ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1414.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1414/2011 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 o dovolání podaném L. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 222/2011 ze dne 13. července 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 146/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 146/2010 ze dne 6. dubna 2011 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání L. Š. proti výše citovanému rozhodnutí rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 222/2011 ze dne 13. července 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl poškozený V. L., odkázán se svým nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal L. Š. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel shrnul dosavadní průběh trestního řízení a vyjádřil se v tom směru, že svou účast na jakémkoli napadení poškozeného L. rezolutně odmítá, nicméně i skutek tak, jak je popsán ve výroku citovaného rozsudku, dle jeho názoru není možno kvalifikovat jako jemu přisuzovaný trestný čin. To proto, že se obecné soudy nevypořádaly s objektivní stránkou trestného činu, kterého se měl dopustit. Poukázal na skutečnost, že jeho jednání nemohlo mít za následek poranění poškozeného tak, jak byla popsána ve znaleckém posudku a lékařské zprávě a jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tak tedy dle jeho přesvědčení absentuje popis příčinné souvislosti mezi údajnými několika ranami od něj, které měly být vedeny pouze do obličeje a dalšími poraněními, které nemohl svým jednáním způsobit. Poukázal na to, že soudy se nezabývaly tím, že zranění, která byla dle soudního znalce označena jako ta, která představují ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., nebyla a ani nemohla být způsobena dovolatelem. Popis objektivní stránky tak dle dovolatele není úplný a obě rozhodnutí postrádají takto obligatorní náležitost popisu trestného činu, přičemž „důsledkem této absence je naprostá neurčitost výroků o vině a z toho důvodu nemohlo dojít ani k dodržení totožnosti skutku, a to pro neurčitost popisu.“ To proto, že nebylo „rozklíčováno“, která poranění měla být způsobena výhradně a pouze obviněným. Uzavřel s tím, že nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že vlastním fyzickým působením naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví. Dále namítl, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina. Shrnul, že rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť „nebyla naplněna formální i materiální podmínka pro to, aby bylo jednání dovolatele označeno jako trestný čin.“ K dovolacímu důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že citované rozhodnutí odvolacího soudu postrádá výrok stran jeho odvolání a takto tedy nebylo o jeho odvolání vlastně ani rozhodnuto. Prosté zrušení části rozsudku v oblasti náhrady škody a konstatování, že rozsudek „jinak zůstává nedotčen“, není dle názoru dovolatele rozhodnutím o podaném odvolání a v konečném důsledku se tak nemůže proti neúplnému rozhodnutí účinně bránit, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. V tomto svém vyjádření uvedla, že na podkladě dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudy řádně zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedla tedy, že k námitkám dovolatele, že se trestné činnosti nedopustil, neboť se jí dopustily dosud neztotožněné osoby a tedy neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněními poškozeného, nelze přisvědčit. To proto, že dovolatel dovedl neznámé útočníky k brance poškozených, a když po zazvonění vyšel poškozený L., řekl útočníkům „to je on“. Poukázala na skutečnost, že oba poškození popsali průběh skutkového děje naprosto shodně. Opodstatněnost dle státní zástupkyně nelze přiznat ani námitce týkající se neúplnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je-li podle §258 odst. 2 tr. ř. vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší soud rozsudek jen v této části, s tím, že podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné jako celek. Zrušil-li odvolací soud rozsudek pouze co do výroku o náhradě škody, nebylo již nutné, aby to, že výrok o vině zůstává beze změny, vyjadřoval pomocí zvláštního (dalšího) výroku. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání směřující proti výroku o vině zamítl, jako nedůvodné podle §256 tr. ř., když takto odvolací soud postupuje tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, když částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. S ohledem na výše uvedené proto navrhla dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, s jehož konáním vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu tak nemají jakékoli právní opodstatnění námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím dovolatel předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. To proto, že soudy (zejména) v odůvodnění (svých) přijatých rozhodnutí zřetelně a přesvědčivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným výše uvedeným trestným činem. Vycházely tak především z výpovědi poškozeného L., jeho manželky, znaleckého posudku znalce MUDr. Hladíka, svědka P. a manželky dovolatele S. Š., když na základě takto učiněných skutkových zjištění, z existence kterých spolehlivě vyplynul skutkový stav tak, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento názor obstojí i ve světle nálezů Ústavního soudu.
Co se týká námitky dovolatele, že nenaplnil po objektivní stránce trestný čin ublížení na zdraví, která by jediná (s jistou mírou tolerance) mohla být považována za námitku právně relevantní, k té je namístě uvést následující:
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně (v návaznosti na soudy učiněná skutková zjištění), dovolatel společně s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli fyzicky napadl poškozeného L., přičemž důsledkem tohoto napadení byla zranění ve skutkové větě blíže popsaná. V naznačených souvislostech (s ohledem na ne zcela přiléhavou argumentaci dovolatele) je namístě odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se případného spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., podle které není třeba, aby se všichni podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz R 15/1967, R 36/1973 Sb. rozh. tr.). Jak je zřejmé právě ze skutkové věty citovaného rozhodnutí, byl to právě dovolatel, kdo byl aktivním účastníkem celého incidentu, přivedl další neztotožněné osoby na pozemek poškozeného L. a samotný útok na poškozeného zahájil. V takovémto případě pak není podstatné, kdo konkrétně poškozenému jaká zranění způsobil, neboť byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama a nehraje žádnou roli, že ostatní spolupachatelé nebyli dosud ztotožněni. I takovouto námitku dovolatele je tedy namístě, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Ani v tomto případě však dovolatel neuplatnil žádné námitky, jež by bylo možné pod dané ustanovení podřadit, když v argumentaci, kterou k danému dovolacímu důvodu uvádí, není možné shledávat opodstatněnou námitku spočívající v tom, že by napadené rozhodnutí obsahovalo neúplný výrok či naopak neobsahovalo výrok, který měl být vysloven. Dovolatel pouze uvedl, že výrok odvolacího soudu postrádá rozhodnutí o podaném odvolání. V naznačených souvislostech je však třeba odkázat na ustanovení §265 tr. ř., podle kterého zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle komentáře k trestnímu řádu (k uvedenému ustanovení) se v praxi vychází z toho, že rozhodnutí, jímž odvolací soud pouze zruší rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, a buď vůbec nerozhoduje nebo odkáže poškozeného ve smyslu tohoto ustanovení na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, má formu usnesení (§119 odst. 1 tr. ř., §134 tr. ř.). Jestliže odvolací soud zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody, nebylo tak nezbytné, aby skutečnost, že výrok o vině zůstal beze změny, vyjadřoval dalším (v tomto smyslu učiněným) výrokem. Je tedy zřejmé, že odvolací soud o podaném odvolání rozhodl v souladu se zákonem.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka