ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.959.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 959/2011 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný J. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 189/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dne 23. 11. 2010 byl Okresním soudem v Břeclavi vydán trestní příkaz, sp. zn. 1 T 189/2010 (č. l. 19), jímž byl obviněný J. S. uznán vinným spácháním trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Obviněný podal proti uvedenému trestnímu příkazu odpor (č. l. 24) a věc byla následně projednána v hlavním líčení.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T 189/2010 , byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „ dne 3. 11. 2010 v době kolem 09.45 hod. na dálnici D2, v km 56 směr B., okres B., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, Dopravního inspektorátu Břeclav, a vozidlo řídil, i když správním rozhodnutím Magistrátu Hlavního města Prahy ze dne 31. 3. 2010, č. j.: MHMP 292097/2010/Hnm, mu byl uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců od právní moci rozhodnutí, v jehož výkonu se nacházel “.
Za to byl obviněný J. S. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu, a to dle §68 odst. 1 tr. zákoníku ve výši 30 (třiceti) celých denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 500,- (pětset) Kč, celková výměra peněžitého trestu představuje částku 15.000,- (patnáct tisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené době nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upouští od potrestání obviněného, neboť pouhé projednání věci postačí k nápravě obviněného i ochraně společnosti.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání (č. l. 101 - 103) , v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, které je zapříčiněno nesprávnou interpretací a aplikací procesně právních institutů, jakož i ustanovení §19 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že před 3. 11. 2010, kdy byl zastaven příslušníkem Odboru služby dopravní policie, nebyl nikdy vyrozuměn o nabytí právní moci (třebas i s nesprávným datem) správního rozhodnutí sp. zn. S-MHMP 1086883/2009/Hnm, č. j. MHMP 292097/2010/Hnm ze dne 31. 3. 2010, jímž mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu šesti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci. Obviněný dovozuje, že správní orgán nesprávně stanovil právní moc svého rozhodnutí, neboť chybně aplikoval ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán i soudy za rozhodný okamžik považovaly okolnost, že obviněný, jež proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek nepodal, zmíněné rozhodnutí převzal na poště v pondělí dne 19. 4. 2010. Dle jeho mínění ale nastala fikce doručení podle §24 odst. 1 správního řádu již dnem 17. 4. 2010, což sice byla sobota, ale příslušná pobočka pošty, kde byla zásilka s rozhodnutím uložena, toho dne měla úřední hodiny, tedy bylo možno fyzicky si zásilku vyzvednout. Uvedl dále, že reálné možnosti rozhodnutí převzít v zákonné desetidenní lhůtě do 17. 4. 2010 nevyužil a zásilku převzal až po této lhůtě v pondělí dne 19. 4. 2010. Obviněný je proto přesvědčen, že uvedené správní rozhodnutí nabylo právní moci již dne 2. 5. 2010 a nikoli dne 5. 5. 2010 (jak určil správní orgán a ve shodě s ním soudy), z čehož lze dále jednoduše odvodit, že šestiměsíční trest zákazu činnosti mu uplynul již dnem 2. 11. 2010 a skutku projednávaného v předmětné věci se tedy dopustil až po výkonu celého tohoto trestu. V této souvislosti uvedl, že problematika počátku běhu odvolací lhůty proti rozhodnutí v případě jeho doručení na základě fikce je odlišná od institutu konce lhůty pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí, a že není pochyb o tom, že rozhodnutí, která obecně rozšiřují práva anebo redukují povinnosti, mohou nabýt právní moci i v den pracovního klidu či volna. Postup soudů označil za formalistický a vyslovil přesvědčení, že jeho jednání nedosahuje takového stupně závažnosti, aby se jednalo o přečin.
Obviněný dále uvedl s odkazem na §19 tr. zákoníku, že jednal v právním omylu, a v této souvislosti vyslovil domněnku, že vypořádání se soudu prvního stupně s jeho tvrzením o právním omylu s odůvodněním, že „jde o účelové tvrzení“ bez zmínky o institutu právní moci, je nepřezkoumatelné.V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T 189/2010, současně též usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 1 T 189/2010, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů trestního řízení, a dle ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje návrhu na potrestání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky považuje za podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod, nicméně jedná se dle jeho závěru o námitky zjevně neopodstatněné. Uvedl, že se zcela ztotožňuje se stanoviskem soudů týkajícího se běhu lhůt a právní moci rozhodnutí a odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou stupňů. K námitce jednání v omluvitelném právním omylu pak státní zástupce uvedl, že obviněný se jej mohl vyvarovat ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku. Vedle povinnosti uložené mu zákonem nesmí být opomenuto ani to, že byl také řádně poučen v rozhodnutí správního orgánu, a proto např. na jeho tvrzení o tom, že se dokonce domníval, že po polovině výkonu uložené sankce již může bez dalšího řídit motorová vozidla, soud prvního stupně nahlížel jako na účelové.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 To 92/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval částečně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007), které však v daném případě uplatněny nebyly.
Obviněný namítl, že skutek nebyl v době jeho spáchání trestným činem, neboť správní rozhodnutí, jímž mu byl mimo jiné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, nabylo právní moci již dne 2. 5. 2010 a nikoli dne 5. 5. 2010, tudíž uložený trest mu uplynul již dnem 2. 11. 2010, a pokud se skutku projednávaného v předmětné věci dopustil dne 3. 11. 2010, stalo se tak až po výkonu celého trestu.
Dle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty .
Pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, pak dle §40 odst. 1 písm. a) s. ř. se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin; v pochybnostech se za počátek lhůty považuje den následující po dni, o němž je jisto, že skutečnost rozhodující pro počátek běhu lhůty již nastala. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den ; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin (§40 odst. 1 písm. c/ s. ř.).
Námitka týkající se otázky doručování, právní moci rozhodnutí a běhu lhůt byla již předmětem přezkumu v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se k této námitce vyjádřil na str. 2 napadeného rozsudku v tom smyslu, že „ se zcela ztotožnil se závěry soudu 1. stupně, že citované rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, kterým byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, nabylo právní moci dne 5. 5. 2010 a zákaz řízení motorových vozidel tedy obžalovanému trval do 5. 11. 2010 “, kdy současně v podrobnostech odkázal na rozsudek nalézacího soudu.
Zásilka obsahující rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, oddělení správního řízení, ze dne 31. 3. 2010, č. j. MHMP 292097/2010/Hnm, jímž byl obviněnému uložen zákaz řízení motorových vozidel pro všechny skupiny na dobu 6 měsíců, byla z důvodu nezastižení obviněného uložena na příslušné pobočce pošty a obviněnému byla dne 7. 4. 2010 zanechána výzva spolu s poučením k jejímu vyzvednutí. Obviněný si zásilku osobně vyzvedl v pondělí 19. 4. 2010.
Nalézací soud otázku právní moci uvedeného správního rozhodnutí podrobně rozebral v odůvodnění rozsudku na str. 3 – 5, neboť obviněný v průběhu řízení namítal, že trest zákazu činnosti započal běžet dříve, neboť doložka právní moci na rozhodnutí správního úřadu je vyznačena nesprávně. S odkazem na ustanovení §24 odst. 1 s. ř. vyslovil domněnku, že desetidenní lhůta stanovená správním řádem uplynula v sobotu dne 17. 4. 2010. Nalézací soud konstatoval s odkazem na výše uvedené ustanovení §40 odst. 1 písm. c) s. ř., že „ konec desetidenní lhůty připadl na sobotu 17. 4. 2010, tudíž konec dle citovaného ustanovení správního řádu připadl na den 19. 4. 2010. Od tohoto data započala běžet patnáctidenní lhůta k podání opravného prostředku, čehož obžalovaný nevyužil a rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 5. 2010, přičemž šestiměsíční lhůta pro běh uložené sankce zákazu řízení všech druhů motorových vozidel započala běžet 5. 5. 2010 a uplynula dne 5. 11. 2010. Z toho důvodu obžalovaný v době skutku, tedy dne 3. 11. 2010, řídil motorové vozidlo, ačkoliv mu byla uložena správním orgánem sankce zákazu řízení všech druhů motorových vozidel a řídit motorové vozidlo mu bylo rozhodnutím správního orgánu zakázáno “.
Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje. Teoretická možnost vyzvednout si zásilku i o víkendu (sobota, neděle) či dokonce ve svátek je zcela irelevantní, neboť pravidlo zakotvené v ustanovení §40 odst. 1 písm. c) s. ř. zcela jasně říká, že končí-li lhůta v těchto dnech, posune se konec lhůty na nejbližší pracovní den. Dané pravidlo je pravidlem sjednocujícím, kdy napomáhá předcházet sporům, které mohou vznikat v důsledku odlišné praxe pro jednotlivé pobočky pošt. Danou námitku tedy Nejvyšší soud shledal jako neopodstatněnou.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, v rámci níž obviněný tvrdil, že jednal v právním omylu, neboť se domníval, že po uplynutí poloviny uloženého trestu se trest považuje za vykonaný.
Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku , kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Dle odst. 2 se bylo možno omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
V projednávaném případě není sporu o tom, že obviněný se ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku mohl omylu vyvarovat, a tedy v právním omylu nejednal. Povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývá pro obviněného ze zákona, ale také nelze opominout, že v rámci uvedeného správního rozhodnutí byl řádně poučen, že řidičský průkaz je povinen odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do pěti pracovních dnů ode dne, kdy rozhodnutí nabylo právní moci a dále byl poučen o tom, že po uplynutí poloviny sankce zákazu činnosti může při dodržení stanovených podmínek správní orgán písemně požádat o upuštění od výkonu zbytku této sankce (§14 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Nalézací soud k danému uvedl, že „ obhajoba obžalovaného je účelová, neboť jak je citováno z rozhodnutí správního orgánu, obžalovaný byl řádně poučen, za jakých okolností lze rozhodnout o upuštění od výkonu zbytku trestu této sankce, že se tak děje po uplynutí poloviny sankce zákazu činnosti a o upuštění od výkonu zbytku sankce zákazu řízení všech motorových vozidel musí výslovně požádat “ (str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Obviněný tak měl veškeré informace potřebné k tomu, aby svou situaci správně vyhodnotil. Přesto nejednal tak, jak mu bylo uloženo. Namítá-li, že jeho jednání nedosahuje požadované intenzity ve vztahu ke stupni porušení zájmu chráněného ustanovením §171 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nelze takovou námitku shledat opodstatněnou. Obviněný „ doznal, že předmětné vozidlo řídil, přičemž nelze pominout, že se nejednalo o krátkou vzdálenost, kdy cestoval předmětný den z P. na S. “ (str. 4 napadeného rozsudku), tedy nejednalo se o žádnou krátkodobou jízdu. Navíc si obviněný byl vědom skutečnosti, že nesplnil další povinnost uloženou mu předmětným správním rozhodnutím spočívající v tom, že mu bylo uloženo do pěti pracovních dnů odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Přestože byl o této povinnosti poučen, řidičský průkaz neodevzdal a tento mu byl zadržen až bezprostředně po skutku dne 3. 11. 2010 (č. l. 15).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a