ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.709.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 709/2010-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2009, č. j. 5 To 32/2009-1623, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 16/2007, takto:Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 2. 2009, č. j. 61 T 16/2007-1461, v trestní věci obviněných J. D. a T. D., byl obviněný J. D. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „ve Z. na Katastrálním pracovišti Katastrálního úřadu pro Z. kraj podal společně s T. D. dne 30. 6. 2005 návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí, kterým požadoval zapsání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území Z. na listu vlastnictví, a to stavební parcely, o výměře 1.721 m2 a budovy č. p. stojící v části obce Z., postavené na stavební parcele (dále jen „převáděné nemovitosti“), ve prospěch T. D., k čemuž doložili kupní smlouvu datovanou dnem uzavření 17. 6. 2004, na základě které měl vlastník převáděné nemovitosti společnost MURTEC PROTECTION, a. s., se sídlem L., M., jako prodávající, zastoupená společností GOLEM, a. s., se sídlem Z., N. P., za kterou jednal předseda představenstva obžalovaný J. D., prodat T. D., synovi obžalovaného J. D., jako kupujícímu, převáděné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 25.000.000,- Kč, s tím, že kupující T. D. zaplatí kupní cenu prodávající společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., do tří roků ode dne podpisu smlouvy, přičemž smlouvu datovanou dnem 17. 6. 2004 obžalovaný J. D. vědomě neoprávněně uzavřel bez souhlasu a vědomí výlučného vlastníka nemovitosti společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., jejíž odpovědné zástupce o uzavření této kupní smlouvy vůbec neinformoval a takto jednal v podvodném úmyslu s tím, že k danému jednání je oprávněn na základě plné moci ze dne 10. 6. 2003, ač tato se výlučně vztahovala ke smlouvě o správě nemovitostí ze dne 2. 6. 2003 uzavřené podle §577 a násl. obchodního zákoníku, ač věděl, že není ke zcizení převáděných nemovitostí oprávněn, a přestože věděl, že skutečná tržní hodnota převáděných nemovitostí je podstatně vyšší než kupní cena, kterou si obžalovaný J. D. a T. D. vzájemně dohodli, neboť tržní hodnota převáděných nemovitostí činila k 17. 6. 2004 částku ve výši 40.750.000,- Kč a k 30. 6. 2005 částku ve výši 60.000.000,- Kč, přičemž k dokonání jednání obžalovaného nedošlo v důsledku aktivních kroků předsedy představenstva a výlučného akcionáře společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., JUDr. S. D., na základě jehož návrhu ze dne 15. 7. 2005, doloženého žalobou o neplatnost kupní smlouvy podanou dne 15. 7. 2005 u Okresního soudu ve Zlíně, došlo katastrálním úřadem pro Z. kraj, Katastrální pracoviště Z., dne 18. 7. 2005 pod sp. zn. V-4075/2005-705/4 k přerušení řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž výše uvedeným jednáním mohl obžalovaný způsobit společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., škodu ve výši nejméně 35.000.000,- Kč“. Za to byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu v intencích §26a a §26b tr. zák.
Spoluobviněný T. D. byl oproti tomu pro týž skutek, kterým měl podle obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 1 KZv 14/2006, podané dne 12. 11. 2007 „spáchat pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.“, podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
O odvoláních obviněného J. D. a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného T. D. do zprošťujícího výroku o vině a v neprospěch obviněného J. D. do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 11. 2009, č. j. 5 To 32/2009-1623, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného J. D., kterého za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem realitní činnost a správa a údržba nemovitostí, a to na dobu pěti roků. Odvolání obviněného J. D. a odvolání státního zástupce v části týkající se obviněného T. D. pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 11. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. D. následně dovolání , směřující současně proti nezrušenému výroku o jeho vině z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že JUDr. S. D., předseda představenstva poškozené společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., a jediný akcionář této společnosti, soudu prvního stupně výslovně sdělil, že k trestnímu stíhání obviněných J. D. (dovolatele) a T. D. nedává souhlas. V důsledku toho soud prvního stupně vydal usnesení ze dne 6. 5. 2008, č. j. 61 T 16/2007-1379, kterým trestní stíhání J. D. a jeho syna T. D. zastavil. Argumentace, kterou soud prvního stupně v odůvodnění předmětného usnesení použil, byla podle dovolatele přesvědčivá a výstižná a institut souhlasu poškozeného podle §163 tr. ř. byl vyložen správně. Oproti tomu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2008, č. j. 5 To 50/2008-1392, kterým bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušeno, je podle jeho přesvědčení zatíženo ryzím formalismem, jehož příčinou je především nepochopení daného institutu, který je svojí povahou „odklonem“ sui generis. Právní názor odvolacího soudu je navíc jak v rozporu se záměrem zákonodárce, tak zejména s ústavním principem rovnosti v právech, jakož i v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Dovolatel má zato, že pokud JUDr. S. D. byl v inkriminovanou dobu jediným akcionářem poškozené společnosti, musel by škodu způsobenou této společnosti logicky považovat za újmu způsobenou jemu samotnému. Přesto výslovně odmítl dát za poškozeného souhlas s trestním stíháním. Toto jeho stanovisko je nutno plně akceptovat a institut „souhlasu poškozeného“ vykládat způsobem pro poškozeného co nejpříznivějším. Jestliže JUDr. S. D. jako jediný společník uvedené obchodní společnosti je osobou ve vztahu k oběma obviněným blízkou ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř., bylo za daných okolností třeba jeho nesouhlas s trestním stíháním vykládat za použití metody per analogiam a nečinit ohledně projevu jeho vůle jakékoli nedůvodné a ničím neopodstatněné rozdíly. Tím by jinak byla nastolena nerovnost spočívající v tom, že např. fyzické osobě (podnikateli) by právo k udělení či odepření souhlasu s trestním stíháním vůči osobě blízké přiznáno bylo, ale fyzické osobě podnikající prostřednictvím osoby právnické (zejména jedná-li se o společnost s jediným společníkem) by takové právo bylo odepřeno. Odvolací soud se v pozdějším řízení námitkou ohledně nepřípustnosti trestního stíhání již znovu nezabýval a ústavní rozměr celé věci ponechal zcela bez povšimnutí. Dovolatel je i nadále přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo pro absenci obligatorního souhlasu poškozeného nepřípustné, a proto mělo být zastaveno.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dovodil v několika směrech. Předně poukázal na to, že v daném případě byl uznán vinným a odsouzen pro tentýž skutek, pro který byl jeho syn T. D. naopak podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. To podle něj znamená, že za stavu, kdy soud u obviněného T. D. učinil závěr, že předmětný skutek není trestným činem, měl rozhodnout stejně i v jeho případě. Není totiž možné, aby soud pro stejný skutek jednoho obviněného uznal vinným a zároveň ohledně druhého obviněného rozhodl zprošťujícím výrokem.
Samotné právní posouzení skutku je pak podle dovolatele zcela nesprávné. Především není zřejmé, jakou osobu (subjekt) měl vlastně svým jednáním uvést v omyl. Pokud měl být touto podváděnou osobou Katastrální úřad pro Z. kraj, katastrální pracoviště ve Z., dovolatel v prvé řadě analogicky odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, podle nějž soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl tím, že někdo podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení. Obdobný závěr lze podle dovolatele dovodit i ve vztahu ke katastrálnímu úřadu. Pokud by takovou osobou uváděnou v omyl měl snad být spoluobviněný T. D., pak již samotný popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně takovou úvahu vyvrací. Případná úvaha o tom, že obviněný J. D. poškozené společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., „zamlčel podstatné okolnosti“, protože ji s uzavřením smlouvy neseznámil, nemá podle dovolatele právní význam, neboť uvedená společnost (stejně jako katastrální úřad) nečinila žádné majetkové dispozice. Z hlediska objektivní stránky trestného činu podvodu není sice nezbytné, aby podváděný subjekt byl nutně totožný s osobou poškozeného, avšak podle názoru dovolatele rozhodně musí být tím, kdo v důsledku svého omylu či neznalosti podstatných skutečností provede majetkovou dispozici, v důsledku které dojde či by mělo dojít (pokus) k obohacení pachatele či někoho jiného a ke způsobení škody. V posuzovaném případě tomu tak podle dovolatele zjevně nebylo, což znamená, že nebyly naplněny obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to ani v soudem zjištěné vývojové fázi.
Z výsledků provedeného dokazování je podle dovolatele navíc možno dovodit ryze občanskoprávní povahu celého sporu mezi zúčastněnými osobami, kde nelze vyloučit ani tu variantu, že to byl naopak dovolatel, kdo byl uveden v omyl svým bratrem JUDr. S. D., a to v souvislosti s transakcemi ohledně S. t. ve Z.
Za nesprávné právní posouzení považuje dovolatel i způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily obsah plné moci k zastupování společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., neboť tato nebyla v žádném případě omezena pouze na jednání související se správou nemovitosti a ve skutečnosti se jedná o plnou moc generální. Toto pochybení soudů má přímý dopad na správnost posouzení subjektivní stránky činu, neboť nelze vzít za prokázané, že by dovolatel vědomě jednal mimo rámec uvedené plné moci a že by tedy jeho jednání bylo zahrnuto úmyslným zaviněním.
V závěrečné části podaného dovolání obviněný namítl vadu řízení před soudem prvního stupně, která podle něj spočívá v technickém pojetí protokolace výpovědí svědků (přepisu zvukového záznamu), zejména pak výpovědi svědka M., která měla být klíčovým důkazem obhajoby. Z písemného vyhotovení protokolu, který je podle dovolatele jen jakýmsi resumé této výpovědi, navíc nevystihujícím znění autentického záznamu, přitom nevyplývá důležitá okolnost, a to zjevná účelovost tvrzení svědka. V odůvodnění rozsudku je význam tohoto důkazu (při výkladu jeho obsahu) nesprávně posunut, a to zřejmě právě v důsledku uvedeného pochybení. Obviněný má zato, že soud nevycházel při svém rozhodnutí ze zvukových záznamů, nýbrž právě jen ze záznamu písemného. Tímto postupem pak mělo dojít k porušení procesních zásad bezprostřednosti a ústnosti řízení před soudem. Tuto vadu posléze neodstranil ani soud odvolací.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po provedeném řízení vydal usnesení, kterým se obě napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušují a kterým se rovněž zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující.
V rámci dovolání současně požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby spis předložil dovolacímu soudu spolu s návrhem podle §265h odst. 3 tr. ř. na odklad nebo přerušení výkonu trestu až do doby rozhodnutí o dovolání. Pro případ, že by pro tento postup nebyly shledány důvody, dovolatel zároveň požádal, aby navrhovaným způsobem rozhodl za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce uvedl, že právní názor Vrchního soudu v Olomouci vyjádřený v jeho usnesení ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 5 To 50/2008, považuje za zcela správný. Proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí v podrobnostech odkázal. Podle státního zástupce totiž nelze zaměňovat subjekt poškozeného, tedy společnost MURTEC PROTECTION, a.s., s osobou JUDr. S. D., byť byl statutárním orgánem a později zřejmě i jediným akcionářem poškozené společnosti. V případě, že jednáním obviněného (dovolatele) byla poškozena právnická osoba - obchodní společnost, pak ani statutárnímu zástupci či dokonce vlastníku takové společnosti nenáleží právo udělit či odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného ve smyslu §163 tr. ř., přestože takový zástupce či vlastník poškozené obchodní společnosti je ve vztahu k obviněnému v postavení předpokládaném v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Taková osoba (a to ani v případě, že jde o akcionáře jediného) totiž sama nenese v konečném důsledku následky dispozic s majetkem akciové společnosti, kterými mohou být dotčena i práva dalších subjektů, zejména věřitelů společnosti.
K námitce, že dospěl-li soud k závěru, že předmětný skutek není u spoluobviněného T. D. trestným činem a tohoto podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, a proto nebylo možno pro stejný skutek uznat vinným ani dovolatele, státní zástupce uvedl, že ze struktury výroku rozsudku soudu prvního stupně je zcela zjevné, že zprošťující výrok se týká právě a jen obviněného T. D. a nikoliv dovolatele. Závěr soudu, že „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“, se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému, tedy k T. D., kdy objektivní a subjektivní znaky trestného činu byly zkoumány k osobám obou obviněných zvlášť, a to v souladu s tím, že trestní odpovědnost je odpovědností individuální, vyžadující zavinění pachatele, v projednávaném případě ve formě úmyslu. Jestliže úmyslné zavinění ve vztahu k T. D. prokázáno nebylo, nelze mu trestní odpovědnost přičítat. S tím zároveň není nijak v rozporu, že další spoluobviněný, tj. dovolatel, u nějž soud zavinění ve formě úmyslu a další obligatorní znaky trestného činu shledal, je ohledně téhož skutku trestně odpovědný.
Pokud dovolatel na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na absenci jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu, když zpochybnil to, že v důsledku jeho jednání mohl být někdo uveden v omyl, státní zástupce uvedl, že jednání dovolatele směřovalo k uvedení v omyl příslušný katastrální úřad a v důsledku toho ke způsobení škody společnosti MURTEC PROTECTION, a.s. Argumentaci usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (ve kterém Nejvyšší soud České republiky vyslovil svůj závěr o nemožnosti uvést v omyl soud v řízení občanskoprávním stranou sporu) nepovažuje státní zástupce za přiléhavou, protože charakter občanskoprávního řízení ovládaného zásadou projednací (§120 o. s. ř.), ve kterém má žalovaný možnost bránit se nároku žalobce, může vyvracet nesprávná tvrzení žalobce apod., je výrazně odlišný od správního řízení uplatňovaného před katastrálním úřadem v rámci řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. To má charakter neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán pravidelně vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal návrh na vklad.
Další námitky dovolatele podle názoru státního zástupce směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy, který však dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší, neboť jde o otázky upravené normami procesního práva. K tomu státní zástupce doplnil, že soudy učiněná skutková zjištění mají v daném případě plnou oporu v provedeném dokazování a jejich rozhodnutí tak nejsou zatížena vadou spočívající v existenci extrémního (ani jiného) rozporu mezi provedenými důkazy a na nich stojícími skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že v dovolatelově případě nelze dovodit, že rozhodnutí soudů trpí vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 2 písm. e) tr. ř. ani v dovolacím důvodu podle §265b odst. 2 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je jednak přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť obviněný napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl mimo jiné zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání je současně přípustné i podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a současně o trestu rozhodl nově.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Dovolatel spatřuje existenci výše uvedeného dovolacího důvodu v tom, že v jeho trestním stíhání mělo být pokračováno v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., ačkoliv jeho bratr JUDr. S. D. jako předseda představenstva a výlučný akcionář společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., který by újmu způsobenou této společnosti právem považoval za újmu způsobenou jemu samému, soudu výslovně sdělil, že s trestním stíháním obviněného (resp. obou obviněných) nesouhlasí. V tomto směru se jedná o námitku, jež je právně relevantní. Podle názoru Nejvyššího soudu ji však nelze přiznat opodstatnění.
Vrchní soud v Olomouci odůvodnil své rozhodnutí ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 5 To 50/2008-1382, jímž podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6. 5. 2008, č. j. 61 T 16/2007-1379, o zastavení trestního stíhání obviněných a soudu prvního stupně přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl způsobem konformním s judikaturou a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu . Podle ní je definičním znakem právnických osob, tedy i obchodních společností, mezi něž podle §56 odst. 1 obchodního zákoníku náleží i společnost akciová, mimo jiné jejich majetková samostatnost. Výrazem této majetkové samostatnosti je jednak to, že právnické osoby (obchodní společnosti) mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou výlučnými vlastníky či podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, protože ten je pro ně majetkem cizím . To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví - zejména jde-li o majoritní či jediné společníky obchodních společností - o tzv. vlastnících těchto společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových společností. Ani takové osoby ovšem nelze považovat za vlastníky obchodní společnosti v právním smyslu (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, nebo přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1256/2006). Pozn.: V právní nauce srov. též Šámal/Púry/Sotolář/Štenglová: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, Majetkové poměry právnických osob, str. 266 - 270.
Vrchní soud v Olomouci tedy ve shora citovaném usnesení správně vyšel z úvahy, že je třeba důsledně oddělit osobu JUDr. S. D. jako osobu fyzickou a poškozenou společnost MURTEC PROTECTION, a. s., jako osobu právnickou, navzdory tomu, že jmenovaný se posléze stal jejím jediným akcionářem, když majetek této společnosti, který byl předmětem trestné činnosti, je ve vztahu k němu věcí cizí a vznik případné škody na majetku společnosti může mít maximálně nepřímý dopad na vznik majetkové újmy jemu samému jako fyzické osobě. Ze skutkových zjištění soudu navíc neplyne, že by k takovému následku došlo. To znamená, že JUDr. S. D. byl sice oprávněn za poškozenou společnost jednat, ale nelze ho považovat za poškozeného ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř., který by byl oprávněn disponovat souhlasem s trestním stíháním dovolatele. Ve shora konstatovaných souvislostech má význam i ta skutečnost, že trestná činnost dovolatele směřující k poškození společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., neměla po skutkové stránce nic společného s příbuzenským poměrem k JUDr. S. D.. Je charakteristická především tím, že dovolatel úmyslně jednal (soudy zjištěným podvodným způsobem) mimo rámec svých oprávnění vyplývajících ze „Smlouvy o správě nemovitosti“ (č. l. 435 a násl. spisu), uzavřené mezi dvěma obchodními společnostmi , a to společností MURTEC PROTECTION, a. s. (tehdy jednající předseda představenstva B. M. a členka představenstva JUDr. Z. P.) na straně jedné a společností GOLEM, a. s. (jednající předseda představenstva J. D. ) na straně druhé.
Názoru dovolatele, že na posuzovaný případ mělo být aplikováno ustanovení §163 tr. ř., tedy nelze přisvědčit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ryze procení námitka dovolatele týkající se chybné protokolace výpovědí jednotlivých svědků, především pak údajně vadné interpretace výpovědi svědka B. M., která podle dovolatele měla mít vliv na správnost hodnocení tohoto důkazu oběma soudy. Dovolatel zde de facto zpochybňuje skutkové závěry, z nichž soudy při právním posouzení jeho jednání vycházely (§2 odst. 6 tr. ř.). Poněvadž dovolatel učinil stejnou námitku správnosti (resp. nesprávnosti) protokolace rovněž předmětem svého řádného opravného prostředku (odvolání), zabýval se jí v rámci svého přezkumu odvolací soud a náležitě se s ní vypořádal na str. 6 svého rozhodnutí.
Na skutkových závěrech odlišných od těch, které učinil soud prvního stupně a které jako správné potvrdil i soud odvolací, staví dovolatel i svoji jinak hmotně právní argumentaci o absenci podvodného úmyslu v jeho jednání. Jeho obhajoba v tomto směru spočívá v provedenými důkazy vyvráceném tvrzení, podle kterého jednal v přesvědčení o svém oprávnění činit za společnost MURTEC PROTECTION, a. s., majetkové dispozice, včetně zcizování (prodeje) jejího majetku, a to na základě plné moci udělené mu dne 10. 6. 2003 (č. l. 516 spisu).
Soudy obou stupňů při posuzování otázky zavinění obviněného (dovolatele) vyházely především ze zjištění, že obviněný (dovolatel) byl již při sepisu inkriminované kupní smlouvy upozorněn svědkem JUDr. W. na to, že nemůže jednat v rozporu se zájmy vlastníka nemovitosti, tedy společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., ale musí jednat podle jeho pokynů a v souladu s jeho zájmy . Tak však neučinil a ani následně jmenovanou společnost o uzavření smlouvy, pro ni finančně až nápadně nevýhodné, neinformoval. Pokud jde o obsah inkriminované plné moci, lze připustit, že rozsah práv a povinností zmocněné společnosti GOLEM, a. s., zastupované obviněným jako předsedou představenstva, v ní není formulován zcela pregnantně (viz „…aby vlastníka nemovitosti MURTEC PROTECTION, a. s., a to domu čp. na pozemku par. č. a pozemku par. č. v obci a k. ú. Z. zastupovali ve všech věcech právních…“.). Na druhou však z formulace plné moci nelze dovodit takový rozsah oprávnění, jež by zároveň společnosti GOLEM, a. s., dával zmocnění k uzavírání kupních smluv ohledně spravované nemovitosti bez vědomí a potažmo také bez souhlasu jejich vlastníka. Dovolatel si podle zjištění soudů byl navíc dobře vědom toho, že vystavená plná moc má úzkou časovou i věcnou návaznost na Smlouvu o správě nemovitosti uzavřenou dne 2. 6. 2003, podle které společnost GOLEM, a. s., bude spravovat nemovitosti ve vlastnictví společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., s možností provádění stavebních úprav jen s jeho souhlasem v rozsahu podle čl. 1. smlouvy a bude ji vystavena zvláštní plná moc k zastupování v písemném a osobním styku se všemi třetími osobami v souvislosti s předmětem plnění podle této smlouvy v souladu s čl. 1. odst. 4 bodem 8 smlouvy za stanovenou odměnu podle čl. 4. ve znění jejího dodatku. Za těchto okolností vzaly soudy za prokázané, že obviněný (dovolatel) musel vědět, že uzavírá kupní smlouvu bez jakéhokoliv zmocnění či souhlasu vlastníka, a přesto si počínal, jakoby k tomu zmocněn byl, kupní smlouvu jménem vlastníka bez jeho vědomí uzavřel a následně se pokusil pro svého syna jako kupujícího dosáhnout vkladu vlastnického práva k takto zcizeným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Nad rámec uvedeného zbývá dodat, že soud prvního stupně se otázkou obsahu (resp. rozsahu) udělené plné moci zabýval důsledně a při jejím posouzení jako otázky předběžné respektoval ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., když při svém rozhodování vycházel rovněž z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 6. 2006, č. j. 5 C 211/2005-126, (viz str. 24 odůvodnění).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno s jistou mírou tolerance podřadit námitku, že soud prvního stupně nemohl na straně jedné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby obviněného T. D. s tím, že předmětný skutek není trestným činem , a na straně druhé naopak pro stejný skutek vyslovit závěr o vině dovolatele. Ani tuto část podaného dovolání však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
Ve zjednodušené rovině je obecně třeba uvést, že skutkem (činem) se rozumí událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním (zásahem) člověka (fyzické osoby). Pojmem trestný čin se v trestněprávní nauce rozumí souhrn objektivních a subjektivních skutečností podmiňujících trestní odpovědnost, tj. skutečností individuálně charakterizujících určitý lidský zásah do vnějšího světa, pokud jsou jimi naplněny znaky trestného činu podle trestního zákona.
Rozhodnutím soudu prvního stupně, které následně potvrdil soud odvolací, bylo podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného T. D. obžaloby pro skutek, ve kterém byl ve vztahu k této osobě obžalobou spatřován trestný čin (resp. jeho pokus), neboť soud dospěl k závěru, že obviněný T. D. svým jednáním znaky žádného trestného činu nenaplnil. Nutno zdůraznit, že zprošťujícím výrokem bylo rozhodnuto o skutku (činu), kterého se měl konkrétním (zaviněným) jednáním dopustit právě obviněný T. D. O skutku - míněno jako celku - tedy v daném případě nebylo rozhodnuto bez zjišťování toho, kdo ho měl spáchat a kdo nikoliv. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nebylo především spolehlivě zjištěno úmyslné zavinění T. D. ve vztahu k obžalobou mu přisuzovanému podílu na inkriminovaném činu (skutku). V jeho případě tedy nebyla prokázána tzv. subjektivní stránka trestného činu (zavinění) jako obligatorní znak každé skutkové podstaty (srov. §3 odst. 3 tr. zák.). Není rozhodné, že jednání T. D. bylo popsáno v rámci téže skutkové věty spolu se souvisejícím jednáním dovolatele. Rozhodné je, že v rámci této skutkové věty bylo možno rozlišit to, co bylo každému ze spoluobviněných vytýkáno, a to včetně jejich zavinění. Ze struktury výroku rozsudku soudu prvního stupně je pak zcela zjevné, že zprošťující výrok a k němu vedoucí důvody se týkají výlučně obviněného T. D., nikoliv dovolatele. Závěr soudu, že „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“, se tudíž vztahuje ke konkrétnímu obviněnému, tedy k T. D., kdy i z odůvodnění rozsudku vyplývá, že znaky projednávaného trestného činu byly zkoumány u osob obou obviněných zvlášť, a to v souladu s tím, že trestní odpovědnost je odpovědností individuální, vyžadující vždy zavinění (zde úmysl) pachatele. Právě úmysl ve vztahu k T. D. prokázán nebyl a trestní odpovědnost mu tak nebylo možno přičítat. S tím ale není v rozporu to, že spoluobviněný, tj. dovolatel, u nějž soud zavinění ve formě úmyslu a další obligatorní znaky trestného činu (resp. jeho pokusu) naopak shledal, trestně odpovědný je. Na to konečně velmi výstižně poukázal ve vyjádření k dovolání i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele stran absence jednoho z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., kdy zpochybnil především to, že by v důsledku jeho jednání mohl být někdo uveden v omyl. V prvé řadě nelze akceptovat názor dovolatele, že osoba uvedená v omyl zásadně musí být osobou, která v důsledku svého omylu (či neznalosti podstatných skutečností) provede majetkovou dispozici. Znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. totiž spočívají v obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku, a to některou v zákoně uvedenou formou podvodného jednání. Dovolatel podle soudů dovedl své jednání toliko do stadia pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.), kdy v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých (viz soudy zjištěný včasný zásah JUDr. S. D.) k žádné majetkové dispozici nedošlo. Ta se měla uskutečnit teprve tím, že by ze společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., byl bez jejího vědomí a souhlasu (a k její škodě) vyveden majetek v soudem zjištěné hodnotě, a to v rozsudku popsaným podvodným způsobem.
V posuzovaném případě soudy zjistily, že podvodné jednání dovolatele spočívalo jednak v tom, že společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., zatajil skutečnosti týkající se odprodeje části jejího majetku a posléze uvedl v omyl příslušný katastrální úřad, když předstíral, že výše uvedená společnost hodlá předmětnou nemovitost prodat. Přitom si musel být vědom významu vkladového řízení (viz konstitutivní účinek zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitosti /§133 odst. 2 občanského zákoníku/). Je také zřejmé, že v důsledku tohoto jednání mělo dojít ke způsobení škody společnosti MURTEC PROTECTION, a. s., a to v řádu přibližně 35 milionů Kč, o kteroužto částku měl být obohacen kupující T. D. K zápisu vkladu a tím i k nabytí vlastnického práva T. D. k nemovitostem přitom - jak uvedeno výše - nedošlo z důvodů, jež na vůli dovolatele nijak nezávisely.
Pokud dovolatel argumentuje přiměřeným odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, a v tomto rámci vyslovil názor, že katastrální úřad nemůže být subjektem, který lze uvést v omyl, je třeba tento jeho extenzivní výklad citovaného rozhodnutí odmítnout. Nejvyšší soud v něm vyslovil právní názor o nemožnosti uvést v omyl soud v občanskoprávním řízení některou ze stran sporu. Vycházel z toho, že o sporném řízení civilním sice platí, že je ovládáno zásadou projednací (§120 o. s. ř.), podle níž výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení, nicméně tím není opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§120 odst. 3, §132, §153 odst. 1 o. s. ř.). Zásada projednací umožňuje žalovanému bránit se nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce, a vyvracet je. Protože soud je povinen rozhodnout na základě správně zjištěného skutkového stavu, může před svým rozhodnutím provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení. Podstatné zde je, že rozhodnutí soudu ve věci obsahuje autoritativní skutkový závěr, který nelze změnit jinými než procesními prostředky k ochraně práva. Je-li soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, čili jinými slovy je místem nalézání práva , pak - podle citovaného rozhodnutí - shora nastíněný zákonný rámec již z povahy věci vylučuje možnost zařadit obecný soud v civilním řízení sporném do okruhu subjektů, jež mohou být uvedeny v omyl jednáním jinak odpovídajícím znakům trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Občanskoprávní řízení sporné, jež je ovládáno zásadou projednací, se však výrazně liší od správního řízení uplatňovaného před katastrálním úřadem v rámci řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, které má charakter neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán pravidelně vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal návrh na vklad. Ani v tomto směru proto nelze dovolateli přisvědčit.
Dovolatelovo úmyslné jednání ve svém celkovém kontextu, způsobem provedení i zamýšleným následkem (viz výrok rozsudku soudu prvního stupně), zjevně vybočuje z norem civilního práva. Proto bylo v jeho případě zcela namístě použití prostředků práva trestního jako ultima ratio. Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích pak soudům nelze vytnout, že by svá rozhodnutí založily na dovolatelem vytýkaných vadách. Z tohoto hlediska je možno uzavřít, že soudy v projednávaném případě rozhodly věcně správně, a to jak v otázce přípustnosti dovolatelova trestního stíhání, tak v otázce právní kvalifikace skutku jako pokusu (§8 odst. 1 tr.zák.) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák. (se zřetelem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. D. bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněných částech pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto rozhodl tak, že se toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Pokud jde o žádost, přesněji podnět dovolatele k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový postup nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler