ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.640.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 640/2011-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2.2011, sp. zn. 8 To 24/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 T 124/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 8 To 24/2011, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 11. 2010, č. j. 7 T 124/2010-67, zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Blansku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 11. 2010, č. j. 7 T 124/2010-67, vydaným v řízení proti uprchlému konaném za podmínek §302 a násl. tr. ř., byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, „že si v době od 8. 7. 2007 do 25. 6. 2010, kdy jeho obhájce převzal Usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §302 tr. ř., na neznámém místě úmyslně neplní svoji zákonnou povinnost přispívat na výživu svého nezletilého syna D. B., bytem Ú. u B., ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá jednak ze zákona o rodině a byla mu uložena i rozsudkem Okresního soudu v Blansku vydaným dne 18. 12. 2003 pod č. j. 8 Nc 318/2003, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2004 a kterým mu byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 5.000,- Kč měsíčně, splatných k rukám oprávněné matky nezletilého P. K., bytem Ú. u B., vždy do každého 5. dne v měsíci předem a oprávněné tak dluží na běžném výživném celkem 175.000,- Kč, přičemž se tohoto jednání dopustil i přesto, že byl v posledních třech letech odsouzen za spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, na základě trestního příkazu samosoudce Okresního soudu v Blansku vydaného dne 6. 8. 2007 pod sp. zn. 3 T 108/2007, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2007, k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců“. Podle §196 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce (§304 tr. ř.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 8 To 24/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 2. 2011 (§139 odst. 1 b/ cc/ tr. ř.). Rovněž odvolací soud rozhodoval v řízení proti uprchlému.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal za obviněného M. B. jeho obhájce následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Především vůbec nezkoumal, zda použité ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (úmysl přímý) má oporu v provedeném dokazování a v soudem prvního stupně zjištěném skutkovém stavu věci. Podle dovolatele tak není zřejmé, zda použitá skutková podstata podle §196 odst. 2 tr. zák. je správná, přestože úmysl je kvalifikačním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu (přečinu). Přitom toliko ze samotné skutečnosti, že neudržuje kontakt s matkami svých dětí a není dostupný státním orgánům, nelze dovodit jeho zavinění v zákonem požadované kvalitě. Bez zjištění jeho pobytu a jeho vyjádření k důvodům neplnění vyživovací povinnosti současně nebylo možno přesně určit ani další kvalifikační znak skutkové podstaty, a sice dobu, po kterou mělo být protiprávní jednání naplňováno. Podle dovolatele nestačí pouhý odkaz na absenci jeho kontaktu s matkami dětí a s příslušnými úřady a institucemi.
Dovolatel dále poukázal na to, že v novém trestním zákoníku byla doba původně „trvacího“ trestného činu zanedbání povinné výživy, omezena na jednotlivé úseky čtyř měsíců. Pokud tedy dojde k pravomocnému odsouzení pachatele a on opětovně zanedbává svoji vyživovací povinnost po dobu delší jak čtyři měsíce, naplňuje znaky dalšího přečinu zanedbání povinné výživy buď nedbalostní (§196 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zákoníku) nebo úmyslnou formou (§196 odst. 2, odst. 3 písm. b/ tr. zákoníku). Do doby, kdy dojde k ukončení vyživovací povinnosti buď ze zákona nebo z „jiných příčin“, je pak naplňována skutková podstata dalších trestných činů stejného druhu. Pod „jinými příčinami“ je podle názoru dovolatele nutno vidět i situaci, kdy povinný není vyživovací povinnost schopen plnit, například ze zdravotních důvodů. V takovém případě by ovšem v jeho jednání nebylo možno dovodit subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto přečinu. Pokud není bezpečně zjištěno, že např. vůbec žije a jeho zdravotní stav mu umožňuje plnění, nelze výrok o jeho vině vůbec vynést. Nedostatečné objasnění všech uvedených skutečností, nezbytných pro posouzení právní kvalifikace předmětného skutku, bylo podle dovolatele nepochybně v rozporu se zákonem a mělo za následek nesprávné rozhodnutí soudu. Tím, že se dovolatel nemohl k věci vyjádřit, bylo současně porušeno i jeho základní ústavní právo na spravedlivý proces.
Své dovolání uzavřel dovolatel konstatováním, že soudy obou stupňů - vzhledem k vadnému použití ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku - skutek nesprávně posoudily jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 8 To 24/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 11. 2010, č. j.7T 124/2010-67, v celém rozsahu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 4. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř., §304 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného podané jeho obhájcem ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitkou, že skutek v soudy zjištěné podobě (jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) neumožňuje dovodit právní závěr, že dovolatel svým zaviněným jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně .
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, jestliže byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba zároveň poukázat na to, že pod pojmem „ vyhýbání“ je třeba rozumět jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil nebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti ve smyslu §196 odst. 2 tr. zákoníku je trestné, pokud se jej pachatel dopouští po dobu delší než čtyři měsíce. Pozn.: v právní nauce srov. např. Trestní zákoník II, Komentář, C. H. BECK Praha, 1. vydání 2010, str. 1732, 1733. Protože - jak uvedeno výše - zákon u pachatele předpokládá aktivní jednání („vyhýbání se“), pak z hlediska formy zavinění přichází v úvahu prakticky jen úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zavinění v této kvalitě (jako znak skutkové podstaty) musí byt předmětem dokazování a skutkových zjištění soudu (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a je nezbytné, aby skutkové okolnosti charakterizující zavinění byly ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. náležitě vyjádřeny v popisu skutku ve výroku rozsudku (tzv. skutková věta).
V nyní posuzované věci se soudy obou stupňů výše uvedenými hledisky důsledně neřídily.
Soud prvního stupně převzal do výroku o vině skutek téměř v doslovném znění z podané obžaloby, včetně formulace, že obviněný „na neznámém místě úmyslně neplní svoji zákonnou povinnost přispívat na výživu svého nezletilého syna D. B.“. Nutný závěr o tom, že obviněný (dovolatel) se konkrétní aktivní činností snaží zbavit své vyživovací povinnosti, nebo se snaží zmařit či alespoň oddálit možnost vymáhání nároku na výživné, je v odůvodnění rozsudku vysvětlen tak, že matka nezletilého P. K. i svědkyně J. s ním nemohou navázat žádný kontakt; nevědí, kde se zdržuje, nekontaktní zůstává i pro soud, své povinnosti si neplní ani vůči státním orgánům, když nepodává přehledy o svých příjmech a znemožňuje tím vymožení dlužného výživného exekuční cestou, a to vše činí s vědomím, že je povinen platit výživné na svého nezletilého syna, o kterého neprojevuje žádný zájem. Z rozsudku je dále zřejmé, že soud zároveň neměl k dispozici takové důkazy, z nichž by zjistil, zda obviněný (dovolatel) byl v inkriminované době vůbec schopen svoji vyživovací povinnost plnit a případně v jaké výši a z jakého důvodu se vlastně stal pro oprávněnou osobu, úřady a zároveň i pro soud nedostupný. Příčin takové „nedostupnosti“ přitom může být celá řada, tedy nejen to, že pachatel nehodlá dostát svým zákonným povinnostem. Závěr o tom, že obviněný svoji vyživovací povinnost objektivně plnit mohl, soud založil v podstatě jen na hypotéze vyplývající ze zjištění, že v rozhodném období nebyl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a své příjmy nedorovnával ani dávkami státní sociální podpory či dávkami pomoci v hmotné nouzi. Soud dále konstatoval, že „žádnými provedenými důkazy se nepodařilo zjistit, že by obžalovaný nebyl práce schopen“ (str. 4 rozsudku).
Skutková zjištění vtělená do výroku o vině přitom de facto neumožňují dovodit, že se dovolatel plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného skutečně úmyslně vyhýbal , tzn. že skutečně aktivně jednal způsobem přepokládaným v ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku, ani v jakém období takto jednal. Vedle soudem zdůrazňované nedostupnosti obviněného (dovolatele) nelze přehlédnout, že především nebylo vůbec objektivně zjištěno, po jakou dobu vůbec byl či nebyl schopen pracovat a dosahovat příjmu, popř. zda pracovní schopnosti případně nepozbyl. Tento nedostatek v žádném případě nelze překlenout úvahami, jež současně nemají spolehlivou oporu v obsahu provedených důkazů.
Byl-li skutek v soudem zjištěné podobě přesto po právní stránce posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 , odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je zřejmé, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud výše konstatovaná pochybení nezjistil a tudíž je ani nenapravil, přestože tak učinit měl. Pokud právní závěry soudu prvního stupně akceptoval, považoval je za bezchybné a o jejich správnosti nepochyboval, zatížil své vlastní rozhodnutí jednak vadami, které zákon předpokládá v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zároveň též vadou zákládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Za těchto okolností nelze na právní moci a stabilitě napadených rozhodnutí spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného M. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 8 To 24/2011, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 11. 2010, č. j. 7 T 124/2010-67. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Blansku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tato rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se zaměřením na to, zda se obviněný M. B. v rozhodném období skutečně pohyboval na neznámém místě právě s cílem vyhnout se své zákonné povinnosti vyživovat jiného, popř. zda činil nějaké jiné konkrétní kroky k tomu, aby se povinnosti vyživovat jiného zbavil nebo vymáhání výživného zmařil, ztížil či oddálil. Zároveň bude třeba opatřit důkazy týkající se jeho schopnosti či neschopnosti být v rozhodné době výdělečně činným. Jestliže někde pracoval, bude nutno zjistit, jaké byly jeho výdělkové poměry. Mimo pozornost orgánů činných v trestním řízení zůstala rovněž ingerence matky obviněného do plnění zákonné vyživovací povinnosti vůči jeho nezletilé dceři k rukám oprávněné M. J., a především důvody, které ji k tomu vedly. Byť jde o jiný případ vyživovací povinnosti obviněného, mělo se jednat o platby z roku 2009, tedy časově se překrývající s nyní projednávaným případem. Přitom za předpokladu, že obviněný měl na zaplacení části jiného dlužného výživného aktivní podíl, by bylo možno případně uvažovat o tom, že na druhé straně jako osoba povinná vyživovat nezletilého D. B. vyživovací povinnost vůči němu neplnil (přestože toho byl /zcela nebo zčásti/ schopen), ať již úmyslně či z nedbalosti. Teprve po objasnění všech shora naznačených otázek by bylo možno uvažovat o tom, zda se obviněný (dovolatel) žalovaného skutku dopustil a zda lze jeho jednání právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 , odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nebo jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zároveň připomíná ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., podle kterého orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem , který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler