ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.944.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 944/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2011 o dovolání podaném A. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 489/2010 ze dne 13. ledna 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 251/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 T 251/2010 ze dne 2. 11. 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dohledem.
O odvolání A. H., příslušného státního zástupce a poškozeného proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 489/2010 ze dne 13. ledna 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal A. H. vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. byla odvolání A. H. a poškozené Volksbank CZ, a. s., zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal A. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za důvod dovolání označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným, přičemž k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu nestačí zjištění, že v době předložení podkladů pro postoupení pohledávky uvedl nepravdivé údaje, ale především musí být prokázáno, že již v této době věděl, že nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím z postoupení a byl s touto skutečností srozuměn. Vyjádřil přesvědčení, že faktoring je jeden ze způsobů překlenovacího úvěru a že je zřejmé, že k uplatnění faktury na částku 3.748.460,- Kč došlo v rámci existujícího faktoringového vztahu založeného smlouvou s tím, že znovu zopakoval, že musí být prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu peníze vůbec nevrátit a jestliže teprve po uzavření půjčky peněz vznikly překážky, které bránily dovolateli splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky předvídat, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu. Připustil, že uplatnil fiktivní fakturu vůči bance, avšak toto nečinil s úmyslem poškodit banku nebo společnost Telemont, a. s., ale výhradně s úmyslem zajistit chod společnosti Výškovky CZ, s. r. o., když v další části popsal vývoj (zejména ekonomické) situace v předmětné společnosti. Rovněž vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu podvodu, když jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako mírnější trestný čin poškozování věřitele a poukázal na nesprávnost výroku napadeného rozsudku, kde je poškozený označen jako Telemont Slovensko, a. s., přičemž se jedná o Telemont, a. s. Dále poukázal na skutečnost, že soud neprovedl všechny důkazy založené ve spise, což společně s jeho snahou uhradit vzniklý dluh vede (dle jeho k názoru) k tomu, že soud prvního stupně neměl žádnou možnost o vině a trestu kvalifikovaně rozhodnout. Jeho důkazními návrhy ke skutečnostem, jakým způsobem je škoda poškozené bance nahrazována, se soudy též nezabývaly. V další části dovolání vznesl námitky i proti tomu, že odvolací soud jeho jednání posoudil i v otázce viny podle trestního zákoníku, neboť dle jeho názoru by postačilo, pokud by podle trestního zákoníku postupoval pouze v otázce trestu. Nakonec vyjádřil nesouhlas s postupem odvolacího soudu ohledně poškozené Volksbank CZ, kdy podle jeho přesvědčení odvolací soud nebyl oprávněn vrátit věc soudu prvního stupně (za účelem doručení rozsudku soudu prvního stupně poškozené) a dále nebyl oprávněn rozsudek z jiných důvodů zrušit a učinit nové rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci“ a zároveň požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby v souladu s §265h odst. 3 navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu trestu a v případě, že tak neučiní navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání rozhodl o odkladu, či případně již přerušení výkonu trestu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že není sice pochyb o tom, že k posuzovanému skutku došlo v širší právní souvislosti, dané rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek mezi dovolatelem zastupovanou obchodní společností Výškovky CZ, s. r. o., a společností Volksbank, a. s., a současně představující faktoringový vztah mezi uvedenými právními subjekty, přičemž tento právní vztah byl dále specifikován smluvním dodatkem z pozdějšího období, na jehož základě došlo k předmětnému způsobu ukončení věřitelského postavení obchodní společnosti Výškovky CZ, s. r. o., z titulu její splatné pohledávky ve výši 3.334.353,- Kč za společností Telemont Slovensko, a. s. Zároveň však uvedla, že podstatou vytýkaného a následně i přisouzeného jednání dovolatele zůstává způsob, jakým předmětný faktoringový vztah vůči svému faktorovi naplnil, přičemž tak zcela jednoznačně učinil postoupením uvedené pohledávky, která byla podepřena pouze zfalšovanými účetními doklady a byla tak jen fiktivní povahy s tím, že je tedy zřejmé, že takovým způsobem zneužil faktoringového právního vztahu tak, že svého faktoringového smluvního partnera uvedl v omyl o reálné existenci pohledávky na něj převáděné a tím i o její finanční hodnotě a obohatil se k jeho škodě o částku, která mu byla v souvislosti s úplatným způsobem postoupení takové pohledávky vyplacena. Popsanou povahou jednání tak dle státní zástupkyně dovolatel naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, resp. zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, jak mu bylo na úrovni soudu druhého stupně správně přisouzeno. K dovolatelově námitce, že nejednal s úmyslem poškodit banku (Volksbank, a. s.), ale jednal výhradně za účelem zajištění chodu společnosti Výškovky CZ, s. r. o., vyplacení mezd spolupracovníků a úhrady materiálu tak, aby společnost mohla plnohodnotně pokračovat ve své činnosti, uvedla, že žádný ze soudů - při respektu k zákonným podmínkám odpovědnosti za zaviněné protiprávní jednání fyzické osoby – nemohl akceptovat takový způsob jeho obhajoby. Neboť i při zvolené metodě řešení finanční nedostatečnosti uvedeného podnikatelského subjektu, ve které se podle dovolatelova tvrzení nacházel z důvodu tzv. druhotné platební neschopnosti, zůstává podstatným, že jednal se záměrem opatřit přisouzeným podvodným způsobem a ke škodě oklamaného postupníka – faktora finanční prostředky na další provoz obchodní společnosti Výškovky CZ, s. r. o. Dále uvedla, že pokud se dovolatel pozastavuje nad tím, proč soudy nekvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák., popř. poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku s podstatně mírnější sazbou trestu odnětí svobody, pak přehlíží, že tohoto trestného činu se může dopustit jen skutečný dlužník, v jehož postavení však v rámci přisouzeného skutku ani virtuálně nikdy nefiguroval . K poslední kvalifikované námitce o aplikaci ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, na jejímž podkladě došlo na druhostupňové úrovni k jiné právní kvalifikaci jeho podvodného jednání podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. na zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku uvedla, že při shodném rozpětí trestních sazeb obou skutkových podstat srovnávaných právních úprav došlo zcela důvodně k přijetí právního názoru o příznivosti pozdější právní úpravy, plynoucího z jejích mírnějších podmínek pro zařazení odsouzeného do typu věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takové podmínky dovolatel splňoval v rámci výroku o trestu, změněného z podnětu odvolání státní zástupkyně a jeho námitce o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu v uvedeném směru tak nelze přisvědčit . K dovolatelově argumentaci zabývající se procesním postupem obou soudů při adhézním způsobu rozhodování uvedla, že je zřejmé, že v uvedeném směru se jedná toliko o výhradu procesní povahy, která pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nespadá a že se současně nejedná ani o výtku chybějícího či neúplného výroku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Poslední výtku, týkající se části odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a vztahující se k dovolatelově jednání po dokonání činu, kdy i přes uskutečněný převod společnosti Výškovky CZ, s. r. o., na osobu I. K. osobně uhradil poškozenému subjektu v době před nařízením veřejného zasedání o jeho odvolání symbolickou část způsobené škody (viz č. l. 5 zdola), je třeba dle státní zástupkyně vnímat pouze jako nepřípustnou výhradu k této části odůvodnění napadeného rozsudku (§265a odst. 4 tr. ř.). Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného A. H. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod dovolatelem deklarovaným dovolacím důvodem tak lze mít za právně relevantně uplatněnou tu část námitek, které se týkají právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu (zločinu podvodu). K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podvodu dle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu.
Především je třeba uvést, že právní vztah mezi dovolatelem (jako jednatelem společnosti Výškovky, s. r. o.) je skutečně upraven Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 4) uzavřenou v souladu s §524 a násl. zák. č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), k níž byl následně uzavřen dne 10. 10 2007 Dodatek č. 1 (č. l. 11), v jehož rámci došlo k uplatnění fiktivní faktury na částku 3.748.460,- Kč. V daném případě je nezbytné zdůraznit, že se jedná o smlouvu o postoupení pohledávek v režimu občanského zákoníku, přičemž pro spáchání trestného činu úvěrového podvodu je nezbytná existence úvěrové smlouvy ve smyslu §497 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., dále jen obch. zák.). V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 211/2010, podle kterého při posuzování, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., je nutné v konkrétním případě podle obsahu přezkoumávané smlouvy stanovit, že jde o úvěrovou smlouvu a že se nejedná o jiný druh smlouvy, např. o půjčce, nebo o úvěrovou smlouvu spočívající v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb, jako je tomu např. u tzv. leasingu. Skutková podstata trestného činu podle §250b tr. zák. je naplněna tehdy, když jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení §497 a násl. obch. zák., kdežto v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., avšak za situace, že by byly naplněny i všechny další znaky jeho skutkové podstaty (srov. č. 6/2004 Sb. rozh. tr.).
Co se týká úvěrové smlouvy podle §497 obch. zák., touto smlouvou se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. O takovýto typ smlouvy se však v posuzované věci v žádném případě nejednalo, neboť odkoupením pohledávky se dlužníkem stává třetí osoba, která je dlužníkem postoupené pohledávky, a která je nyní (po postoupení pohledávky) povinna plnit postupníkovi, přičemž postupník zaplatí postupiteli za takovouto postoupenou pohledávku dohodnutou cenu. Faktoring přitom plní funkci garanční, funkci úvěrování (předfinancování) a funkci správy pohledávek. Jednání, kdy pachatel tzv. faktoringovou smlouvu zneužije tím, že na jejím podkladě dosáhne plnění od factoringové společnosti tak, že jí předloží faktury a dodací listy, v nichž byl nadsazen skutečný rozsah zboží dodaného odběratelům, popřípadě jí předloží faktury fiktivní, a tím předstírá, že částky pohledávek postoupených factoringové společnosti jsou vyšší, než odpovídá skutečnému rozsahu dodaného zboží, je nutno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Pachatel takto uvádí v omyl factoringovou společnost a vyláká od ní nadsazené platby, které představují jeho obohacení (nebo obohacení obchodní společnosti, jejímž jménem jednal) a škodu na majetku factoringové společnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 786/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. T 1116, svazek 48/2008). Jednání dovolatele, kdy poškozené Volksbank CZ, a. s., postoupil neexistující pohledávku na základě fiktivní faktury, tak bylo správně obecnými soudy posouzeno jako trestný čin podvodu a nikoli jako trestný čin úvěrového podvodu (dovolatelem zmíněné tvrzení o faktoringu, jako jednoho ze způsobů překlenovacího úvěru).
S ohledem na výše uvedené jakékoli opodstatnění postrádá námitka dovolatele, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel úmyslně předložil bance k odkoupení fiktivní pohledávku, o jejíž nepravosti (předmětné faktury) věděl a učinil tak s úmyslem získat tímto způsobem finanční prostředky, je právně irelevantní, zda měl někdy v úmyslu finanční prostředky bance vrátit, či jaké byly pohnutky jeho jednání. Je více než zřejmé, že banka by mu žádnou finanční hotovost nevyplatila, kdyby nebylo fiktivní faktury a dovolatel se tedy takovýmto uvedením banky v omyl (předložením fiktivní faktury) obohatil (sebe i společnost Výškovky CZ, s. r. o.) a způsobil tak bance škodu ve zmiňované výši.
K námitce dovolatele, že jeho jednání mohlo být posouzeno jako mírnější trestný čin poškozování věřitele, je třeba uvést, že trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, b) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, c) svůj majetek zdánlivě zmenšuje, nebo d) v řízení před soudem odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Ze zákonné definice tohoto trestného činu je tedy zřejmé, že se jej lze dopustit pouze v rámci existujícího vztahu věřitel – dlužník, a to přesně specifikovanými formami jednání. Situace, kdy dovolatel postoupil bance neexistující pohledávku však žádným způsobem tuto skutkovou podstatu nenaplňuje, když k takto předpokládanému postavení dlužník - věřitel v rámci tohoto vztahu de facto nedošlo (dovolatel jako postupitel postoupil bance neexistující pohledávku, kterou měl za údajným dlužníkem Telemont Slovensko, a. s.) a k poškození banky došlo výše popsaným uvedením v omyl, čímž tedy došlo k naplnění skutkové podstaty označeného trestného činu podvodu.
Dále dovolatel namítl, že není správná úvaha, že měl být aplikován nový trestní zákoník, s tím, že dle jeho názoru otázka zařazení do věznice spadá pod §3 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto ohledu musel soud v každém případě postupovat podle trestního zákoníku, přičemž „však v otázce trestnosti činu, je postup odvolacího soudu nepřezkoumatelný, protože nevysvětluje a neodůvodňuje, proč má být posouzení jeho jednání (v otázce trestnosti a nikoli v otázce druhu trestu a způsobu jeho výkonu) podle trestního zákoníku příznivější.“ Takováto úvaha dovolatele však nemá jakoukoli oporu ani v trestně právní teorii a koneckonců ani v judikatuře Nejvyššího soudu, když lze v tomto směru plně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010 sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, podle kterého z hlediska časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §16 odst. 1 TZ [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu §2 odst. 1 TZ] je třeba použít souhrn všech v úvahu přicházejících norem pro obviněného příznivější. Proto se podle příznivější trestněprávní úpravy jako celku posuzuje nejen výrok o vině, nýbrž se podle něj ukládá i nepodmíněný trest odnětí svobody. Pro účely výkonu tohoto nepodmíněného trestu odnětí svobody se proto musí použít zmíněná trestněprávní úprava, přičemž obviněný se zařadí do věznice podle v ní obsažených ustanovení. Výrok o způsobu výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody je obligatorní součástí takto uloženého trestu (§122 odst. 1 TŘ). Takový výrok je přitom i součástí trestnosti činu, pročež je nutné podmínky pro jeho ukládání zařadit pod souhrn všech norem, podle nichž byla trestnost činu určena. Stejně tak je třeba poukázat i na to, že pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele nejmírnější (srov. R 73/1951, R 19/1962). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (R 32/1951). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo některého pozdějšího zákona je třeba užít jako celku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 46). Odvolací soud tedy správně posoudil, že nejpříznivější je (za daných okolností) pro dovolatele (obviněného) aplikovat nový trestní zákoník, který dle svého ustanovení obsaženého v §56 odst. 2 písm. b) umožňuje dovolatele zařadit do věznice s dozorem i za předpokladu, že mu byl uložen přísnější trest odnětí svobody (oproti rozsudku soudu prvního stupně) ve výměře 3 let, oproti staré právní úpravě, podle které (§39a odst. 2 písm. b/, c/ tr. zák.) by již musel být zařazen do věznice s ostrahou. Nezbývá než uzavřít, že odvolací soud i takto správně na jednání dovolatele aplikoval nový trestní zákoník.
Námitky, které dovolatel uplatnil právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, takto Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
Co se týká ostatních námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil, ať již se jedná o námitky skutkového či procesního charakteru, tyto námitky nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším, ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Bez jakékoli právní relevance je tak námitka ohledně nepřezkoumatelnosti části výroku napadeného rozsudku založená na argumentaci, že je zde nesprávně uveden název firmy Telemont Slovensko, a. s. (což je podle dovolatele neexistující subjekt), když správně má dle dovolatele být Telemont, a. s. Jak však vyplývá ze spisového materiálu (např. vyjádření předmětné společnosti na č. l. 26, opatřené firemním razítkem na hlavičkovém papíře), správný název společnosti v době spáchání trestného činu byl skutečně Telemont Slovensko, a. s., jak je uvedeno v napadeném (citovaném) rozsudku (tuto skutečnost je možno ověřit ve slovenském obchodním rejstříku), když lze pouze dodat, že o identitě firmy není pochyb.
Taktéž námitka dovolatele o nezákonnosti postupu odvolacího soudu týkající se adhezního řízení je mimo zákonný rámec dovolání, nicméně je k ní možno (jako obiter dictum) uvést, že Nejvyšší soud shledal postup odvolacího soudu jako zákonný. Za situace, kdy soud prvního stupně nerozhodl usnesením podle §206 odst. 4 tr. ř. o tom, že poškozenou z důvodů uvedených v §44 odst. 2 a 3 tr. ř. jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští (ač tak ze zákona učinit měl), pak bylo povinností soudu prvního stupně doručit svůj (citovaný) rozsudek i poškozené. Odvolacímu soudu pak nezbylo než podané dovolání poškozené zamítnout, když již není žádný zákonný způsob, jak pochybení soudu prvního stupně (který připustil poškozenou k hlavnímu líčení, ač nebyla osobou oprávněnou) napravit.
Stejně tak námitka dovolatele, že se soudy odmítly zabývat důkazy ohledně jeho jednání směřujícího k náhradě škody, není námitkou hmotně právního charakteru ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, avšak v naznačených souvislostech je k ní namístě uvést, že způsob, jakým se dovolatel postavil k náhradě škody způsobené jeho trestným jednáním, nemá žádný právní význam pro posouzení jeho viny trestným činem (zločinem) podvodu, když tento trestný čin (zločin) byl dokonán již předložením fiktivní faktury, na jejímž základě došlo k vyplacení ceny za takto postoupenou (fiktivní pohledávku).
Je tedy namístě uzavřít, že z uvedeného pohledu učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento názor obstojí i ve světle dovolatelem namítaných nálezů Ústavního soudu.
Nejvyšší soud již dne 6. dubna 2011 rozhodl tak, že podle §265h odst. 3 trestního řádu se návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 na odložení výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem uložený dovolateli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 7 To 489/2010, zamítá. Dovolací soud neshledal ani nadále přítomnost podmínek pro odložení dovolateli uloženého trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., a vzhledem ke skutečnosti, že podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, nerozhodoval již samostatně o tomto návrhu.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka