ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1412.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1412/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 1, proti žalované E. M. , zastoupené JUDr. Olgou Štefanikovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Vinohrady 7, o neúčinnost dohody o zúžení společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 1232/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2008, č.j. 17 Co 209/2007-74, takto:
I. Dovolání žalobce proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2008, č.j. 17 Co 209/2007-74, se odmítá ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Olgy Štefanikové, advokátky se sídlem ve Znojmě, Vinohrady 7.
Odůvodnění:
[Žaloba] Dne 19. srpna 2005 podal žalobce u Okresního soudu ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) žalobu proti žalované, jíž se domáhal vydání rozsudku, aby bylo určeno, že „Dohoda o zúžení SJM ze dne 20. 8. 2002, kterou J. M. převedl veškerý majetek na žalovanou, je vůči žalobci právně neúčinná.“ V žalobě mj. uvedl, že podle cit. pravomocných rozsudků téhož soudu prvního stupně je J. M., manžel žalované (dále též „dlužník“), povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i žalobci přisouzené náklady (nalézacího) řízení. Dlužník je invalidní důchodce, výkon rozhodnutí srážkami z příjmů u něj nepřichází v úvahu. Žalovaná uzavřela se svým manželem J. M. „notářským zápisem ze dne 20. 8. 2002 (JUDr. P.-NZ 225/2002, N 232/2002) tzv. dohodu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM. Charakter této dohody úplně ruší SJM... Tímto povinný J. M. již žádný majetek nemá... Dohoda o zúžení SJM, kterou převedl J. M. svůj veškerý majetek na žalovanou, zkracuje uspokojení mé vymahatelné pohledávky vůči němu a byla uzavřena mezi manželi v posledních třech letech.“ (poznámka: tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud).
[Rozhodnutí soudu prvního stupně] Rozsudkem ze dne 20. února 2007, č.j. 11 C 1232/2005-51, soud prvního stupně určil, že „dohoda o zúžení SJM ze dne 20. 8. 2002 o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (,) sepsaná JUDr. J. P. (,) je vůči žalobci právně neúčinná“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (uložil žalované, aby zaplatila žalobci z tohoto titulu částku 6.890,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku). „Po provedeném dokazování soud zachytil následující stav věci. J. M. – někdejší žalovaný...dne 8. 9. 2005 zemřel a dědické řízení po něm bylo zastaveno z důvodu nedostatku majetku. Dne 20. 8. 2002 byla...uzavřena dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů...Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě č.j. 17 Co 376/2003 ze dne 19. 12. 2003 bylo mezi žalobkyní E. M. a nezletilým J. M. proti Ing. J. S. rozhodnuto tak, že z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí byly vyloučeny zde vyjmenované věci... část věcí byla vyňata z výkonu rozhodnutí z důvodu jejich příslušnosti do soupisu movitých věcí, které se měly ocitnout ve výlučném vlastnictví E. M. v důsledku zúžení SJM v režimu 143a občanského zákoníku...Soud...vzal za prokázané, že rozsudkem zdejšího soudu byl již žalobce v důsledku této dohody krácen a soud je tímto rozhodnutím vázán, neboť je zde spojena výroková část ústrojně s odůvodněním. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že žalobce nedošel k uspokojení své pohledávky právě z důvodu úniku majetku ze SJM do výlučného vlastnictví žalované. Za tohoto stavu věci soud musel tedy nevyhnutelně použít ochranné ustanovení §42a občanského zákoníku a určit, že právní úkon zúžení SJM je vůči žalobci neúčinný, neboť skutečně jeho práva byla krácena, jeho pohledávka nemohla být uspokojena a navíc došlo ke zúžení tohoto majetku ve prospěch osoby blízké, tedy někdejší manželky zemřelého J. M. Pokud jasnozřivý zákonodárce určil v ustanovení §143a občanského zákoníku, že zúžení SJM je úkonem mezi manželi samotnými narozdíl od soudního zúžení SJM dle §148 občanského zákoníku. Zde soud dospívá k závěru, že ač měl být tento úkon zúžení SJM neúčinný vůči žalobci, nestalo se tak, žalobce byl krácen, soudu tedy nezbylo, než vyslovit neúčinnost tohoto právního úkonu vůči žalobci tak, aby tento mohl spravedlivě se domoci svého práva někdejšího SJM, tedy majetku, který přešel na nynější žalovanou neúčinně vůči žalobci.“
[Rozhodnutí odvolacího soudu] K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně „tak, že žaloba na určení, že dohoda o zúžení SJM ze dne 20. 8. 2002, kterou J. M. převedl veškerý majetek na žalovanou, je vůči žalobci právně neúčinná, se zamítá“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně sice ve věci úplně zjistil skutkový stav, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry, neboť problematiku §42a obč. zák. evidentně nepochopil a odůvodnění napadeného rozhodnutí je navíc nesrozumitelné a vnitřně rozporné. Předmětnou dohodou (smlouvou) o zúžení společného jmění manželů nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka (J. M.) a žalovaná touto dohodou nezískala, resp. nenabyla žádný majetkový prospěch. Tímto úkonem ničeho neušlo z dlužníkova majetku ve prospěch žalované, v důsledku čehož by nemohl žalobce jako věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky. J. M. (dlužník) nepřevedl svůj veškerý majetek na žalovanou dohodou o zúžení společného jmění manželů ze dne 20. srpna 2002, jejíž odporovatelnosti (právní neúčinnosti) se žalobce podanou žalobou domáhá. Pokud soud prvního stupně ve svém rozhodnutí poukázal na excindační řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 182/2003, v němž bylo pravomocně rozhodnuto, že z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí vedeného oprávněným žalobcem proti povinnému J. M. pod sp. zn. 16 E 989/2001 se vylučují věci sepsané pod položkami 1-31 v protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 17. ledna 2003, neboť tyto jsou jednak výlučným vlastnictvím žalované, tj. manželky dlužníka a jednak jejich nezl. syna J. M., pak toto řízení nijak nesouvisí s právní neúčinností dohody o zúžení SJM vůči žalobci a pro rozhodnutí o úspěšnosti odpůrčí žaloby ve smyslu §42a obč. zák. je právně irelevantní.
[Dovolání žalobce] Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle odst. 3 téhož par. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Podle dovolatele odvolací soud svým rozhodnutím porušil dovolatelovo právo na spravedlivé řízení, „když jeho interpretace právních předpisů je ve světle všech příčinných souvislostí kauzy natolik extrémní, že vybočuje z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod a zasahuje do ústavně garantovaného práva žalobce. Ten ho vidí v situaci, kdy mu bylo zatímní činností obecných soudů objektivně znemožněno uplatnění práva provedení důkazů ve věci tak, aby mohl účinně prokázat věcnou správnost rozsudku soudu I. stupně. Mimo to následně vyšly najevo i nové skutečnosti a důkazy ve věci samé, které žalobce bez své viny nemohl uplatnit v řízení, ba dokonce nedostal ani možnost eventuální změny žalobního návrhu, nebyl o tom soudem řádně poučen. Zejména pak odvolací soud rozhodl jinak než soud prvého stupně (uplatnil odlišný právní názor), aniž před tímto svým rozhodnutí (m) s tímto právním názorem účastníky seznámil a tím tak umožnil, aby na tuto skutečnost mohli reagovat. Napadené rozhodnutí je tak rozhodnutím překvapivým.“
Dovolatel dále namítá, že odvolacím soudem zcela povrchně a nedostatečně, resp. vůbec nezjištěný skutkový stav vyústil v jeho omyl při aplikaci práva. Tím, že odvolací soud vychází pouze z některých skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž jiná rozhodnutí opomíjí, dostává se do konfliktu s §132 o. s. ř. Odvolací soud se vůbec nezabýval důkazy z připojených spisů (soudu prvního stupně) sp. zn. 16 E 898/2001 a zejména sp. zn. 6 C 182/2003. Přitom bylo povinností odvolacího soudu hodnotit všechny skutečnosti ve svých vzájemných souvislostech a ne pouze bez zkoumání podstaty věci konstatovat, že prvoinstanční soud nepochopil problematiku odporovatelnosti právního úkonu, který podle dovolatele je spekulativní, neboť směřuje k poškozování věřitele vyvedením postižitelného majetku z dosahu exekuce.
Dovolatel rovněž brojí do nákladových výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu a vyslovuje přesvědčení, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení §150 o. s. ř.
Konečně dovolatel s ohledem na rozhodnutí soudu prvního stupně namítá, že „nebylo třeba postupovat alternativně návrhem na neplatnost právního úkonu dle §39 obč. zák...Žalobce byl proto ve své dobré víře překvapen opačným rozhodnutím odvolacího soudu, což mělo za následek, že byl dočasně zbaven práva na soudní ochranu ve smyslu svých dispozičních práv eventuálně změnou návrhu v odvolacím řízení, ale i provedení potřebných důkazů nebo práva upozornit na důkazy v připojených spisech a vyjádřit se k nim souladu s hlavou pátou Listiny základních právo a svobod (čl. 38 odst. 2).“ Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadené rozhodnutí soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[Vyjádření žalované] Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele předně odkázala na své stanovisko obsažené v odůvodnění jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné a s obsahem jeho rozhodnutí se zcela ztotožňuje. Především souhlasí s tím, že soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení §42a obč. zák., když napadenou dohodou (smlouvou) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka dovolatele a žalovaná touto dohodou (smlouvou) nezískala žádný majetkový prospěch. Žalované není jasné, na základě jakých důkazů tvrdí dovolatel v podaném dovolání, že prodej jejích pozemků je „prokazatelně fiktivní.“ Prodej pozemků byl řádně žalovanou dokladován v rámci (předmětného soudního) řízení (ve věci vedené pod) sp. zn. 6 C 182/2003. Je tedy zcela zřejmé, že dovolatel se snaží žalovanou před dovolacím soudem poškodit svými nepravdivými tvrzeními. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
[Přípustnost dovolání, postup a rozhodnutí dovolacího soudu] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb.; Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř., a že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání dovolatele, pokud směřuje proti nákladovým výrokům II. a III., není ve smyslu §236 až §239 o. s. ř. (objektivně) přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4) a proto je třeba jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.odmítnout, a dále že dovolání dovolatele směřující proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu je sice ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není (jak bude vyloženo níže) důvodné.
(Procesní vady) Dovolatel ve svém dovolání tvrzením (ve stručnosti shrnuto z již shora citované dovolací argumentace), že odvolací soud porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces a vydal ve věci překvapivé rozhodnutí , uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. založený na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, in www.nsoud.cz ).
V posuzované věci odvolací soud vzhledem k odlišnému právnímu názoru změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že podanou odpůrčí žalobu jako nedůvodnou zamítl. Učinil tak k odvolání žalované, která již v řízení před soudem prvního stupně namítala skutečnosti (srov. vyjádření žalované k žalobě na č.l. 6-7), zpochybňující důvodnost podané žaloby, která odporuje dohodě (správně podle §143a odst. 1 občanského zákoníku smlouvě) o zúžení rozsahu společného jmění žalovaného a jejího manžela (dlužníka dovolatele) ze dne 20. srpna 2002. Je tedy zřejmé, že uvedená otázka právní irelevantnosti zmíněné dohody (smlouvy) ve vztahu k žalobcem tvrzenému zkrácení jeho vymahatelných pohledávek byla již (žalovanou) namítána v průběhu prvoinstančního řízení a z pohledu změny právního posouzení věci odvolacím soudem dovoláním napadený rozsudek nepředstavuje nepředvídatelné, resp. překvapivé rozhodnutí.
Nedůvodná je rovněž dovolatelova námitka, že jej odvolací soud nepoučil „o nutnosti změnit žalobní petit.“ Předně je třeba zdůraznit, že podle ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle druhého odstavce téhož paragrafu porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru.
Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazního břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má [srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, in www.nalus,usoud.cz ).
Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. tedy doléhá na právní situace, kdy účastník nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro rozhodnutí ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by bylo lze takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné pravidlo chování, které soud v rámci aplikační úvah nalezl k užití, nikoliv na situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní návrh (podání), který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít do svého rozhodnutí. Hraničním limitem, kdy ještě lze a kdy naopak již nelze poučovat účastníky o doplnění skutkových okolností či (úpravě) žalobního návrhu (podání), je zde okruh (uvažováno z pohledu soudu) otázek, které lze účastníku (ještě) signalizovat (zprostředkovat k řešení) na podkladě procesních norem, nikoliv v důsledku poučení o hmotném právu, neboť ve smyslu ust. §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž tato zásada není prolomena ani postupem soudu ve smyslu ust. §99 odst. 1 o. s. ř. [(probrání věci s účastníky za účelem dosažení smíru mezi účastníky) srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 10 Co 344/2007, in ASPI].
Z vyloženého je zřejmé, že ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. znemožňuje vydávání „nepředvídatelných“ rozhodnutí, tj. rozhodnutí, která se při absenci soudního poučení (signalizace jiného právního posouzení věci soudem učiněné ve formě poučení účastníka o nutnosti doplnění vylíčení rozhodujících skutečností) odvíjejí od zcela jiné hmotněprávní situace, než kterou žalobce prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností v podané žalobě sledoval, a vedle dalších procesních institutů obsažených v civilním procesním kodexu tak spoluvytvářejí podmínky k naplnění principu řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v posledně označeném rozhodnutí též k dosahu aplikace ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. judikoval, že se „tato poučovací povinnost vztahuje k narativní stránce žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu. Není a s ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak.“ Obdobný závěr, tj. o nepřípustnosti poučovací povinnosti, lze učinit i pro případ, pokud by otázka případného procesního úspěchu žalující strany mohla být spojována (teprve) s jiným předmětem řízení, tedy se zcela jiným vylíčením rozhodných skutečností a se zcela jinou formulací žalobního petitu.
V podmínkách posuzované věci to tedy znamená, že sama okolnost, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci (zjištěného skutkového stavu) než soud prvního stupně, nezakládala povinnost odvolacího soudu takovou okolnost dovolateli v odvolacím řízení procesním způsobem signalizovat, neboť již podstata tohoto sporného řízení a žalovanou uplatněná procesní obrana [obsahující námitky k řešení otázek, jež mohly být (a také byly) odvolacím soudem vyhodnoceny odlišně od soudu prvního stupně] skýtaly potencionalitu jiného (odlišného) právního posouzení věci. Lze proto uzavřít, že dovoláním napadené rozsudek, v němž odvolací soud nepřisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, nýbrž ve kterém zaujal oproti nalézacímu soudu odlišný právní názor, ve světle shora uvedených okolností (objektivně) nepředstavoval pro dovolatele nepředvídatelné, resp. překvapivé rozhodnutí.
Dovolatel dále v dovolání namítá, že ač odvolací soud shledal pochybení v procesní činnosti soudu prvního stupně, nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí. Je sice pravdou, že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je nesrozumitelné a vnitřně rozporné , avšak tato výtka byla směřována k právnímu posouzení skutkového stavu potud, že soud prvního stupně (zásadně) pochybil, přistoupil-li v daném případě k aplikaci ustanovení §42a obč. zák. Je přitom zjevné, že odvolací soud primárně vytkl soudu prvního stupně jeho nepochopení v tom směru, že předmětnou dohodou (správně terminologicky smlouvou) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů pro futuro nemohlo dojít a také ve zjištěných skutkových okolnostech případu ani (objektivně) nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka a nebyly tak naplněny podmínky odporovatelnosti právního úkonu. Proto ani tato procesní okolnost nemohla založit věcnou nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
(Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování) Dovolatel tvrzením, že odvolací soud zcela povrchně a nedostatečně, resp. vůbec nezjistil skutkový stav, jakož i námitkami, že odvolací soud při rozhodování vycházel pouze z některých skutkových zjištění, uplatnil dovolací důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, esenciální pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu byla skutková zjištění z předmětné dohody (smlouvy) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (žalobkyně a jejího manžela – dlužníka dovolatele), která odvolací soud konfrontoval s tvrzeními dovolatele v podané žalobě. Ve vazbě na tato skutková zjištění odvolací soud učinil (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil) zcela jasný, přehledný a srozumitelný právně kvalifikační závěr o tom, že v jím rozsouzené věci nebylo zjištěno, že by zmíněná dohoda (smlouva) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů představovala odporovatelný právní úkon. Nelze proto dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom na tomto závěru – jak již shora bylo vyloženo – nemohou nic změnit ani dovolatelovy výhrady, jež jsou fakticky jeho polemikou se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování.
(Nesprávné právní posouzení věci) S promítnutím výše uvedených námitek dovolatel zpochybňuje též odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr zjištěného skutku, tedy zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou) podstati) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právní předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C.H. Beck, svazek 13, judikát publikován pod označením C 962, nebo ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009, in www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), který zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 odon 154/97, in ASPI). Jinými slovy řečeno, řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Soud tedy v řízení verifikuje takto žalobcem tvrzená (pro rozhodnutí zásadně významná) skutková tvrzení a posuzuje, zda zjištěný skutkový stav je či není podřaditelný (subsumovatelný) pod příslušnou právní normu (právní pravidlo chování).
V posuzované věci dovolatel v žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti, pro které dovozoval naplnění podmínek odporovatelnosti již opakovaně zmíněné dohody (správně smlouvy) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. V žalobě zcela jednoznačně tvrdil, že (opakovaně citováno) „Dohoda o zúžení SJM, kterou převedl J. M. svůj veškerý majetek na žalovanou, zkracuje uspokojení mé vymahatelné pohledávky vůči němu...“
Podle ustanovení §143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Předpokladem odporovatelnosti právního úkonu je 1) věřitelova pohledávka, 2) vymahatelnost pohledávky, 3) zkrácení věřitele (právní úkon, jemuž lze odporovat, musí být úkonem učiněným in fraudem creditoris), představující objektivní stránku odporovatelnosti, a 4) úmysl autora právního úkonu věřitele zkrátit (animus fraudandi), což je subjektivní stránka odporovatelnosti (srov. Knapp, V.: odporovatelnost, in Právo a zákonnost, č. 7/1992, str. 380 a násl.).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 2684/99 (in ASPI), mj. judikoval, že k uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku).
Esenciální v řízení o odpůrčí žalobě je, aby žalující věřitel nejen tvrdil, ale také prokázal (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky.
V posuzované věci dovolatel v žalobě tvrdil, že jím žalobou odporovanou dohodou (smlouvou) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů žalované a jejího manžela J. M. (dlužníka dovolatele) došlo k převedení veškerého majetku na žalovanou, čímž byly zkráceny dovolatelovy vymahatelné pohledávky za dlužníkem. Dovolatele tedy s ohledem na tato žalobní tvrzení zatěžovalo důkazní břemeno o tom, že odporovaným právním úkonem vskutku došlo k převodu veškerého (původně v režimu společného jmění manželů) majetku na žalovanou a že v důsledku toho došlo ke zkrácení jeho předmětných pohledávek.
Odvolací soud vycházel ze shora judikatorně ustálených závěrů a primárně se zaměřil na verifikaci dovolatelova uvedeného žalobního tvrzení prostřednictvím zmíněné dohody (smlouvy), kterou dovolatel na podporu tohoto svého tvrzení v žalobě označil. Skutková zjištění, která odvolací soud z této dohody (smlouvy) učinil (resp. převzal ze zjištění učiněných soudem prvního stupně) však nebyla ve shodě s žalobními tvrzeními dovolatele. Přitom již z povahy věci uvedený listinný důkaz (cit. dohoda) představoval primární důkazní prostředek k posouzení (verifikaci) dovolatelova pro rozhodnutí zásadně významného tvrzení, že tímto právním úkonem byl převeden majetek na žalovanou. Odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění ovšem nepodpořilo, resp. nebylo ve shodě s žalobním tvrzením o tom, že v souvislosti se zúžením stanoveného rozsahu společného jmění žalovaného a jejího manžela (dlužníka dovolatele) zde byl (nějaký) majetek (původně v režimu zmíněného společného jmění), jehož vlastnicí podle uzavřeného právního úkonu se stala (měla stát) žalovaná a že by v důsledku toho došlo ke zkrácení zmíněných pohledávek dovolatele.
Logicky proto odvolacím soudem zaujatý právně kvalifikační závěr skutkových zjištění učiněných z dohody (ze smlouvy) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů skončil konstatováním, že tímto právním úkonem nedošlo k žádnému zmenšení majetku dlužníka J. M., a dále že žalovaná tímto právní úkonem nezískala, resp. nenabyla žádný majetkový prospěch, čímž v dané věci nebyly splněny zákonem předvídané (hmotněprávní) předpoklady k odporování tohoto úkonu.
Pro úplnost možno uvést, že i kdyby snad dovolatel v žalobě tvrdil a zmíněnou dohodou (smlouvou) prokazoval, že jeho vymahatelné pohledávky mohou být pro futuro uvedeným právním úkonem in eventum zkráceny, nebylo by možno ani takto konstruované odpůrčí žalobě přisvědčit (vyhovět) již z toho důvodu, že zákonný předpoklad „zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky“ by zde byl nepřípustně zaměňován s hypotetickým předpokladem budoucího možného zkrácení takového uspokojení, kterýžto výklad ovšem již nemá oporu v ustanovení §42a obč. zák. (jde nad zákonný rozsah dané právní úpravy, resp. postihuje hypotetickou situaci, která pod stávající reglementaci právního institutu odporovatelnosti není podřaditelná).
[Závěr] Rozsudek odvolacího soudu je tedy věcně správný a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovené §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
[Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení] V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování její advokátkou ve výši 4.500,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), vše ještě zvýšené o 20 % DPH v částce 960,- Kč. Celkovou částku 5.760,- Kč je dovolatel povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) žalované k rukám advokátky, která žalovanou v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
[Poučení] Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelného rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu