ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.519.2011.1
3 Tdo 519/ 2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání podaném J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 243/2010 ze dne 19. 7 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 72/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 24 T 72/2008 ze dne 28. 4. 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v platném znění (dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal J. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený (citovaný) rozsudek Okresního soudu v Sokolově ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že zejména v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně přesně a konkrétně popsáno jednání odvolatele, a to především ve vztahu k jeho aktivnímu vystoupení proti poškozeným, když s ohledem na uvedené je právně významné i zjištění, zda se obvinění na svém jednání předem domluvili. Dále poukázal na to, že odvolací soud nezhodnotil rozdílné výpovědi poškozených podané v řízení před soudy a v řízení přípravném, když účelově akceptoval ty, které jsou pro dovolatele nepříznivé. Výpovědi poškozených se tak jeví jako problematické, když další (svědecké) výpovědi označených svědků jsou již pouze zprostředkované. Za daného stavu se tak jeví podstatným prokázání toho, zda dovolatel popsaným způsobem jednal po dohodě s dalšími obviněnými (již odsouzenými) nebo zda se ocitnul na místě, kde byla spáchána popsaná trestná činnost (skutek) pouze náhodně. Dodal, že v tomto směru navrhl vyslechnout jím označené svědky, přičemž soudy tento jeho návrh bezdůvodně neakceptovaly. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že podstatou právního posouzení skutku podle ve věci uplatněného dovolacího důvodu je aplikace hmotného práva, především trestního zákona, na skutkový stav zjištěný soudy a nikoli na takový, jaký prezentuje dovolatel. Jeho námitky přitom mají ryze skutkovou povahu a snaží se zpochybnit výsledky provedeného dokazování. Dodala, že ve skutkové větě výroku předmětného rozsudku Okresního soudu v Sokolově jsou obsaženy (vyjádřeny) všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které také dovolatel svým jednáním bezpochyby naplnil. V tzv. skutkové větě výroku citovaného rozsudku soudu prvního stupně je výslovně uvedeno, že všichni tři spolupachatelé vešli společně do chodby domu, požadovali po poškozených vydání peněz a mobilního telefonu a poté, co to poškození odmítli, tak vůči nim R. B. (již odsouzený) použil fyzické násilí, všichni spoluobvinění poškozené zatlačili do prostoru kuchyňky, znovu zopakovali své požadavky s tím, že znovu za užití násilí (spoluobviněných R. B. a mladistvého A. B.) požadovali, aby si vzali půjčku na zaplacení nájmu pro dovolatele. Přitom se dovolatel mýlí, pokud se domnívá, že spolupachatelem loupeže nemůže být ten, kdo se sám nedopustí násilí, ale může jím být i ten, který pouze svou přítomností při činu poskytuje dalšímu spolupachateli psychickou podporu, oporu a zajištění, případně mu přispět, činí-li tak dle společné dohody o odnětí věci užitím násilí proti napadenému. Ani to, že k takové výslovné dohodě nedojde, nebrání tomu, aby takové jednání bylo posouzeno jako spolupachatelství, pokud pachatel uskutečňující násilí počítá s přítomností druhého, když jednají ve společném úmyslu zmocnit se cizí věci, byť přímé násilí užije pouze jeden z nich. Státní zástupkyně tak uzavřela, že předmětný skutek byl správně právně posouzen a to na základě učiněných skutkových zjištění, která jednoznačně vyplynula z provedeného dokazování, když v samotném procesu hodnocení důkazů nelze vysledovat nelogičnost či libovůli. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového obsahu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny právě s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V posuzované věci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky dovolatele, které směřují proti skutkovému stavu věci tak, jak byl zjištěn oběma soudy, pokud na jeho základě tvrdí, že ve věci provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny a dále nebylo vyhověno ani jeho důkazním návrhům. V uvedeném směru soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich základě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily jednotlivým výpovědím poškozených, doplněných výpověďmi označených svědků, když stejně tak vysvětlily, proč neakceptovaly návrh dovolatele na doplnění dokazování. Jeho námitky v uvedeném směru tak nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel poukázal na to, že, že skutkový stav věci v podobě, jak byl nalézacím soudem zjištěn (tzn. skutkový stav vyjádřený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění), z něhož následně vycházel odvolací soud, neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Uvedená námitka je však zjevně neopodstatněná. I dovolací soud si sice dovede představit přesnější a výstižnější popis tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině soudu prvního stupně, nicméně lze mít za to, že v podstatných rysech zmíněná tzv. skutková věta obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že v jejím popisu je uvedeno, že všichni obvinění (tedy i dovolatel) vešli společně do označeného domu, požadovali po poškozených popsané věci (peníze a mobilní telefon), následně poškozené zatlačili do prostoru kuchyňky (takto si počínal i dovolatel), kdy dále společně požadovali vydání peněz a mobilního telefonu. Přitom i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že spolupachatelem trestného činu loupeže může být dokonce i ten, který svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli psychickou posilu, oporu i zajištění případně spolupachateli přispět. V dané věci však není pochyb o tom, že všichni obvinění (včetně dovolatele) společným jednáním proti poškozeným užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a nic na tom nemění ani skutečnost, že další dva spoluobvinění si v rámci násilného jednání počínali razantněji a agresivněji než dovolatel. Z uvedených důvodů se ani Nejvyšší soud neshodl s názorem dovolatele spočívajícím v tom, že by skutková zjištění či popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly všem znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka