ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.476.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 476/2011 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 dovolání, které podal obviněný Z. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 13 To 285/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 267/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 3 T 267/2008 , byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil společně se spoluobviněným M. B., a spoluobviněným J. D., tím, že „ dne 27. 7. 2008 kolem 21.00 hod., ještě za účasti další, dosud neztotožněné osoby, bez vyzvání vstoupili neuzamčenými dveřmi do pokoje ubytovny T. ve V., ulice L., kde byl v té době ubytován L. M., s úmyslem donutit jmenovaného L. M. k doznání ke krádeži v domě obž. M. B., kde předtím L. M. několik dnů pracoval na terénních úpravách kolem domu, uvedení rozsahu odcizených věcí a vydání těchto věcí, přičemž v průběhu tohoto kontaktu s jmenovaným tohoto za situace, že mu všichni kladli ohledně odcizených věcí dotazy a obž. J. D. tím, jak se postavil u dveří, mu bránil pokoj opustit, obž. M. B. a Z. S. ho opakovaně bili, především pěstmi do obličeje a horní poloviny těla, přičemž obž. Z. S. v průběhu tohoto jednání pronesl výhrůžku, že jmenovaného odvezou za město, kde ho střelí a odvezou na policii s vysvětlením "že si to udělal sám", jejíž vážnost umocnil tím, že mu ukázal střelnou zbraň, kterou měl u sebe “.
Za to byl obviněný Z. S. odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák., za použití §43 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 1 (jednoho) roku.
Současně bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., a J. D.
Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově podal obviněný Z. S. a spoluobvinění M. B. a J. D. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 13 To 285/2010 , a to tak, že odvolání obviněného Z. S. a spoluobviněných M. B. a J. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 13 To 285/2010, podal obviněný Z. S. dovolání (č. l. 402 - 411), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněný odůvodňuje tím, že se v obžalobě tvrzených trestných činů nedopustil, a že se na žádném z obžalobou tvrzeném jednání nepodílel.
Obviněný uvedl, že nalézací soud učinil celou řadu skutkových zjištění, o žádné z nich však nelze opřít závěr o vině. Soud některá skutková zjištění nevzal vůbec v úvahu a některá nesprávně interpretoval. Poukazuje především na závěry obou znaleckých posudků podaných ve věci, o nichž je přesvědčen, že byly nesprávně interpretovány, což bylo odvolacím soudem přehlédnuto. Odsuzující výrok je postaven toliko na výpovědi poškozeného, tedy osoby zainteresované na výsledku řízení. Soud bagatelizoval otázku vzájemných vztahů mezi spoluobviněným B. a poškozeným M., kdy mylně setrval na svém stanovisku, že poškozený neměl žádného zájmu křivě svědčit, ačkoli je tomu naopak, a ze strany poškozeného jde o pomstu vůči obviněnému. Soud se s touto námitkou nikterak nevypořádal. Soud prvého stupně v této souvislosti dosud nevyvodil žádný závěr ani z toho, že poškozený o údajném napadení obviněnými vůbec nehovořil a ani se o něm nezmínil policii při prvé příležitosti, ale až při svém výslechu po téměř 24 hodinách, kdy měl být obviněnými napaden. Vyslýchající policejní orgán nadto při prvém výslechu M. nezaznamenal, že tento je zbit, má čerstvá poranění a tedy ani nezkoumal, zda s ohledem na svá zranění je poškozený M. schopen výslechu. Dále se obviněný vyjádřil k výpovědi svědka S., kterou označil za zjevně lživou a rozebral důvody, proč ji shledává nevěrohodnou.
K údajnému napadení poškozeného a k údajnému neoprávněnému vniknutí do pokoje poškozeného se vyjádřil v tom smyslu, že se daného jednání nedopustil. Zdůraznil, že se obžalobě nepodařilo prokázat opak a soud dostatečně neodůvodnil, proč shledal výpověď spoluobviněného B. nedůvěryhodnou. K závěrům o fyzickém napadání poškozeného obviněný uvedl, že tyto nemají oporu v provedeném dokazování. Lékařskou zprávu založenou ve spise pak nelze dle jeho přesvědčení považovat za dostatečný důkaz takového závěru. Uvedl, že v tomto směru je třeba opakovaně odkázat na vyjádření znalce MUDr. Šenkýře, který jasně konstatoval, že lékařská zpráva založená ve spise neodpovídá fotograficky zaznamenaným zraněním. Za důkaz o opakovaném brutálním mlácení nelze považovat ani tvrzení svědka H. a svědkyně R., neboť tito svá tvrzení žádným způsobem, natož relevantním, nepodkládají. Sám poškozený uvedl, že jej druhý den asi tak minutu bolela hlava, a že žádná jiná omezení nepociťoval. Nelze také opominout ten fakt, že poškozený při svém prvotním výslechu jako osoby podezřelé výslovně prohlásil, že se cítí po zdravotní stránce schopen výslechu, a že žádné omezení nemá. Znalec MUDr. Šenkýř v rámci výslechu konstatoval, že pokud svědek H. zaznamenal krev, nemuselo se jednat o čerstvá zranění, naopak svědek H. při výslechu na policii uváděl, že zranění na poškozeném byla již starší, zaschlá a začínající se hojit. Na místě zasahující policisté popisovaná čerstvá zranění nezaznamenali, neboť pokud by tomu tak bylo, byl by o tom existoval úřední záznam, či by poškozeného sami odvezli na lékařské ošetření. Dále obviněný namítl, že svědek K. neslyšel z pokoje poškozeného jakékoli rány, křik, hluk, apod., což by vzhledem k „papírovým„ stěnám v uvedeném domě zcela jistě zaslechl, kdyby v pokoji mělo docházet k nějakému násilí. Obviněný taktéž zdůraznil, že poškozenému nijak on ani spoluobvinění nebránili v opuštění pokoje a taktéž mu nijak nevyhrožoval zbraní, neboť tuto navíc neměl u sebe, když byl předtím, jak bylo svědky potvrzeno, běhat a zbraň by mu při běhání zcela jistě překážela. Vyslovil přesvědčení, že co se týče popisu zbraně, byl poškozený při svém výslechu instruován policistou. Následně podrobně popsal, na základě jakých skutečností shledává použití zbraně neprokázaným.
Nalézací soud se dle názoru obviněného opíral při dokazování pouze o výpověď poškozeného, v té souvislosti soud nedbal ani osobnosti poškozeného a nedbal ani toho, že poškozený byl ve své výpovědi instruován policií. Soud ani nedbal toho, že poškozený M. sliboval spoluobviněnému B. pomstu za to, že jej tento oznámil policii v souvislosti s jeho trestnou činností. To, že pak tuto svou pomstu směřoval i vůči těm, které po svém přiznání onoho dne zaznamenal společně se spoluobviněným B. a které na místě samém zaznamenala policie za přítomnosti poškozeného M., je více než logické a nelze tedy souhlasit s tou spekulací nalézacího soudu, že proti obviněnému nic neměl a nebylo důvodu, proč se mu poškozený mstil. Poškozený je osobou nedůvěryhodnou, osobou dlouhodobě závislou na omamných látkách, osobou asociální, osobou, která se se svým kamarádem a pro soud klíčovým svědkem S. dopouští závažné trestné činnosti.
Obviněný je přesvědčen, že na rozdíl od soudu odvolacího v daném případě závěry nalézacího soudu odporují zásadám formální logiky s tím, že i z provedených důkazů jsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají. Je pak tedy zřejmé, že za takové situace rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném posouzení skutku a hmotněprávním posouzení. Bylo zjištěno, že poškozený M. si ničeho z předmětného dne již nepamatuje, svědek S. setrval na svých tvrzeních (pouze změnil čas, kdy měl údajné napadání poškozeného sledovat) a svědek E., který soudu sdělil pouze to, že není pravdou, že by fotografie poškozeného, tak jak jsou založeny ve spise, byly z hlediska jejich časového pořízení prohozeny. Z výslechu poškozeného a svědka S. vyplynulo též, že se oba dopustili závažné trestné činnosti – loupeže, a nyní se nacházejí ve výkonu trestu. Dále obviněný vytýká soudům, že různá pochybení a nejasnosti (pořízení fotografií, znalecký posudek, výpovědi svědků) vyhodnotil k jeho tíži a nikoli k tíži obžaloby. Obviněný dochází k závěru, že z důkazů provedených nalézacím soudem, jsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, a odvolací soud měl takový nesprávný postup zaznamenat, což se však nestalo. Obviněný svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., stejně jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., navíc se soudy vůbec nezabývaly subjektivní stránkou namítaných trestných činů.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 13 To 285/2010, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 3 T 267/2008, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 24. 2. 2011. Dne 15. 3. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 10. 3. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď poškozeného L. M., kterou označil za účelovou, a taktéž námitky, v rámci nichž hodnotil jeho osobu; námitky směřující k osobám znalců a obsahu znaleckých posudků; námitky směřující vůči výpovědi svědka S., kterou označil za lživou a svědka za osobu nevěrohodnou, a dále výpovědím svědků H., R. a por. Bc. E.; námitky, v rámci nichž obviněný poukazuje na obsah a závěry lékařské zprávy; námitka týkající se pořízených fotografií kpt. Bc. E.; výpovědi znalců MUDr. Šenkýře a MUDr. Hladíka) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, poškozeného fyzicky nenapadal, nevstoupil do jeho pokoje bez vyzvání a poškozenému nijak nebránil v opuštění pokoje; námitka nedostatečného zjištění povahy a původu zranění poškozeného; námitky týkající se okolností, za kterých byla údajně použita zbraň a identifikace této zbraně; námitka nedostatečného zjištění vzájemných vztahů mezi spoluobviněným B. a poškozeným, kdy je obviněný přesvědčen, že ze strany obviněného se jednalo o pomstu; námitka nedostatečného prošetření skutečnosti, že poškozený instruoval svědka S. prostřednictvím dopisu, aby tento vypovídal v jeho prospěch), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především, že závěry vyplývající z obsahu obou znaleckých posudků jsou nesprávně interpretovány, že výpovědi byly nesprávně posouzeny, resp. že závěry nalézacího soudu odporují zásadám formální logiky, neboť z provedených důkazů byly vyvozeny závěry, které z nich nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil a ze strany poškozeného se jedná toliko o akt pomsty, neboť poškozený opakovaně okradl spoluobviněného B., a poškozený měl tak zájem křivě svědčit proti spoluobviněnému B., resp. obviněnému, navíc instruoval svého kamaráda – svědka S., se kterým se dopustil trestné činnosti, aby svědčil v jeho prospěch; obviněný nijak poškozenému nevyhrožoval, fyzicky jej nenapadl a zranění, která poškozený utrpěl jsou staršího data, navíc zcela jistě neodpovídají verzi, kterou uvedl ve své výpovědi, což potvrzují i znalci; obviněný taktéž nepoužil zbraň, neboť byl předtím běhat a zbraň uložená v pouzdře na kotníku by mu při běhání překážela, na místě se ocitl zcela náhodně a vstoupil jen na kraj místnosti a navíc v době, kdy byly dveře do místnosti otevřené, a poté, co spoluobviněný B. odjel pro policii, obviněný poškozeného toliko zadržel, neboť každý je oprávněn zadržet pachatele trestného činu a omezit jej v jeho právech do doby, než bude tato osoba předána orgánům činným v trestním řízení). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Z. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, na který obviněný Z. S. nepřímo poukazuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nutno uvést, že nalézací soud se řídil i pokyny odvolacího soudu, neboť v projednávané věci bylo vydáno již třetí rozhodnutí v prvním stupni.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s případnými nesrovnalostmi ve výpovědi poškozeného, jeho motivaci ke způsobení problémů obviněným, obhajobou obviněného, výpovědí spoluobviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., kdy uvedl, že soud nesprávně právně posoudil daný skutek, když jej považoval za trestný čin (činy), a poukázal i na nedostatečná zjištění subjektivní stránky předmětných trestných činů, resp. namítal, že se soudy nezabývaly otázkou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací. V dovolání namítá, že „ rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu I. stupně) je založeno na nedostatečném dokazování i na nesprávném hodnocení důkazů, to soudy obou stupňů “. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. V rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným v této části podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno v daném bodě přiznat jakékoliv opodstatnění.
Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnil v jeho druhé variantě, kterážto spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Jde-li o tuto alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody a s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. S. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata