ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1357.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1357/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29, proti žalované P. R. , zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 24, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 186/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 54 Co 483/2010-301, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Marka, advokáta se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále již „odvolací soud“), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. ledna 2010, č.j. 11 C 186/2004-225 (kterým bylo určeno, že J. R., zemřelý dne 12. dubna 2005, byl ke dni své smrti vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., pomíjí zcela, že jeho prostřednictvím nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka ve svém dovolání sice výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Oběma soudům totiž vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci, resp. vadné hodnocení provedených důkazů, a v dovolání předkládá svou skutkovou verzi věci, kterou právně hodnotí a kdy takto učiněný právně kvalifikační závěr (kriticky) konfrontuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, resp. oběma soudy. Dovolací argumentace nesprávného právního posouzení věci tak vychází ze skutkových závěrů dovolatelky, tedy (jinými slovy vyjádřeno) směřuje proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Na základě takto vymezeného dovolání ovšem přípustnost dovolání nelze posuzovat [k tomu srov. již shora cit. §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 3 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, proti němuž rovněž směřuje dovolání, ač je obsažen ve výrokové části rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti němu se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle §18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokát žalobkyně v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání], a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč (z obsahu spisu se nepodává, že by advokát žalobkyně byl plátcem DPH). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 5.300,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu