ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.486.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 486/2011 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2011 o dovolání podaném V. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 382/2010 ze dne 27. října 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 55/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 55/2009 ze dne 17. června 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání V. H. (a poškozeného MUDr. J. T.) proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 382/2010 ze dne 27. října 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovaný V. H., je povinen zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozenému MUDr. J. T., bytem P., N., na náhradu škody částku 200.000,- Kč. Odvolání poškozeného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto a jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal V. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se jednalo o věc obchodní a nikoli trestní, když se, pravda bez reálného důvodu, domníval, že příslušnou obchodní transakci dokončí dříve, než bude muset nastoupit výkon trestu, což se však nestalo. Uvedl, že v době výkonu trestu odnětí svobody mu bylo objektivně zamezeno dostát svým závazkům a aniž by mohl s poškozeným uzavřít reálnou dohodu popř. plnit, byl již trestně stíhán. Poukázal na skutečnost, že tyto okolnosti nevzaly obecné soudy na vědomí a místo toho, aby striktně vycházely z charakteru závazkového vztahu, dospěly k závěru, že měl od počátku podvodný úmysl, přičemž se nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu spočívající v tom, že se jednalo o ryze obchodní věc, kdy na jedné straně byla osoba fyzická a její investice a na druhé straně osoba právnická a její možnost investici zhodnotit. Soudy (zejména soud odvolací) nijak nezohlednily skutečnost, že se dovolateli podařilo navázat s poškozeným vztah, uzavřít dohodu a zaplatit víc jak 50% dlužné částky. Zdůraznil, že za této situace, přestože dále trvá na tom, že dlužníkem je osoba právnická, se měl odvolací soud zabývat přehodnocením právní kvalifikace jeho jednání, kdy již způsobená škody neodpovídá kvalifikované skutkové podstatě podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Dále uvedl, že je pravidlem, že se zaplacená škoda příznivě odrazí v rozhodování ve výroku o trestu, což se však v daném případě nestalo, což dle jeho názoru je značně demotivující a ohrožuje to i práva poškozených domoci se náhrady škody. Současně, ač deklaroval právní povědomí o skutečnosti, že dovolací soud neprovádí důkazy, uvedl, že našel část dokladů prokazujících, že dlužník (právnická osoba) skutečně nakoupil inkriminované zboží. V další části dovolání se zabýval tím, že s ohledem na výše uvedené, mu měl být uložen byť nejpřísnější podmíněný trest s vyslovením dohledu, aby mu bylo umožněno dostát závazkům z uzavřené dohody s poškozeným, neboť trest jemu uložený je toliko represivní. Shrnul tedy, že byl uznán vinným, ač nebyla spolehlivě vyvrácena jeho obhajoba, odvolacím soudem nebyla změněna právní kvalifikace jeho jednání, ač již více jak polovinu (již i tak hraniční škody 500.000,- Kč) poškozenému uhradil, a pokud soud tuto právní kvalifikaci nezměnil, měl tuto skutečnost zohlednit při ukládání trestu a uložit podmíněný trest, když i sám poškozený byl překvapen odvolacím rozsudkem. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek zrušil zcela, nebo zčásti ve smyslu §265k odst. 1, 2 tr. řádu.“ Dále požádal, aby „Nejvyšší soud ČR rozhodl o odkladu nástupu trestu dovolatele do doby rozhodnutí o dovolání, případně tak učinil ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 16. 3. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm.c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod deklarovaným dovolacím důvodem tak nelze právně relevantně uplatnit námitky spočívající v tom, že nebyla vyvrácena obhajoba dovolatele nebo to, že existují důkazy prokazující jeho nevinu (jež nebyly předmětem trestního řízení), neboť prostřednictvím těchto námitek dovolatel pouze předestřel dovolacímu soudu jiný (pro něj příznivější) skutkový stav, než ke kterému dospěly obecné soudy, když tyto (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí podrobně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů při rozhodování o vině vycházely a proč uznaly dovolatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Jednalo se takto o výpověď samotného dovolatele, poškozeného MUDr. T. a dále o listinné důkazy (Smlouvu o úvěru, listiny dodané firmou C. I., bankovní výpisy, pravomocný rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 99/2005 ze dne 24. 6. 2006, kterým byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a byla mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody přesahující 3.000.000,- Kč a peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč). Z takto učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že dovolatel, ač byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a vysoké náhradě škody, tuto skutečnost zamlčel poškozenému a v úmyslu obohatit se od něj převzal finanční prostředky, o kterých mu však muselo být zřejmé, že mu je nedokáže v dohodnutém termínu vrátit (natož zúročit). Na tomto místě je nutné upozornit (jako obiter dictum) na skutečnost, že trestného činu podvodu by se dovolatel dopustil i v případě, kdyby poškozenému pouze zamlčel, že byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti . Není tedy nutné současně někoho uvést v omyl a zároveň zamlčet podstatné skutečnosti. Své opodstatnění tak postrádá i argumentace dovolatele spočívající v tom, že spoléhal na to, že ještě před nástupem výkonu trestu odnětí svobody poškozenému peníze vrátí, neboť již sama skutečnost, že měl tento trest odnětí svobody nastoupit je dozajista natolik podstatnou skutečností, která by (v případě, že by ji dovolatel nezamlčel) měla vliv na rozhodnutí poškozeného, zda dovolateli peníze svěřit či nikoli (s důvodným předpokladem, že by tak neučinil), přičemž tím, že dovolatel tuto skutečnost zamlčel a poškozeného o probíhajícím trestním řízení informoval lživě, je zřejmé, že si byl závažnosti této skutečnosti vědom. Z uvedených skutečností je také zjevné, že jím právně relevantně uplatněná námitka stran absence subjektivní stránky označeného trestného činu (neexistence jeho úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku uvedením jiného v omyl i zamlčení podstatné skutečnosti) je zjevně neopodstatněnou.
K učiněným skutkovým zjištěním je potom nutné uvést, že tato co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze takovéto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jako právně relevantně uplatněná (z hlediska takto deklarovaného dovolacího důvodu) se tedy jeví i ta část výhrad dovolatele, jejichž prostřednictvím namítl, že ačkoli škodu způsobila právnická osoba, on jako fyzická osoba před rozhodnutím odvolacího soudu víc než polovinu uhradil a odvolací soud měl tuto skutečnost zohlednit buď v přijaté právní kvalifikaci jeho jednání nebo přinejmenším při ukládání trestu. Takto vznesené námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
K první části těchto námitek je namístě uvést, že právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, nemůže tedy podle ní jednat a navenek ji projevovat. Náš právní řád stanoví, že vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby. Předpisy práva občanského a obchodního pak stanoví především to, které subjekty lze považovat za právnické osoby a kdo jedná jejím jménem, resp. v jejich zastoupení, a to v občanskoprávních, obchodních, pracovněprávních a dalších právních vztazích. Z toho vyplývá, že práva a povinnosti z těchto právních vztahů vznikají přímo právnické osobě, pokud jejím jménem nebo v jejím zastoupení jednající fyzická osoba postupovala v souladu s uvedenými předpisy. To ovšem neznamená stejný režim i v oblasti trestního práva, které je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Trestně právní důsledky určitého jednání tedy snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť i v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu nebo si počínala jako účastník na trestném činu jiného. Dovolatel je tedy plně trestně odpovědný za své vlastní jednání, stejně jako za škodu, kterou tímto svým (trestným) jednáním způsobil.
Skutečnost, že dovolatel tuto škodu zčásti nahradil pak nemůže mít jakýkoli vliv na právní kvalifikaci jeho jednání, neboť došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněný pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti je třeba uvést, že dovolatel se domáhá uložení mírnějšího trestu, když trest odnětí svobody, uložený mu soudy považuje za příliš přísný. S poukazem na již uvedené však nezbývá než konstatovat, že právní závěry obou soudů i stran druhu a výše jimi uloženého trestu nelze mít za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními i všemi dalšími okolnostmi, když těmito se soudy ve svém celku zabývaly a také přiléhavě vysvětlily, jaké úvahy je vedly i při ukládání druhu a výše trestu, když i v tomto směru rozhodly v mezích zákonného uvážení. Nelze takto (jako nesprávné) odmítnout ani úvahy odvolacího soudu, pokud tento dospěl k závěru, že ani po částečném uhrazení způsobené škody nejsou dány podmínky ke zmírnění uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na dovolatelova předchozí odsouzení (kdy se dopustil též trestné činnosti majetkového charakteru). Z uvedených hledisek proto ani takto uplatněný dovolací důvod nelze mít za opodstatněný.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka