ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1442.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1442/2011 -67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 dovolání, které podali obvinění 1) S. D. , dříve J. D., , 2) L. H. , 3) M. H. , a 4) J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 10 To 45/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2010, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S. D., L. H. a M. H. odmítají .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 1 T 3/2010, byli obvinění M. H. a J. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem I. rozsudku. Obviněný M. H. byl pak uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil samostatně jednáním pod bodem II. rozsudku. Dále byl obviněný M. H. a obvinění S. D. (dříve J. D.) a L. H. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem III. rozsudku.
Za to byli obvinění S. D. , L. H. a J. K. odsouzeni shodně podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byli všichni tři obžalovaní podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný M. H. byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněný S. D. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve výroku rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Dále byl obviněný J. K. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že spáchal skutek popsaný blíže ve výroku rozsudku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 1 T 3/2010, podali obvinění S. D., L. H., M. H. a J. K. odvolání. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 10 To 45/2011 , a to tak, že z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na základě skutkového stavu, který spočíval v tom, že:
I. „ obžalovaní M. H. a J. K. v přesně nezjištěné době od 1. ledna 2010 do 10. ledna 2010 v cele ve druhém patře V. P.-R., společně napadli spoluvězně P. H., tak, že obžalovaný H. srazil P. H., který se vracel na svoji celu na postel, otočil poškozeného tak, že ležel na břiše a následně s obžalovaným K. poškozenému stáhli oblečení z dolní poloviny těla a poté obžalovaný K. silou zasunul poškozenému do konečníku rukojeť štětky na čištění WC o délce 355 mm a šíři u konce rukojeti 22 mm, na kterou předtím obžalovaný K. navlékl gumovou rukavici, kterou potřel krémem indulona a tohoto jednání se dopustili, ačkoli věděli a byli srozuměni s tím, že zavedením pevného cizího tělesa do konečníku, násilným překonáním odporu poškozeného mu mohou způsobit trhliny konečníku, proděravění stěny konečníku, tlustého střeva či močového měchýře, tedy vážná a nezřídka i život ohrožující poranění ,
II. obžalovaný M. H. společně s dosud neztotožněnými spolupachateli v blíže nezjištěné době dne 3. - 4. ledna 2010 ve večerních hodinách na cele V. P.-R., zaútočili na spoluodsouzeného M. K., tak, že využili jeho tvrdého spánku po požití tlumících farmak, hodili na něj deku a drželi mu ji přetaženou přes hlasu a poté, co se z polohy v leže na zádech dostal nohama a bokem mimo postel a byl spodní polovinou těla otočen na bok, mu stáhli spodní prádlo a pokusili se mu do konečníku zasunout neznámý tvrdý předmět, což se jim pro aktivní fyzický odpor ze strany poškozeného nepodařilo, proto svého jednání zanechali, poškozeného pustili a z cely utekli, přičemž tohoto jednání se dopustili, ačkoli věděli a byli srozuměni s tím, že zavedením pevného cizího tělesa do konečníku, násilným překonáním odporu poškozeného mu mohou způsobit trhliny konečníku, proděravění stěny konečníku, tlustého střeva či močového měchýře, tedy vážná a nezřídka i život ohrožující poranění ,“
III. obžalovaní J. D. , L. H. a M. H. společně v blíže nezjištěné době od 1. do 10. ledna 2010 na cele V. P.-R., zaútočili na spoluodsouzeného M. K., tak, že jej povalili na břicho na podlahu, snažili se jej znehybnit, stáhli mu oblečení z dolní poloviny těla, drželi mu ruce, nohy i tělo a pokusili se mu do konečníku zasunout štětku na čištění WC o délce 355 mm a šíři u konce rukojetí 22 mm, což se jim pro aktivní fyzický odpor ze strany poškozeného nepodařilo, proto svého jednání zanechali, přičemž popsaného jednání se dopustili, ačkoli věděli a byli srozuměni s tím, zavedením pevného cizího tělesa do konečníku, násilným překonáním odporu poškozeného mu mohou způsobit trhliny konečníku, proděravění stěny konečníku, tlustého střeva či močového měchýře, tedy vážná a nezřídka i život ohrožující poranění, a bezprostředně poté znovu zaútočili na spoluodsouzeného M. K. tak, že jej povalili na břicho na postel, drželi mu nohy, tělo i ruce a hlavu přimáčknutou k posteli a obžalovaný L. H. se obnažil a pokoušel se mu násilím zasunout penis do konečníku, což se mu nepodařilo pro aktivní odpor poškozeného “, uznal
obviněného M. H. pro jednání popsané pod body I. a II. rozsudku vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného J. K. pro jednání pod bodem I. rozsudku zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněné S. D. , L. H. a M. H. pro jednání pod bodem III. rozsudku zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Za shora uvedenou trestnou činnost byli obvinění S. D. a L. H. odsouzeni podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný J. K. byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl taktéž zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněný M. H. byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Ve zbytku zůstal napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 1 T 3/2010, nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali všichni obvinění dovolání.
Obviněný S. D. uplatnil §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. maje za to, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednáni a uložily mu takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť v daném případě se nejedná o trestný čin ani přestupek.
Uvedl, že Městský soud v Praze své rozhodnutí o vině opřel pouze o výpovědi poškozeného M. K., svědků P. T. a P. F., kteří měli potvrdit výpověď poškozeného, a o závěry znaleckého posudku Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. a Prim. MUDr. Jiřího Hladíka. Výpověď poškozeného K. se v kontextu celého trestního řízení jeví jako absolutně nevěrohodná, což s ohledem na hlavní líčení dne 4. 3. 2011 uvedla i sama státní zástupkyně. Dále obviněný podrobně rozebírá důvody, v nichž spatřuje nevěrohodnost poškozeného již od samého počátku trestního řízení a podotýká, že poškozený se vyhýbal své zákonné povinnosti a dostavil se až na sedmé hlavní líčení. Obviněný je přesvědčen, že poškozený nevypovídal zcela účelově a nikoli z obavy z obviněných, a pokud soud měl za to, že by poškozený v přítomnosti obviněných nevypovídal pravdu, mohl učinit opatření ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a po dobu výpovědi poškozeného vykázat obviněné z jednací síně. To se však nestalo. Ke znaleckému posudku Prof. PhDr. Petra Weisse, PhD., uvedl, že z jeho závěru o tom, že poškozený v souvislosti s prožitou událostí utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu, není jasné, k jaké události se tato posttraumatická stresová porucha váže, co je její příčinou, kdy vznikla, neboť sám poškozený uvedl, že byl ve 13 či 14 letech sexuálně zneužit jiným mužem, nadto znalec neměl k dispozici zdravotnickou dokumentaci poškozeného. Současně však znalec nevyloučil možnost vědomé lži. Obviněný dále namítl, že jeho údajného jednání nebyl přítomen žádný ze slyšených svědků. Zpochybnil výpovědi některých svědků, především pak svědka P. T. Namítl dále, že anonymní dopis, kterým měla být celá věc oznámena, se ztratil, není tak znám jeho obsah. Poté, co se na základě uvedeného dopisu rozjelo ve věznici vyšetřování, byli poškození odvedeni k lékaři, který kromě drobných podlitin a pohmožděnin nenalezl žádné známky jakéhokoliv brutálního fyzického či dokonce sexuálního násilí. Poškození se navíc o ničem takovém ani nezmiňovali. Na zajištěné WC štětce nebyl bezprostředně po nahlášení údajného útoku zajištěn genetický materiál, jež by obsahoval DNA poškozeného, který by tak prokazoval, že skutečně došlo k útoku, o kterém poškozený hovořil ve své výpovědi. Obviněný tak má za to, že mezi provedeným dokazováním a odůvodněními rozsudku soudu obou stupňů není logická vazba, neboť soudy některé řádně provedené důkazy neučinily předmětem svých úvah a hodnocení, kdy zejména hodnotily toliko důkazy nepřímé, které však netvoří žádný logický řetězec. Má taktéž za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Obviněný taktéž namítl, že důkazní situace v případě poškozeného M. K. je stejná jako v případě poškozeného P. H., kdy však byl obžaloby zproštěn. Připustil, že se vůči poškozenému K. dopustil menšího fyzického násilí v podobě pohlavků a facek, ale odmítl, že by se dopustil jemu za vinu kladeného jednání. Dále se vyjádřil k osobě poškozeného. Závěrem uvedl, že jeho verze událostí je podpořena výpověďmi spoluobviněných, pracovníků Vězeňské služby a svědky – odsouzenými z bloku věznice. Na závěr obviněný uvedl, že za menší fyzické násilí vůči poškozenému K. a dalším spoluvězňům byl dne 18. 1. 2010 umístěn na izolaci, kde strávil 10 až 15 dní, tedy mu byl uložen kázeňský trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nijak blíže neodůvodnil.
Na základě uvedených námitek obviněný S. D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 10 To 45/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 1 T 3/2010, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. H. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci dovolání namítl, že anonymní dopis, který byl podnětem k zahájení trestního stíhání, se nikdy nenašel. Oba údajní poškození byli vyšetřeni. Bylo použito tzv. panáka, kresby lidské postavy, na které měli označit místa napadení, nicméně ani jeden z nich neoznačil křížkem napadení konečníku. Jediným důkazem je samotná výpověď poškozeného K. Ta byla potvrzena toliko čtyřmi spoluvězni, kteří se o údajném incidentu dozvěděli z druhé ruky, neboť nikdo dané události nebyl svědkem. Z vypracovaného znaleckého posudku se k jeho osobě podává, že jeho osobnost je simplexní, anomálně strukturovaná s rysy nezdrženlivosti citové i sociální maladaptace, kdy byl jeho vývoj poznamenán sexuálním zneužitím ve 13 letech. Znalec nebyl sto rozlišit, zda důvodem jím diagnostikovaného posttraumatického syndromu byla událost, k níž mělo dojít ve věznici, či událost z dětství. Druhý znalec se pak vyjádřil v tom smyslu, že kdyby skutečně jakýkoli předmět vnikl do konečníku a poškozený se bránil tak, jak uváděl ve své výpovědi, pak by muselo dojít k porušení střevní stěny a ohrožení života, k čemuž však nedošlo. Obviněný se vyslovil k osobě poškozeného a jeho chování ve věznici a brojil proti závěru soudu o tom, že poškozený nevypovídal z důvodů obavy o svůj život, kdy uvedl, že poškozený naopak vypovídal v naprostém klidu, s úsměvem na rtech a takto si i prohlédl obžalované v jednací síni. Rozhodně z něj nebyla cítit obava, úzkost či strach. V závěru podaného dovolání obviněný namítl existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Obviněný L. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. H. v rámci podaného dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že závěr o jeho vině spočívá na naprosto nesprávném právním posouzení skutku, neprovedení důkazů, resp. jejich nesprávným hodnocením, s tím, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil a o ničem ani nevěděl.
Namítl, že soud neprovedl zásadním způsobem důkazy, které by měly vést zcela a jednoznačně k závěru o jeho vině, potažmo spoluobviněných. Je přesvědčen, že je zde absence tzv. korunních důkazů, a to provedení výslechu údajného poškozeného P. H. a naprosto nevysvětlený postoj poškozeného M. K. před soudem prvního stupně, kdy tento nebyl schopen vysvětlit totální změnu své výpovědi před vrchním komisařem, odmítnutí jejího zopakování u hlavního líčení a podání nepravdivých a nesmyslných důvodů vzniku jeho poranění hlavy na nádraží v B., v důsledku kterého u něho mělo dojít k totálnímu výpadku paměti a zapomenutí všeho, co se událo ve věznici. Dále brojí proti vypracovanému znaleckému posudku, resp. namítá, že znalec neprovedl žádná zjištění, zda-li u poškozeného M. K. nešlo o nevědomou fabulaci v důsledku jeho zážitku z pozdního dětství, kdy byl pohlavně zneužit. Namítá, že sami poškození se o nějakém násilí na nich páchaném ze strany obviněného lékařům nezmínili a žádná poranění na jejich tělech nalezena nebyla, tudíž k nim nedošlo. Obviněný nepopírá, že se vůči poškozenému P. H. dopustil spolu se spoluobviněnými S. D. a J. K. fyzického násilí, kdy jej opakovaně udeřil pěstmi a fackami. Za to mu pak byl dne 11. 2. 2010 udělen kázeňský trest. Zdůrazňuje, že proti trestu nepodal stížnost a trest mu byl nařízen v době, kdy již byl nalezen anonymní dopis, na základě kterého došlo k šetření celé věci. Popírá však, že by se něčeho dopustil vůči poškozenému M. K.
Na základě výše uvedených námitek proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a současně jej propustil z výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný J. K. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Své dovolání odůvodnil tím, že výpověď poškozeného P. H. byla během hlavního líčení pouze čtena, aniž by byl svědek vyslechnut, čímž byl obviněný omezen ve svém právu klást svědkovi otázky, i když tak v přípravném řízení mohl učinit jeho advokát. Soud tak neměl možnost přímo zhodnotit projev svědka a posoudit jeho věrohodnost, což nabylo na důležitosti poté, co druhý poškozený, svědek K., začal svou výpověď během hlavního líčení měnit a dále to má svůj význam i vzhledem ke skutečnosti, že svědek H. údajný útok na svou osobu nechtěl hlásit a za útok jej nepovažoval. Obviněný navrhl svědka H. vyslechnout, což ale učiněno nebylo a navíc nebyla hodnověrně prokázána překážka v neprovedení tohoto důkazu, neboť nedosažitelnost svědka nelze zaměňovat se skutečností, že svědek se na adrese trvalého bydliště nezdržuje a nepřebírá zásilky soudu. Namítl též, že samotný důkaz čtením výpovědi svědka H. dne 1. 9. 2010 nebyl proveden v souladu s §211 odst. 2 tr. ř., čímž bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, co se týče jeho bezprostřednosti a ústnosti a došlo tak k porušení práva dle čl. 38 Listiny základních práva svobod a dále čl. 6 odst. 1 a 3, a to zejm. písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřil názor, že v případě, že nebyl postup soudu při hodnocení důkazů v souladu se zásadami spravedlivého procesu, je povinností Nejvyššího soudu zabývat se tím, jakým způsobem byly hodnoceny důkazy a jaké z nich byly učiněny skutkové závěry. Dále uvedl, že ve věci bylo vyslechnuto několik desítek svědků, z nichž však nikdo nebyl údajnému incidentu přítomen, což je skutečnost, se kterou se soudy nevypořádaly, kdy navíc tito svědci možnost, že by k danému jednání došlo, označili za nepravděpodobnou a že informace o tomto jednání mají pouze z doslechu od neznámých osob nebo že je obdrželi od příslušníků Vězeňské služby poté, co bylo zahájeno vyšetřování údajného útoku. Z provedených důkazů vyplynulo, že poškozený H. neměl v úmyslu věc vůbec oznámit, anonymní dopis, kterým byla věc oznámena Vězeňské službě, se ztratil a lze pochybovat nejen o jeho obsahu, věrohodnosti, autorovi, ale i existenci. Dále z dokazování vyplynulo, že poškozený H. se během lékařské prohlídky o údajném napadení vůbec nezmínil, neuvedl, že by byl napaden způsobem, jenž je obviněnému kladen za vinu, kdy navíc během lékařského vyšetření nebyly zjištěny žádné stopy po takovém útoku. Nebyl zajištěn konkrétní nástroj, kterým měl být útok proveden, tj. ani štětka na čištění WC, ani rukavice, jež měla být přes násadu natažena, ani krém Indulona, kterým měla být rukavice namazána. K vyjádření znalce Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., obviněný uvedl, že pokud u poškozeného K. jsou závěry znalce soudem interpretovány tak, že posttraumatická porucha je známkou, že k útoku došlo, lze se obdobně domnívat, že absence psychických následků u poškozeného H., je známkou toho, že k útoku nedošlo. Navíc poškozený H. ničeho takového neohlásil. Dále obviněný namítl, že se nepodařilo nijak konkretizovat dobu, kdy mělo k útoku dojít, resp. že časové vymezení „od 1. 1. 2010 do 10. 2. 2010 v nezjištěné době“ těžko zaručuje, že nemůže dojít k záměně se skutkem jiným. K samotnému útoku a naplnění znaku skutkové podstaty znásilnění spočívajícím v okolnosti „způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví“ obviněný uvedl, že soudní znalec konstatoval, že těžké ublížení na zdraví by v daném případě vzniklo při použití velké síly a zároveň aktivní obraně poškozeného, kterýžto ale sám vypověděl, že se nebránil, na základě čehož obviněný dovozuje, že nemohla být způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný též uvedl, že se soudy nevypořádaly s otázkou trestní odpovědnosti, konkrétně absencí zavinění, minimálně co do rozsahu kvalifikované skutkové podstaty dle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Je přesvědčen, že nelze přisvědčit názoru, že útok byl veden „s úmyslem způsobit takovým činem těžkou újmu na zdraví“, neboť poté, co byla poškozenému údajně štětka na WC zavedena do konečníku, obvinění v útoku nepokračovali a útok ukončili. Je tedy zřejmé, že pokud by bylo cílem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, mohli tak učinit. Zdůraznil, že samotné provedení údajného útoku, tj. příprava na útok, použití rukavice a krému, vylučují úmysl způsobit těžké ublížení na zdraví. Současně vyloučil i naplnění nedbalostní formy odpovědnosti za těžší následek dle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť si nebyl vědom závažnosti možných následků takového jednání.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že důkazy netvoří logickou řadu a rozpory mezi nimi nebyly nikterak vysvětleny. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn, nebyl výsledkem řádného hodnocení důkazů dle §2 tr. ř. a závěr, že se stal trestný čin, považuje za nedostatečně podložený provedeným dokazováním, když se soud prvního stupně a soud odvolací nevyrovnaly s rozpory mezi důkazy, především mezi výpověďmi poškozených, odsouzených a zejména plejády svědků, a nedostatečně vyložily, jakým způsobem posuzovaly věrohodnost jednotlivých důkazů. V důsledku toho jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a fakticky nejde o dokazování, ale o účelové usvědčování důkazy vytrženými z kontextu s ostatními důkazy, především výpovědí poškozeného H., která je podporována pouze „doslechy“ svědků H., T. a F., přičemž se soud nijak nezabýval výslechy ostatních svědků a výpověďmi obviněných. Obviněný má za to, že byla tímto porušena zásada in dubio pro reo. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný uvedl, že pokud by byl shledán vinen, nemohly by mu být kladeny za vinu přitěžující okolnosti v podobě kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 3, nemohla by tedy být ani použita trestní sazba dle §175 odst. 3 tr. zákoníku.
Na základě uvedených námitek obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího i nalézacího soudu a přikázal věc k novému projednání příslušnému soudu podle §265 l tr. ř. nebo sám ve věci rozhodl dle §265m tr. ř.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky každého z obviněných.
K dovolání obviněného J. K. uvedla, že tento uplatnil námitky z odvolacího řízení, z nichž převážná část brojí proti hodnocení a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a úplnosti provedeného dokazování. Pod obviněným uplatněný důvod podřaditelnou námitku státní zástupkyně vyhodnotila pouze tu, v rámci níž obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky. Současně však uvedla, že přestože je tato námitka obviněným formálně namítána, ve skutečnosti směřuje do oblasti skutkových zjištění, resp. soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo především v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, kdy předložil vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, podle níž nebylo zjištěno, že by se měl dopustit jednání, za které byl odsouzen. Současně nebyl z předloženého spisového materiálu zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, na jedné straně a provedenými důkazy na druhé straně. Podané dovolání proto státní zástupkyně shledala neopodstatněným a navrhla jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. shledala státní zástupkyně dovolání obviněného S. D . Uvedla, že jeho námitky směřují především do oblasti skutkových zjištění, kdy obviněný soudům vytýká způsob hodnocení provedených důkazů a předkládá soudu vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od zjištění obou soudů a pro obviněného příznivější. I v tomto případě státní zástupkyně neshledala extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy, a proto navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jako zjevně neopodstatněné vyhodnotila státní zástupkyně dovolání obviněného L. H . Uvedla, že námitky obviněného se shodují s námitkami obviněných J. K. a S. D., a proto odkázala na svá vyjádření k nim a navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolání obviněného M. H. státní zástupkyně uvedla, že tento uplatnil obsahově shodné námitky jako ostatní obvinění a námitky nezapadají do rámce uplatněného dovolacího důvodu. Dovolání obviněného tak shledala podaným z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhla jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., byla podána osobami oprávněnými k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění S. D., L. H., M. H. a J. K. shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněných směřují právě do oblasti skutkových zjištění, neboť obvinění namítají nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, kdy k provedeným důkazům uvádějí svá vlastní hodnocení, případně nastiňují vlastní verzi skutkového stavu.
Obviněný S. D. soudům vytýká nesprávné hodnocení a provedení důkazů (především námitky směřující vůči výpovědi poškozeného M. K., kterou označil za absolutně nevěrohodnou, kdy poškozený vypovídal účelově, a námitky vůči samotné osobě poškozeného, kterou označil za problematickou; dále výpovědi svědků P. T. a P. F. a nekonkrétně pak i nejmenovaných odsouzených bloku věznice a pracovníků Vězeňské služby; námitky směřující vůči znaleckému posudku Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., především jeho závěrům týkajících se možné posttraumatické poruchy poškozeného a možnosti, že se ze strany poškozeného jedná o vědomou lež; námitky týkající se lékařského vyšetření provedeného ve věznici a jeho výsledků; námitka nezajištění genetického materiálu na zajištěné WC štětce) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil, především pak, že jeho údajnému jednání nebyl přítomen žádný ze slyšených svědků; námitky týkající se důvodů vzniku diagnostikované posttraumatické poruchy poškozeného; námitka, že lékařské vyšetření neodhalilo žádné známky brutálního bití či sexuálního násilí; a dále námitka, že v případě poškozeného K. byla důkazní situace stejná jako u poškozeného P. H., kdy byl však obviněný žaloby zproštěn), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že mezi provedeným dokazováním a odůvodněním rozsudku soudu obou stupňů není logická vazba) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se vůči poškozenému dopustil menšího fyzického násilí v podobě facek a pohlavků, za které mu byl dne 18. 1. 2010 uložen kázeňský trest a byl umístěn na izolaci, kde strávil 10 až 15 dní; popřel však, že by se dopustil jednání kladenému mu za vinu).
Obviněný L. H. taktéž namítá nesprávné hodnocení a provedení důkazů (především výpovědi poškozeného M. K. a čtyřech výpovědí blíže nejmenovaných spoluvězňů, kteří jeho verzi událostí potvrdili, ačkoli se o údajném napadení dozvěděli z druhé ruky; námitky směřující k závěrům lékařského vyšetření provedeného ve věznici u poškozených M. K. a P. H.; námitky týkající se osobnosti poškozeného M. K. a závěrů znaleckého posudku ve vztahu k možné fabulaci z jeho strany, a dále závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, které neodpovídají verzi událostí popsaných poškozeným M. K.) a vadná skutková zjištění (kdy obviněný poukazuje na skutečnost, že nebyl nalezen anonymní dopis, na základě kterého bylo zahájeno celé šetření údajného napadení poškozených a dále, že lékařská vyšetření neprokázala fyzické napadení poškozených způsobem, který je předmětem stíhaného jednání), a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že přestože byla vyslechnuta řada svědků, nikdo ve své podstatě nebyl svědkem a nepotvrdil to, co poškozený M. K. ve své výpovědi uvedl, a závěry se opírají toliko o tvrzení poškozeného a není zde na druhé straně dalšího tvrzení, které by podpořilo jeho výpověď, že by se skutek skutečně stal) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný obecně uvedl, že se žádného jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil).
Obviněný M. H. stejně jako obvinění S. D. a L. H. soudům vytýká nesprávné hodnocení a provedení důkazů (námitka neprovedení důkazu výslechem poškozeného P. H. a námitky vůči výpovědi druhého poškozeného M. K., který svou výpověď nevysvětlitelným způsobem změnil; námitky směřující vůči vypracovanému znaleckému posudku, resp. neprovedení žádných zjištění k objasnění toho, zda se u poškozeného M. K. nejednalo o vědomou fabulaci v důsledku jeho zážitku z dětství; námitka, že se soud nedostatečně zabýval obviněnému uloženým kázeňským trestem a především důvody jeho uložení) a vadná skutková zjištění (námitka nedostatečného prošetření okolností vzniku zranění hlavy poškozeného M. K. na nádraží v B. a jeho údajné ztráty paměti, a změny postoje toho poškozeného v celé věci, a dále nedostatečně provedené zjištění týkající se možné fabulace z jeho strany v důsledku traumatického zážitku z dětství; námitky okolností uloženého kázeňského trestu), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soud zásadním způsobem neprovedl důkazy, na základě nichž by bylo možno zcela a jednoznačně dospět k závěrům o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil a o ničem nevěděl, kdy má za to, že k žádnému útoku nedošlo, neboť poškození se lékařům o nějakém násilí na nich páchaném nezmínili a žádná poranění na jejich tělech nalezena nebyla; obviněný připustil, že se spoluobviněnými S. D. a J. K. dopustil fyzického násilí vůči poškozenému P. H., a to ve formě úderů pěstmi a fackami, za což mu byl dne 11. 2. 2010 udělen kázeňský trest, ale rozhodně se nedopustil jemu za vinu kladeného útoku a už vůbec se nedopustil nějakého fyzického násilí vůči poškozenému M. K.).
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují obvinění závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem lze s určitou dávkou benevolence podřadit i námitku porušení zásady in dubio pro reo uplatněnou obviněným S. D. (a taktéž obviněným J. K.) či námitky týkající se způsobu provedení důkazů (zejména nevyslechnutí poškozeného P. H. v hlavním líčení). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Námitky uplatněné obviněnými se tedy ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Dovoláním obviněných S. D., L. H. a M. H. tak nelze přiznat jakéhokoli opodstatnění, resp. námitky jimi uplatněné nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného J. K. , v jejichž rámci shodně s výše uvedenými obviněnými namítal nesprávné provedení a vyhodnocení důkazů (vztahující se k výpovědi poškozeného P. H., kdy namítal i nesprávný procesní postup při provedení tohoto důkazu, resp. nedodržení ustanovení §211 odst. 2 tr. ř., a její nevěrohodnosti, stejně jako výpovědi druhého poškozeného M. K., který svou výpověď změnil; dále sem spadá i námitka, že poškozený P. H. nebyl vyslechnut a nebylo dostatečně odůvodněno, proč se tak nestalo; námitka neexistence dopisu, který na údajné útoky upozornil a jeho obsah; námitky směřující k závěrům lékařského vyšetření provedeného ve věznici u poškozeného P. H., lékařské vyšetření neprokázalo fyzické napadení poškozeného způsobem, který je obviněnému kladen za vinu; námitka nezajištění konkrétních nástrojů, jimiž měl být útok veden; námitky vztahující se ke znaleckému posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (především poukazoval na skutečnost, že poškozený P. H. údajný útok na svou osobu nechtěl hlásit a za útok jej nepovažoval; neobjasnění okolností samotného útoku, především času a místa a reálné možnosti jeho provedení ve věznici; nedostatečné šetření týkající se anonymního dopisu a jeho obsahu, na pokladě něhož bylo zahájeno šetření ve věci). Obviněný J. K. současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (kdy obecně namítl, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že důkazy netvoří logickou řadu a rozpory mezi nimi nebyly nikterak vysvětleny, a skutkový stav tak, jak byl zjištěn, nebyl výsledkem řádného hodnocení důkazů dle §2 tr. ř.) a vlastní verzi skutkového stavu (kdy uvedl, že svědci označili možnost, že by k danému útoku došlo, za nepravděpodobnou a že informace o tomto jednání měli pouze z doslechu, a přestože bylo vyslechnuto několik desítek svědků, nikdo z nich nebyl údajnému incidentu přítomen a lze pochybovat i o samotné existenci dopisu, který anonymně oznámil údajné útoky na osoby poškozených, navíc absence posttraumatických následků u poškozeného P. H. svědčí o tom, že k útoku na něho nedošlo).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitky obviněného J. K. týkající se nenaplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znaku „těžká újma na zdraví“, a dále námitku absence subjektivní stránky, tj. zavinění.
Zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Jednáním ve stádiu pokusu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokus je obecnou formou trestného činu . Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Charakteristika pokusu se vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání , zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě.
Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu , směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální , zejména ve vztahu k některým znakům . Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních prostředků. Zvláštní význam má v této souvislosti povaha nebo způsob jednání, z něhož bude možno někdy usuzovat, zda se jedná o dokonaný trestný čin méně závažný nebo o pokus závažnějšího trestného činu. Z toho, že pokus vyžaduje úmysl, vyplývá, že je pokus trestný jen u trestných činů úmyslných. Pokud by pachatelův úmysl směřoval i k způsobení těžšího následku , porušujícího tentýž druhový objekt, k němuž však pro okolnosti na pachateli nezávislé nedošlo, půjde o pokus trestného činu, spáchaný za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (srov. R 62/1973).
Nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného J. K. jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b) c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud odvolací překvalifikoval jednání obviněného J. K. a shledal jej vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Po subjektivní stránce je tedy třeba úmyslného zavinění.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného.
Způsobení těžké újmy na zdraví je definováno v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku , kde je uvedeno, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, kdy je za těchto podmínek těžkou újmou na zdraví mimo jiné i poškození důležitého orgánu (§122 odst. 2 písm. e/ tr. zákoníku).
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 11 uvedl, že „ argumentaci nalézacího soudu ohledně možnosti způsobení těžké újmy na zdraví je nutno zcela vztáhnout naplněním ve formě nepřímého úmyslu dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k této skutečnosti, dovozené na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, je tak zcela namístě posoudit předmětné jednání nejen dle základní skutkové podstaty §175, nýbrž též dle kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 3 písm. a) cit. ustanovení naplněné ve formě pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ke způsobení tohoto těžšího následku shodou okolností nedošlo “. Nalézací soud pak předmětný znalecký posudek z oboru soudního lékařství, zpracovaný prim. MUDr. Jiřím Hladíkem, podrobně rozebral na str. 20 rozsudku, kdy bylo mimo jiné znalcem konstatováno, že „ násilným zavedením takovéhoto kartáče na čištění WC může dojít k různým poraněním v oblasti konečníku i orgánů uložených v malé pánvi, může dojít k vzniku trhliny sliznice konečníku v okolí řitních svěračů, proděravění stěny konečníku či tlustého střeva, eventuelně i močového měchýře “. … „ K poranění stačí i násilí střední intenzity, v případě proděravění stěny konečníku se jedná o vážné, nezřídka bezprostředně život ohrožující poranění pro rychle probíhající hnisavý zánět, takovéto zranění ze soudně lékařského hlediska má charakter těžkého ublížení na zdraví. Tato poranění vznikají v závislosti na tvaru předmětu, při použití střední až velké síly, u ostrých či hrotnatých nástrojů stačí i střední síla, u rukojeti štětky na čištění WC by bylo třeba k takovémuto zranění použití velké síly. Rovněž velká síla je nezbytná k poranění tlustého střeva či močového měchýře, kdy při vzniku těchto zranění ze soudně lékařského hlediska se jedná rovněž o těžké ublížení na zdraví “. Nalézací a potažmo i odvolací soud tak vycházely z předmětného znaleckého posudku s tím, že „ násilné zavedení takovéhoto pevného tělesa do konečníku je způsobilé ke vzniku poranění konečníku, tlustého střeva či močového měchýře, tj. vážného, v případě proděravění konečníku, poranění bezprostředně ohrožující život “ (str. 21 rozsudku nalézacího soudu).
Argumentace obviněného J. K., že se obviněný P. H. útoku nebránil, nijak nesnižuje závažnost zranění, která mohla být poškozenému jednáním obviněných způsobena. Stejně tak námitka, že snad obviněný učinil jakési opatření, aby jeho útok měl co nejmenší následky, spočívající v tom, že použil na rukojeť špetky na WC gumovou rukavici, která byla potřena krémem, nesnižuje závažnost jeho jednání. Naopak se lze domnívat, že takovéto jednání jej usvědčuje z promyšlenosti celého útoku a usvědčuje obviněného v tom smyslu, že si byl zcela vědom skutečnosti, že poškozený s tímto jednáním nesouhlasí a bude klást odpor. Soudní znalec se k dané otázce taktéž vyslovil a jak se podává z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 20, konstatoval, že „v případě navlečení pryžové rukavice na rukojeť tohoto kartáče na čištění WC, potření povrchu rukavice krémem, znalec uvedl, že takováto výše uvedená poranění mohou vzniknout i za situace, kdy na rukojeť je navlečena pryžová rukavice a tato je potřena krémem, například Indulonou, a to v závislosti na působící síle, zejména pokud se poškozený brání a nespolupracuje. K proděravění stěny konečníku tlustého střeva či močového měchýře totiž může dojít i neopatrnou manipulací mnohem měkčími a flexibilnějšími nástroji, než je rukojeť tohoto nástroje, kterého mělo být užito. Znalec konstatoval, že v případě aktivní obrany poškozeného, nespolupráce, zmítání sebou, se zvyšuje pravděpodobnost vzniku poranění stěny konečníku či tlustého střeva nebo močového měchýře “.
Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného J. K. podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněnými.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , jak výslovně namítli obviněný L. H. a J. K . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
S ohledem na výše rozebrané námitky obviněných a obsah spisového materiálu se v posuzovaném případě o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Městského soudu v Praze, a na něho navazujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze celkově plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou jednotlivých obviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Obvinění S. D. a J. K. dále uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) tedy nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Obviněný S. D. však uvedený dovolací důvod nijak blíže neodůvodnil. Zde je namístě zdůraznit, že taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Samotný odkaz na některý z uvedených dovolacích důvodů sám o sobě nepostačuje.
Obviněný J. K. daný dovolací důvod odůvodnil tím, že pokud by byl shledán vinen, nemohly by mu být kladeny za vinu přitěžující okolnosti v podobě kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 3 tr. zákoníku a tedy ani zde uvedený trest. Ani tato námitka není sto založit opodstatněnost uvedeného dovolacího důvodu, neboť se jedná o spekulativní úvahu vycházející z toho, že obviněný nebyl uznán vinným trestným činem, který je mu kladen za vinu, tedy vycházející z vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastního hodnocení skutkového stavu. Jak bylo uvedeno v rámci výše uvedeného odůvodnění vztahujícího se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je vždy vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními, učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněným byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byli uznáni vinnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných S. D., L. H. a M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného J. K.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata