ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.857.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 857/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 o dovolání podaném V. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 619/2010 ze dne 8. 2. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 186/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 1 T 186/2010 ze dne 9. 11. 2010 byl dovolatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal V. Č. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 13 To 619/2010 ze dne 8. 2. 2011 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. Č. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že předmětná dopravní nehoda vznikla zaviněním poškozeného, když zejména odvolací soud přehlédl, že řidič ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb. smí jet pouze takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou vidí. Takové porušení povinnosti řidiče má vliv na posuzování následku i samotného zavinění i v případě, že řidič jel po hlavní silnici. Uvedené má potom oporu ve znaleckém posudku, který odvolací soud dezinterpretoval a takto nesprávně právně kvalifikoval předmětný skutek. Proto navrhl, aby „dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Chrudimi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že při právním posouzení skutkového děje je nutné vycházet z učiněných skutkových zjištění, kdy v posuzované věci je nepochybné, že dovolatel při přejíždění hlavní silnice nedal přednost po ní jedoucímu motocyklistovi, který byl takto vážně zraněn. Přitom v této souvislosti bylo objektivně zjištěno, že motocyklista (poškozený nemohl jet rychlostí vyšší než 90 km/hod., tedy vyšší než v místě povolenou) a nebyly zjištěny ani žádné další okolnosti, které by měly vliv na přiměřenosti jeho jízdy. Státní zástupce dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, ze kterého plyne, že při dopravních nehodách, k nimž dochází ke střetu vozidla jedoucího po hlavní silnici s vozidlem, které přijíždí ze silnice vedlejší platí, že zásadně je vinen řidič nerespektující přednost v jízdě. Může jít případně o spoluvinu řidiče jedoucího po hlavní silnici, přičemž překročení jemu dovolené rychlosti o přibližně 10 km/hod. nelze považovat za překročení rychlosti podstatné. I z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009 (na které poukázal i dovolatel) plyne, že překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to jen z hlediska míry následku ze střetu, za který však primárně nese odpovědnost řidič vozidla přijíždějící ze silnice vedlejší. Přitom povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Od uvedeného se lze výjimečně odchýlit, pokud je to odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit, jednak tím, že rychlost řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po silnici vedlejší splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Státní zástupce dále uvedl, že v posuzované věci soudy postupovaly při úvahách o právní kvalifikaci předmětného skutku správně, pokud shledaly odpovědnost za vznik nehodového děje v jednání dovolatele, když správně dospěly i k závěru, že tento popsaným jednáním porušil svou povinnost řidiče z hlediska ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen silniční zákon). S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku soudu prvního stupně dovolatel namítl jeho nesprávné právní posouzení, a to s ohledem na počínání poškozeného v kritické době s tím, že tento mohl při plné pozornosti nehodě zabránit a sám porušil svou povinnost řidiče jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou vidí. Z uvedeného potom dovozuje svou nevinu, včetně toho, že neporušil důležitou povinnost, uloženou mu jako řidiči dle zákona. Námitka absence subjektivní stránky označeného trestného činu spojená s tvrzením dovolatele, že svým jednáním neporušil ani důležitou povinnost uloženou mu (jako řidiči) podle zákona, byla uplatněna právně relevantně, současně je však zjevně neopodstatněnou. To proto, že zejména i odvolací soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dopravy (pořízeného dovolatelem) poukázal na to, že primární a rozhodující příčinou předmětné dopravní nehody bylo jednání dovolatele, pokud tento v rozporu se silničním zákonem nedal přednost v jízdě poškozenému, který přijížděl po silnici hlavní, když dovolatel na ni přijížděl ze silnice vedlejší. O uvedené skutečnosti (jak plyne také z učiněných skutkových zjištění) není pochybností, stejně jako nejsou dány žádné pochybnosti o tom, že poškozený nepřekročil v daném místě povolenou rychlost jízdy. S ohledem na uvedené lze přisvědčit závěrům, které ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, totiž především to, že porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože jde vždy o stav nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Naproti tomu porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit (v dané věci poškozený tento rychlostní limit zásadně nepřekročil) samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí. To je případně založeno až dalšími přítomnými faktory vyjadřujícími konkrétní situaci v silničním provozu (další účastníci, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa apod.). Od uvedeného se lze odchýlit pouze výjimečně, a to v případě extrémního porušení povinností řidiče jedoucího po hlavní silnici, spočívající v nedodržení rychlostního limitu a současně v tom, že taková jeho rychlost fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost v jízdě. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, když z učiněných skutkových zjištění plyne, že poškozený takovou situaci nevytvořil a k jeho zranění došlo jenom v důsledku nepozorné či váhavé jízdy dovolatele. Přitom lze opětovně poukázat i na v tomto směru již shora uvedenou a ustálenou rozhodovací praxi soudů. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů popsaný skutek právně kvalifikovaly v souladu se zákonem, a to včetně toho, že v porušení ustanovení §22 odst. 1 silničního zákona spatřovaly porušení důležité povinnosti uložené dovolateli podle zákona, neboť zmíněné ustanovení silničního zákona nutno vnímat jako jedno z nejdůležitějších, kdy také jeho porušením došlo ke zranění poškozeného. Konečně námitka spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně hodnotil předmětný znalecký posudek neodpovídá realitě.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané zjevně neopodstatněně. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka