten založený na č. l. 13, který byl vyplněn chybně, a to nikoliv v okamžiku silniční kontroly nebo bezprostředně po ní, ale až na služebně dne 7. 12. 2010. Jako nepochopitelné se pak jeví, že nebylo přistoupeno k vypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie, nebyl proveden důkaz výslechem svědků z restaurace, kde obviněný požil alkoholické nápoje, a soud odmítl provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soudům vytýká, že nevěnovaly náležitou pozornost objasnění množství alkoholu v krvi, jakož ani způsobu jeho jízdy a chování v době následující bezprostředně po zastavení hlídkou policie ČR. Zasahující policisté nikterak nevypovídali o tom, že by způsob jeho jízdy nebo jeho následné chování svědčily o podezření z požití návykových látek před jízdou, navíc v množství, které je mu kladeno za vinu. Obviněný tak brojí proti závěru, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, který si přivodil předchozím požitím alkoholu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovozuje také ze skutečnosti, že soudy v rámci rozhodování o vině přihlížely k jeho trestněprávnímu jednání. Obviněný uzavřel, že právní závěr okresního a následně rovněž odvolacího soudu o tom, že byla naplněna skutková podstata citovaného přečinu, je v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a současně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 1 T 26/2011, zrušil a přikázal soudu nalézacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 9. 8. 2011, resp. 27. 9. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především obsah záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy na č. l. 13; svědecké výpovědi zasahujícího policisty pprap. M. Z.; námitky nevypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie pro bližší určení podílu alkoholu v krvi, neprovedení důkazu výslechem svědků z restaurace, kde obviněný konzumoval alkoholické nápoje, a dále znaleckého posudku z oboru písmnoznalectví k prokázání pravosti podpisu na záznamu o dechové zkoušce) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se ověření skutečnosti, zda byla provedena jedna či dvě dechové zkoušky, jejich průběhu a výsledku, resp. množství zjištěného alkoholu v krvi), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že policie má doklad toliko o jedné dechové zkoušce) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se podrobil toliko jedné dechové zkoušce, a že druhá zkouška provedena nebyla). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný vznesl své námitky s tím, že v projednávané trestní věci shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Trutnově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Ve věcech, kde bylo u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá ustanovení §274 tr. zákoníku. Tento závěr nelze dovodit jen ze samotné skutečnosti, že jízda byla vykonána za zvýšených nároků na schopnosti řidiče. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. R 36/1984, s. 198 až 197; srov. dále R 12/1985, s. 141 a R 26/2008).
Zaměstnáním nebo jinou činností se zde rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Za typickou činnost v tomto smyslu se považuje řízení motorového vozidla, které vyžaduje schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu. Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §274 tr. zákoníku, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů je dána povahou vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky; právě tato povaha motorových vozidel, zejména rychlost, způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. R I/1966).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.
Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s prvotní výpovědí obviněného, jeho obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že „ bylo prokázáno, že obviněný kritického dne v nočních hodinách řídil automobil po požití alkoholických nápojů, přičemž zjištěná hladina alkoholu v jeho dechu podle poznatků lékařské vědy vylučuje schopnost bezpečně řídit a ovládat motorové vozidlo “ (str. 3 rozsudku), čímž naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjádřil se též k návrhu na doplnění dokazování, resp. k důvodům, na základě kterých návrh obviněného zamítl, když uvedl, že „ již v průběhu hlavního líčení tento zamítl jako nadbytečný, když výsledek provedených dechových zkoušek je zcela jednoznačně prokazován výše zmíněným dokladem na čl. 12, přičemž jsou zde uvedeny jak doby provedení zkoušek, tak množství a druh požitého alkoholu uváděného obviněným při kontrole, přičemž tento doklad na místě potvrdil sám obviněný, což odsouhlasil i u hlavního líčení. Za této situace soud nemá pochybnost o způsobu provedení zákroku policisty ani o skutečnosti, že byly řádně provedeny dvě dechové zkoušky s výsledkem uvedeným ve výroku shora “ (str. 8 rozsudku). Závěr o vině obviněného pak založil nejen na základě dechových zkoušek, ale i „ výpovědi samotného obviněného, zasahujícího policisty Z. i listinných důkazů “, kdy sám „ obviněný si byl vědom předchozího požívání alkoholických nápojů, byť podle něj před delší dobou, sám reagoval tak, že jde o chybu, jíž se dopustil a s ohledem na zjištěný alkohol mu byla okamžitě zakázána i další jízda s vozidlem “ (str. 8 rozsudku).
Odvolací soud v rámci odvolacího řízení konstatoval, že „ v takto provedeném řízení prvý soud vykonal všechny dostupné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, přičemž tyto zhodnotil jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v celém souhrnu logickým a zároveň podrobně a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, kterému z hlediska pravidel stanovených pro hodnocení důkazů nelze nic vytknout “. Uvedl, že nalézací soud „ vyšel z listinných důkazů ve spise založených, když podle jeho názoru výsledek provedených dechových zkoušek je zcela jednoznačně prokazován dokladem na čl. 12, přičemž jsou zde uvedeny jak doby provedení zkoušek, tak množství a druh požitého alkoholu uváděného obviněným při kontrole, přičemž tento doklad na místě potvrdil sám obviněný, což odsouhlasil i u hlavního líčení. Za této situace soud nemá pochybnost o způsobu provedení zákroku policisty ani o skutečnosti, že byly řádně provedeny dvě dechové zkoušky s výsledkem uvedeným ve výroku shora “. Odvolací soud tak došel k závěru, že „ nelze než uzavřít, že důkazy, které byly ve věci shromážděny a v řízení před procesním soudem provedeny, neumožnily při nepřekročení hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět k jinému rozhodnutí, než jak bylo učiněno “ (str. 2 napadeného usnesení).
Namítal-li obviněný, že závěr o vině byl veden i úvahami týkajícími se jeho dosavadního trestněprávního chování, pak je třeba vycházet z odůvodnění nalézacího soudu, který danou skutečností (výpisem z evidenční karty řidiče) argumentoval toliko v tom smyslu, že měl-li obviněný již předešlou zkušenost obdobného charakteru, měl též dostatečnou znalost postupu v takovém případě a „ pokud by měl pochybnost ohledně provedených dechových zkoušek, resp. jejich výsledku, nic mu nebránilo v tom, aby zakročující policisty na místě požádal o provedení kontrolního odběru krve “, resp. že je s ohledem na danou zkušenost zřejmé, že měl při jakékoliv pochybnosti trvat na kontrolním odběru krve (str. 3 rozsudku).
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kdy současně uvedl, že „na základě těchto důkazů a skutkových okolností nebylo možno učinit závěr o jeho vině ani ze spáchání přestupku“, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným v této části podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno v daném bodě přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata