ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.130.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 130/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce, Statutárního města Ostrava , se sídlem v Ostravě, Prokešovo nám. 8, IČ 00845451, zastoupeného JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě-Slezská Ostrava, Občanská č. 18, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory, IČ 00027383, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 51/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2009, č.j. 1 Co 85/2009-109, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá; jinak se toto dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2008, č.j. 34 C 51/2007-89, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v nejbližším publicistickém pořadu Reportéři ČT odpověď žalobci v následujícím znění:
„Dne 22.1.2007 byla v tomto pořadu vysílána reportáž obsahující skutkové tvrzení „ A další podivný krok. Město bez výběrového řízení odprodalo pozemky na K. vybranému investorovi“ . Uvedené tvrzení není pravdivé, statutární město Ostrava prodalo pozemky na území K. na základě veřejné developerské soutěže, vyhlášené usnesením zastupitelstva v r. 2005, a to vítězi této veřejné developerské soutěže, jehož projekt byl vybrán zastupitelstvem statutárního města Ostravy, jakožto projekt nejlépe odpovídající soutěžním podmínkám stanoveným v rámci veřejné developerské soutěže.
Dále reportáž obsahovala skutkové tvrzení „ Nakonec se ale bude na K. stavět. Co jiného než hypermarkety“. Uvedené tvrzení není pravdivé, neboť v souladu s vybraným soutěžním projektem konkretizovaným ve věcném harmonogramu výstavby, ujednaným ve smlouvě o prodeji pozemků uzavřené s vítězem developerské soutěže, bude na území K. o celkové výměře cca 232.162 m² realizována výstavba objektů obchodního charakteru na území cca 85.093 m², výstavba objektů kancelářského charakteru na území o rozloze cca 59.738 m², výstavba objektů bytového charakteru na území o rozloze cca 68.728 m², výstavba objektů určených pro zábavu a sport na území o rozloze cca 8.826 m² a výstavba objektů určených pro kulturu na území o rozloze cca 10.377 m².
Dále reportáž obsahovala skutkové tvrzení „ Osud K. zaměstnává policii i soudy“. Uvedené skutkové tvrzení není pravdivé, neboť není známo, že by v současné době probíhalo šetření policejních orgánů či soudní řízení, týkající se veřejné developerské soutěže vyhlášené statutárním městem Ostrava v r. 2005 pod označením „K. 2006“ na vyhledání zájemce o koupi pozemků v lokalitě K. za účelem jejich zastavění, či smlouvy o prodeji pozemků uzavřené statutárním městem Ostrava s vítězem veřejné developerské soutěže.“ Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně poukázal na právní úpravu obsaženou v ustanovení §35 odst. 1 a 2, §37 odst. 1, 2, 3, §38 odst. 2 a §39 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „Zákon“) a dospěl k závěru, že žaloba není po právu. Dovodil, že navrhovaná odpověď je formulována tak, že se nejedná o odpověď žalobce, ale o odpověď žalobci a že již sama tato skutečnost způsobuje nemožnost žalobě vyhovět, neboť je v rozporu s ustanovením §35 Zákona. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že z požadovaného textu odpovědi, která měla být zaslána žalované nebylo patrno, jaký pořad má být předmětem sporu a pokud tomu tak je až v navrhovaném výroku rozsudku, pak jde o jinou než dříve požadovanou odpověď, stejně jako v případě, že odpověď obsahuje pasáže „uvedené tvrzení není pravdivé“, když ani tato část v žádosti o odpověď nebyla obsažena. Nepovažoval rovněž za osvědčené, že by developerská soutěž byla vyhlášena usnesením zastupitelstva v roce 2005 a dále přihlížel k tomu, že text požadované odpovědi je zhruba pětkrát delší než napadená část odvysílaného pořadu. Porovnáním rozsahu odvysílaných předmětných tvrzení a rozsahu navrhované odpovědi soud dovodil její nepřiměřenost a poukázal i na to, že navrhovaná odpověď nadto potvrzuje, že na území K. mají být objekty obchodního charakteru více než z 36 %, a že značná část odpovědi nekoresponduje s napadenou informací. Konečně poslední tvrzení, že osud K. zaměstnává policii a i soudy, soud nepovažoval za zásah do práv žalobce, neboť šlo o informaci pravdivou, když zaměstnávala minimálně uvedený soud a záležitostí se zabývaly i policie a soudy v rámci trestního stíhání Ing.arch. J. S.
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2009, č.j. 1 Co 85/2009-109, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalovaná je povinna uveřejnit v nejbližším publicistickém pořadu Reportéři ČT, vysílaném po uplynutí 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, následující odpověď žalobce:
„Dne 22.1.2007 byla v tomto pořadu odvysílána reportáž obsahující skutková tvrzení: 1/ Město bez výběrového řízení odprodalo pozemky na K. vybranému investorovi. 2/ A nakonec se bude v K. stavět. Co jiného než supermarkety.
Statutární město Ostrava prodalo pozemky na území K. na základě veřejné developerské soutěže, vyhlášené usnesením zastupitelstva v roce 2005, a to vítězi této veřejné developerské soutěže, jehož projekt byl vybrán zastupitelstvem Statutárního města Ostravy. V souladu s vybraným soutěžním projektem, konkretizovaným ve věcném harmonogramu výstavby, ujednaným ve smlouvě o prodej pozemků, uzavřené s vítězem developerské soutěže, bude na území K. o celkové výměře cca 232.162 m² realizována výstavba objektů obchodního charakteru na území cca 85.093 m², výstavba objektů kancelářského charakteru na území o rozloze cca 59.738 m², výstavba objektů bytového charakteru na území o rozloze cca 68.728 m², výstavba objektů určených pro zábavu a sport na území o rozloze cca 8.826 m² a výstavba objektů určených pro kulturu na území o rozloze cca 10.377 m².“
Ve zbývající části pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poukázal na to, že v usnesení ze dne 19. srpna 2008, č.j. 1 Co 57/2008-87 (správně 1 Co 57/2008-67), kterým byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, vyslovil závěr, že formální předpoklady pro uplatnění práva na odpověď byly v daném případě splněny, i když v žalobě navrhovaná odpověď je formulována jako odpověď „žalobci“ nikoliv „žalobce“, že nejde o jinou než dříve požadovanou odpověď a že nelze trvat na tom, aby rozsah odpovědi byl shodný s rozsahem tvrzení. Dovodil pak, že první dvě tvrzení žalované (1/ Město bez výběrového řízení odprodalo pozemky na K. vybranému investorovi a 2/ Nakonec se bude v K. stavět. Co jiného než hypermarkety.) jsou zkreslujícími tvrzeními, která byla způsobilá dotknout se dobré pověsti žalobce ve smyslu ustanovení §19 občanského zákoníku, a proto bylo namístě poskytnout žalobci právní ochranu. Žalovaná neprokázala pravdivost předmětných tvrzení, resp. důkazy navrhla až po poskytnutí poučení soudem podle §118b občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), konkrétně poté, co byl odvolacím soudem původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Šlo tedy o důkazy nepřípustné, které soud prvního stupně správně neprovedl, nicméně je bez jakéhokoli odůvodnění vzal v úvahu v rozhodnutí. Odvolací soud tedy shledal, že odpověď žalobce na obě tato tvrzení je požadována po právu a napadený rozsudek podle §220 odst. 1 písm.a) o.s.ř. zčásti změnil. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v požadavku, aby jednotlivé části byly uvozeny větou, že uvedené tvrzení není pravdivé a v požadavku týkajícím se odpovědi na třetí tvrzení žalovaného (Osud K. zaměstnává policii i soudy), byl rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrzen. Odvolací soud ke třetí části odpovědi uvedl, že není rozhodné, zda je či není žalobci známo, že by v současné době probíhalo šetření policejních orgánů či soudní řízení, ale relevantní je, zda taková řízení v době uveřejnění předmětného výroku probíhala.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalované dne 2. září 2009, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí, a to proti jeho měnícímu výroku a výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dne 2. listopadu 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Má zato, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatňuje tedy dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 2612/2006, v tom, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nevzal v úvahu, že odpověď tak, jak byla doručena žalované jakožto provozovateli vysílání, neobsahovala specifikaci pořadu, vůči němuž směřovala, ani specifikaci reportáže. Vada řízení pak dle jejího názoru spočívá v porušení ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř., když za situace, kdy žalovaná v řízení tvrdila formální vady žádosti o odpověď, soud ji nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností za situace, kdy měl za to, že je možné věc rozhodnout jinak než podle právního názoru žalované. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně vyplývá, že tento soud dal účastníkům řízení poučení o právní úpravě a judikatuře, které se výlučně vázalo k formálním předpokladům obsahu a ke lhůtám žádosti o odpověď a následkům jejího nedodržení.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté tento napadený výrok přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají, i když dovolatelka, jak již bylo uvedeno shora, uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. takovou vadu spočívající v nesprávném, resp. nedostatečném poučení účastníků soudem o formálních předpokladech žádosti o odpověď, namítá.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O tuto situaci se však nejedná. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. září 2007 vyplývá, že o právní úpravě a judikatuře týkající se žalob na základě Zákona byli účastníci poučeni v rámci pokusu soudu o smír ve smyslu §99 odst. 1 o.s.ř. (l.č. 50). Toto ustanovení nepředstavuje poučovací povinnost soudu (srovnej usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 60 Nc 116/2005, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 2, roč. 2007, str. 58 nebo publikace Bureš, Drápal a kol. Občanský soudní řád I., Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 641). Postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li dosavadní tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i pro případný jiný právní názor soudu (jak tomu bylo v projednávaném případě), není třeba účastníky poučovat podle §118a odst. 2 o.s.ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06). Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o.s.ř. nezakládá. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tak nebyl v souzené věci dán.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §35 Zákona, upravujícího právo na odpověď, jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (odst. 1). Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (odst. 2). Osoba, na jejíž žádost byla provozovatelem vysílání uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď (odst. 3).
Podle ustanovení §37 Zákona, upravujícího podávání a náležitosti žádosti o uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení, musí mít žádost o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení písemnou formu (odst. 1). Ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení obsažené v uveřejněném sdělení dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi nebo dodatečného sdělení (odst. 2). Žádost o uveřejnění odpovědi musí být provozovateli vysílání doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v rozhlasovém nebo televizním vysílání, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká (odst. 3).
Z ustanovení §38 Zákona vyplývá, že odpověď nebo dodatečné sdělení je provozovatel vysílání povinen uveřejnit
a) ve stejném pořadu, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a nebude-li to možné, ve stejně hodnotném vysílacím čase, v jakém bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení,
b) výslovným označením "odpověď" nebo "dodatečné sdělení",
c) na vlastní náklady,
d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení,
e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádá, jestliže osoba takový požadavek uplatnila (odst. 1).
Provozovatel vysílání je povinen odpověď nebo dodatečné sdělení uveřejnit do 8 dnů od doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení (odst. 2).
Podle ustanovení §39 Zákona neuveřejní-li provozovatel vysílání odpověď nebo dodatečné sdělení vůbec nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení stanovené v §38, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení na návrh osoby, která o jejich uveřejnění požádala, soud (odst. 1).
Návrh musí být podán u soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro zveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení u soudu zaniká (odst. 2).
Nejvyšší soud České republiky k náležitostem požadavku na odpověď podle §35 a násl. Zákona např. ve svém usnesení ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 2612/2006, které zmiňuje i dovolatelka, uvedl, že pro vymezení sporného tvrzení je základním předpokladem označení pořadu, v němž odeznělo. Z logiky věci (se současným přihlédnutím ke konstatovaným ustanovením Zákona) vyplývá, že je věcí žadatele o odpověď v žádosti tuto skutečnost uvést . Z odůvodnění již výše zmíněného usnesení ze dne 19. srpna 2008, č.j. 1 Co 57/2008-87 (správně 1 Co 57/2008-67), vyplývá, že odvolací soud posuzoval žádost uveřejnění odpovědi i z popsaných hledisek, přičemž dospěl k závěru, že žádost o odpověď tyto požadavky splňuje. Uvedl, že již v úvodu žádosti žalobce ze dne 15.2.2007 je výslovně uvedeno, že „Česká televize vysílala dne 22.1.2007 na 1. programu publicistický pořad Reportéři ČT, v jehož rámci byla vysílána reportáž ….“ Je proto třeba uzavřít, že rozsudek Vrchního soudu v Praze vychází plně z výše naznačené právní úpravy a je i v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem v této části zamítl.
Žalovaná dovoláním napadla též výrok zmiňovaného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti tomuto výroku však dovolání není přípustné, jak vyplývá z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. V této části proto bylo dovolání odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř., §243c odst. 2 o.s.ř.].
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu