ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.873.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 873/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. července 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 To 75/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 214/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 89 T 214/2010 , byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že „ dne 24. června 2010 v době od 8:00 hodin do přesně nezjištěné doby téhož dne ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v B. při vystupování z autobusu z uzavřeného prostoru určeného pro přepravu nebezpečných osob, při otevírání dveří nečekaně kopnutím prošlápl pravý vnější kotník nstrm. P. G., a strčil do něj, tento se zachytil pletiva protilehlého prostoru pro přepravu nebezpečných vězněných osob a přitom si roztrhl prostředníček pravé ruky, následně byl za použití donucovacích prostředků odveden na chodbu eskortního střediska, kde si lehl na zem a křičel na příslušníky Vězeňské služby ČR, ať mu sejmou pouta s poutacím opaskem, poté byl nstrm. F. K., příslušníkem Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence B. nstrm. P. Š., a velitelem eskorty Vazební věznice O. prap. V. Z., odveden na zdravotní středisko Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence B. ke stanovené prohlídce po použití donucovacích prostředků, přičemž musel být v ordinaci na lůžku nstrm. F. K. a nstrm. P. Š. pro značnou motorickou agresivitu přidržován, v nestřeženém okamžiku otočil hlavou a kousl nstrm. P. Š. do levé ruky, čímž mu způsobil tržnou ránu na kloubu levé ruky v délce 40 mm, na toto reagoval prap. V. Z. nasazením páky na pravou nohu odsouzeného a přitom jak obžalovaný J. S. kopal nohama, utrpěl zhmoždění prostředníčku levé ruky a oděrku na kloubu levé ruky o velikosti 3x4 mm, kdy u poškozeného nstrm. P. G. nastala pracovní neschopnost trvající od 25. 6. 2010 do 25. 10. 2010, u poškozeného nstrm. P. Š. trvala pracovní neschopnost 6 dní a u poškozeného prap. V. Z. pracovní neschopnost nenastala “.
Za to byl obviněný J. S. odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 89 T 214/2010, podal obviněný J. S. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 To 75/2011 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 431 - 433) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu dovolání obviněný uvedl, že si je vědom, že není úlohou Nejvyššího soudu přezkoumávat dokazování a přehodnocovat zjištěný skutkový stav, přesto tak může učinit, jde-li o zjevnou disproporci mezi provedeným dokazováním a hodnocením důkazů, přičemž současně uvedl, že má za to, že v projednávané věci bylo rozhodnuto na základě svévolného hodnocení důkazů bez racionálních a logických souvislostí, kdy byly důkazy hodnoceny k jeho tíži a následně byly vytvářeny umělé souvislosti, které nemají žádný základ ve fakticky provedeném dokazování, čímž byl fakticky zbaven práva na obhajobu. Obviněný namítl, že považuje za nepřijatelnou a ničím neodůvodněnou právní kvalifikaci jeho jednání dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť má za to, že především žádným z provedených důkazů nebylo doloženo naplnění znaků zvláštní kvalifikované skutkové podstaty dle §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví konstatoval, že zranění, které měl způsobit, bylo svojí povahou zcela zanedbatelné, kdy dokonce i sám soudní znalec vyslovil své pochybnosti o délce léčení a konstatoval, že v krajním případě mohlo (ale nemuselo) trvat až dva týdny, ačkoliv trvalo 14 týdnů, během nichž poškozený P. G. pobíral 100 % svého platu. Obviněný má za to, že zde existuje objektivní rozpor mezi povahou zranění a dobou léčení poškozeného. Namítá, že důvody tohoto zdlouhavého léčení nebyly vůbec zkoumány, kdy dle jeho názoru vše nasvědčuje tomu, že MUDr. L. uměle prodlužoval pracovní neschopnost poškozeného. Namítl, že nebylo vůbec objektivně zjištěno a postaveno na jisto, jaké zranění, jaké povahy a s jakou dobou skutečného léčení bylo vlastně způsobeno. Obviněný dále namítl, že stejným způsobem byla hodnocena i otázka úmyslu, kdy následně uvádí vlastní verzi události s tím, že se nejednalo o „úmyslné kopnutí“, ale toliko o „snahu zachytit rovnováhu při její ztrátě“. Je přesvědčen, že i v tomto ohledu soud prvního stupně absenci důkazů nahradil spekulativní úvahou, přičemž má posouzení této otázky zcela zásadní vliv na posouzení trestnosti jako takové. Závěrem obviněný uvedl, že byla narušena rovnost stran při dokazování jako jeden z ústavních limitů trestního řízení, neboť jeho obhajoba byla vždy odmítnuta s tím, že nic nedokazuje, zatímco verzi obžaloby nic nevylučuje. Byl odsouzen toliko na základě svědeckých výpovědí zaměstnanců Vězeňské služby ČR, přičemž právě VS ČR připustila likvidaci záznamů z veřejného prostranství, kdy tyto záznamy mohly objasnit podstatnou část skutkového děje.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 27. 6. 2011. Dne 26. 7. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 19. 7. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 To 75/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění, neboť obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitka svévolného hodnocení důkazů „bez racionálních a logických souvislostí“, především pak výpovědi zaměstnanců Vězeňské služby ČR, řidiče autobusu B., poškozeného nstrm. P. G. a dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví týkajícího se způsobeného zranění) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se povahy zranění a s tím souvisejícího časového omezení, které si vyžádala jeho léčba; námitky týkající se kontaktu mezi obviněným a poškozeným), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy obviněný uvedl, že „žádným z provedených důkazů nebylo doloženo naplnění znaků zvláštní kvalifikované skutkové podstaty dle §325 odst. 2 písm. b/ tr. zákoníku“) a vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněný namítal, že z „klece“ vystoupil až poté, co mu byl poškozeným dán pokyn, a to do neuvolněného prostoru o šířce 75 cm, kde se tak setkali dva muži, každý vážící 100 kg, kdy obviněný byl navíc spoután opaskem; obviněný ztratil rovnováhu a ke kontaktu s poškozeným tak došlo ve snaze „zachytit rovnováhu při její ztrátě“, nešlo tedy o úmyslné kopnutí). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť má za to, že žádným z provedených důkazů nebylo doloženo naplnění znaků zvláštní kvalifikované skutkové podstaty dle §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky, maje za to, že nebyl prokázán úmysl.
Trestného činu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a současně ublíží-li takovým činem jinému na zdraví.
Objektem trestného činu násilí proti úřední osobě je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán, nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala („pro výkon pravomoci“). K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. V případě, že jednáním pachatele k ublížení na zdraví dojde, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z časového hlediska musí užití násilí při jednání, které je uvedeno pod písm. a) odst. 1 tr. zákoníku, buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby.
Ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Znesnadnění obvyklého způsobu života spočívá zpravidla v omezení pohyblivosti nebo dokonce upoutání na lůžko, nebo v jiném klidovém režimu, tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě v horečkách, v užívání léků, v pracovní neschopnosti. Soudní praxe vychází z toho, že znesnadnění v obvyklém způsobu života postiženého musí trvat nejméně 7 dní. Pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost . Ublížení na zdraví může být způsobeno úřední osobě nebo i jiné osobě. Z hlediska použití právní kvalifikace podle odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nerozhodné, zda bylo způsobeno z nedbalosti nebo úmyslně (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 2854 - 2857).
Nutno předeslat, že obviněným uplatněnými námitkami se již částečně zabýval odvolací soud, neboť obviněný téměř totožnou argumentaci uplatnil v podaném odvolání. Obviněný danou argumentaci uplatnil ve vztahu k námitce zjevné disproporce mezi provedeným dokazováním a hodnocením důkazů.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění je patrno, jak se vypořádal s námitkami, které obviněný následně uplatnil i v rámci podaného dovolání. Odvolací soud se vyjádřil k povaze zranění poškozeného nstrm. P. G., kdy vycházel z obsahu lékařské zprávy, která uváděla, že „ že mírný otok a pohmatová bolestivost pod pravým zevním kotníkem byla zjištěna i po uplynutí 2 týdnů od zranění, z čehož soud 1. stupně dovozuje, že zranění poškozeného nelze hodnotit jako zcela lehké, pomíjivého charakteru a nijak neomezující poškozeného v obvyklém způsobu života “, stejně jako k samotné době léčení, kdy uvedl, že byť byla délka pracovní neschopnosti „ pravděpodobně delší, než je obvyklé, neshledal soud 1. stupně žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že ošetřující lékař poškozeného vědomě vystavil nepravdivou lékařskou zprávu, týkající se zranění poškozeného. Porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života poškozeného trvala více než 7 dní a spolu s dalšími skutečnostmi zjištěnými soudem 1. stupně odůvodňuje použití právní kvalifikace dle §325 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku “ (str. 3 – 4 napadeného usnesení). Nalézací soud uvedl, že považuje za nutné vyjádřit se ke způsobenému zranění, zejména P. G. a jeho pracovní neschopnosti. Na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podrobně rozebral nejen povahu samotného zranění, ale především pak okolnosti jeho léčby. Nalézací soud konstatoval, že „ to není poškozený P. G., kdo určí, jak dlouho bude pracovně neschopný, ale je to jeho ošetřující lékař, který zajisté žádné benefity či jiné výhody z pracovní neschopnosti P. G. nemá “. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s vyjádřením znalce k otázce délky pracovní neschopnosti poškozeného P. G., kdy uvedl, že „ si je vědom tvrzení znalce z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství o tom, že podobnou dobu, jakou měl pracovní neschopnost poškozený, se léčí komplikované zlomeniny včetně rehabilitace. Na druhé straně však soud neposuzuje obecná zranění a délku léčení v obvyklých případech, ale konkrétní zranění a jeho léčení u poškozeného P. G. “. Jelikož lékařská zpráva ještě po 14 dnech konstatovala mírný otok postiženého místa, soud dotazoval k této skutečnosti znalce, který uvedl, že „ neví, proč ještě po 14-ti dnech ošetřující lékař konstatoval mírný otok a připustil, že bolestivost postiženého místa mohla přetrvávat delší dobu. Podle názoru znalce by tam však po 14-ti dnech již otok být neměl, ale v daném případě zde byl lékařem v lékařské zprávě popsán “. Soud dále odůvodnil, z jakých důvodů zcela vylučuje, že by se ze strany ošetřujícího lékaře jednalo o vědomě vystavenou nepravdivou lékařskou zprávu, kdy uvedl, že „ ošetřující lékař neměl naprosto žádný důvod, aby v lékařské zprávě tvrdil skutečnosti, které nebyly, navíc vědom si všech negativních důsledků, které by z tvrzení takto nepravdivých skutečností pramenily “. Nalézací soud shledal naplnění privilegované skutkové podstaty dle §325 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy uvedl, že si „ je vědom, že pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování samotného pojmu ublížení na zdraví, avšak v žádném případě není kritériem jediným a nemůže být ani kritériem rozhodujícím. Soud vzhledem k závěru znaleckého posudku dospívá k závěru, že čtyřměsíční pracovní neschopnost byla pravděpodobně delší, než je obvyklé. Na druhou stranu však minimálně v oněch prvních 14-ti dnech, kdy byl stále přítomen mírný otok kotníku, přetrvávala bolestivost tohoto místa a tato skutečnost byla způsobilá narušit obvyklý způsob života takto postiženého P. G., a to minimálně právě po dobu oněch 14-ti dnů. Tato skutečnost je v souladu s prohlášením znalce o tom, že zhmožděnina je často bolestivější než zlomenina “ (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Soudy se též náležitě zaobíraly subjektivní stránkou trestného činu. Odvolací soud konstatoval, že „ ze strany obžalovaného se jednalo o promyšlený útok vůči pracovníkům vězeňské služby “ (str. 3 napadeného usnesení), z čehož jej usvědčují výpovědi poškozeného P. G., svědka L. B., a dále zdravotní sestry H. H., lékařky MUDr. V. H., svědků I. D., F. K., K. S. a D. T., které svědčí o velké agresivitě obviněného. Nalézací soud se k otázce úmyslu vyjádřil na str. 6 rozsudku, kdy konstatoval, že „ pokud se týká úmyslu obžalovaného, vzal soud za prokázané, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém dle §15 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku, když věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem a zároveň toto porušení chtěl způsobit. K uvedenému závěru soud dospěl také na základě trestní minulosti obžalovaného, který se charakterově obdobné trestné činnosti dopouští opakovaně, ale také na základě závěrů citovaného znaleckého posudku “. Nalézací soud tak odůvodnil, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona a Nejvyšší soud v tomto neshledal žádné nesrovnalosti.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. písm. b) tr. zákoníku, kdy uváděl, že nabyl naplněn znak ublížení na zdraví a současně nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je částečně založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno v daném bodě přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a