ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.345.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 345/2011 -14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 6 To 638/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 90/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 T 90/2010, byl obviněný R. W. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že „ v době od 18. 3. 2009 do 24. 5. 2010 v D. M., okres B., ani jinde, s výjimkou jednorázové platby ve výši 1.201,- Kč v měsíci březnu 2010 úmyslně řádně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery, ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a z rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 11 C 47/2007-100 ze dne 18. 2. 2009, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2009, dle kterého je povinen s účinností od 1. 3. 2009 přispívat na její výživu částkou 500,- Kč měsíčně splatnou vždy prvého dne v měsíci předem k rukám matky B. S., které tak na výživném dluží částku 6.299, - Kč, když o nezletilou ani jinak nepečoval, nejevil o ni zájem, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 238/2006 ze dne 22. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2006, odsouzen pro trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona a §213 odst. 1, 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let do 19. 12. 2009, a dosud nebylo rozhodnuto o osvědčení “.
Za to byl obviněný R. W. odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu z napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 6 To 638/2010, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 126 – 127) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno porušení ustanovení §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť důvody pro tento závěr se zakládají na neúplném zjištění skutkového stavu věci. Uvedl, že se o svou dceru zajímal a tvrzení její matky jsou nepravdivá a neúplná. Svou dceru dne 7. 7. 2009 navštívil, zajímal se o její výchovu a zdraví, a při této návštěvě dceři předal menší částku peněz. Dané může být potvrzeno svědky R. B. a I. S., u níž svědek R. B. bydlí. Obviněný navrhl jejich výslech, neboť nevyslechnutím těchto navrhovaných svědků došlo v odvolacím řízení ze strany soudu k výraznému poškození práv obviněného.
Dále obviněný namítl porušení ustanovení §43 tr. zákoníku, když soud prvního stupně vydal napadený rozsudek za skutky jím spáchané před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 15 T 140/2009. Domnívá se, že mělo být v souladu s ustanovením §43 tr. zákoníku rozhodnuto souhrnným rozsudkem, za současného zrušení předchozího výroku o trestu vydaného uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Závěrem obviněný uvedl, že nad rámec nesprávného hmotně právního posouzení skutků z postupu soudů vyplývá, že byly porušeny i základní procesní zásady trestního řízení a zásada presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. a právo na spravedlivý proces.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 2. 3. 2011. Dne 8. 3. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 3. 3. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 6 To 638/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. W. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď svědkyně B. S., kterou označil za nepravdivou a neúplnou; dále námitka neprovedení výslechů jím navrhovaných svědků R. B. a I. S.) a vadná skutková zjištění (námitka, že důvody uváděné v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu nevedou k tomu, aby mohlo být jednoznačně prokázáno porušení ustanovení §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku; námitka, že se o dceru zajímal), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se o dceru zajímal, dne 7. 7. 2009 ji navštívil, účinně se zajímal o její výchovu a zdraví, s matkou o těchto věcech jednal a při této návštěvě předal dceři menší částku peněz). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou, v rámci níž obviněný namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest, neboť soud prvního stupně vydal napadený rozsudek za skutky spáchané před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresním soudem v Lounech ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 15 T 140/2009.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Obecně je při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Přestože obviněný uplatnil právně relevantní námitku, Nejvyšší soud shledal tuto námitku neopodstatněnou.
Podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Podle odst. 3 §43 tr. zákoníku se odsuzujícím rozsudkem rozumí i rozsudek, kterým bylo za podmínek §48 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle odst. 4 §43 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije, pokud dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. R 41/1968, podobně též R 34/1965 a R 52/1971).
Základním předpokladem k uložení souhrnného trestu je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele. Odsuzujícím je rozsudek, kterým se pachatel uznává vinným trestným činem a za tento trestný čin je mu uložen trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest. Odsuzujícím rozsudkem je též rozsudek, kterým bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem. Nezáleží na tom, zda jde o rozsudek soudu prvního stupně nebo o rozsudek vyhlášený v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku.
Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek:
a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele,
b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém),
c) přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele.
Z výše uvedeného proto vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. R 8/1974-II.). Při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. Není podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 511 – 513).
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 1. 2010 , sp. zn. 15 T 140/2009, byl obviněný R. W. odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. - skutek pod bodem 1), kterého se dopustil v období od června 2006 do 7. 6. 2007, a pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. - za skutek pod bodem 2), kterého se dopustil v období od 21. 10. 2008 do 22. 7. 2009. Rozsudek nabyl právní moci dnem 7. 4. 2010.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 T 90/2010, byl obviněný odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dle výroku o vině dopustil v období od 18. 3. 2009 do 24. 5. 2010.
Trestný čin (resp. přečin) zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím , který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (srov. R 27/1969). V trestním řízení konaném o trestném činu podle §196 tr. zákoníku není soud vázán údaji obžaloby o rozsahu trestné činnosti (počet dávek výživného, které povinný nezaplatil, výše těchto dávek a délka doby, po kterou bylo v činu pokračováno). Konečnou mez v délce doby páchání trestného činu tvoří okamžik sdělení obvinění (§12 odst. 11 tr. ř.; okamžikem sdělení obvinění se po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. rozumí okamžik zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1, odst. 2 tr. ř., tedy okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, nikoli až nabytí právní moci tohoto usnesení – srov. §160 odst. 7, §140 a §141 odst. 4 tr. ř.). K dokonání a ukončení tohoto trestného činu srov. R 17/1984.
V trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 90/2010 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) obviněného R. W. pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku doručeno obviněnému dne 27. 5. 2010 . Tímto datem došlo k dokonání trestného činu.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 15 T 140/2009, byl vyhlášen dne 15. 1. 2010 a k dokonání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku došlo doručením obvinění obviněnému, t.j. dnem 27. 5. 2010.
Vycházeje ze zásad rozhodných pro ukládání souhrnného trestu, jak na ně bylo poukázáno shora, nelze než konstatovat, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, neboť k dokonání trestného činu - přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (27. 5. 2010) - došlo teprve po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (15. 1. 2010).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. W. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a