ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1521.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1521/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobkyně H. V., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 140/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č.j. 29 Co 185/2009-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 C 140/2008-32, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 45.000,- Kč a do částky 455.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 22. 8. 2002 podala jako jedna z oprávněných k Okresnímu soudu Praha-východ návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitého a nemovitého majetku postižením obchodního podílu povinného AUTOART PLUS s. r. o. v obchodních společnostech NASHED s. r. o., Jatky Spáňov s. r. o. a Děčínská dřevařská spol. s r. o. Exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn.
E 1677/2002 pro částku 132.000,- Kč a náklady řízení v částce 18.878,- Kč a pro úrok z prodlení v kapitalizované výši 1.042.875,- Kč. Nařízený výkon rozhodnutí byl zrušen odvolacím soudem. Oprávnění byli vyzváni k odstranění vad podání. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 519.813,- Kč, náklady řízení ve výši 14.878,- Kč postižením podílu povinného v obchodních společnostech NASHED s. r. o., Jatky Spáňov s. r. o. a Děčínská dřevařská spol. s r. o. byl vyloučen k samostatnému řízení, dále vedeném pod sp. zn. 19 E 74/2006. Původní řízení vedené pod sp. zn. E 1677/2002 bylo v celém rozsahu zastaveno usnesením, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2007, z důvodu zániku povinné obchodní společnosti. Řízení vedené pod sp. zn. 19 E 74/2006 bylo zastaveno s právní mocí dne 1. 12. 2006 pro zpětvzetí návrhu oprávněných.
Za celkovou délku řízení pod sp. zn. E 1677/2002 soudy obou stupňů považovaly dobu pěti let a jednoho měsíce. Shledaly značná období nečinnosti okresního soudu od 12. 12. 2003 do 10. 3. 2006 a od 29. 3. 2006 do 11. 9. 2006. Žalobkyně se nijak negativně nepodílela na celkové délce řízení. Nejednalo se o věc skutkově složitou. Řízení nebylo pro žalobkyni nijak zvlášť významné. V řízení vedeném pod sp. zn. 19 E 74/2006 nebyla shledána žádná pochybení ze strany soudu, toto řízení trvalo pouze dva měsíce. Soud prvního stupně pak uzavřel, že v řízení pod sp. zn. E 1677/2002 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v řízení pod sp. zn. 19 E 74/2006 nesprávný úřední postup neshledal. Po zhodnocení kritérií dle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) dospěl k výši přiměřeného odškodnění v částce 45.000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. E 1677/2002.
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, ztotožnil se také s přiznanou výší odškodnění, přičemž zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že návrh na výkon rozhodnutí byl žalobkyní podán až po čtyřech letech poté, co nabyl exekuční titul v roce 1998 právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci vycházející z nesprávného skutkového zjištění (to však nijak nespecifikuje), stejně tak spatřuje vadu řízení (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud podrobněji nerozvedl, jakými úvahami se řídil, pokud posuzoval přiměřenou výši odškodnění. Má za to, že není rozhodné, s jakým časovým odstupem od právní moci exekučního titulu byl návrh na jeho výkon podán. Brojí proti poskytnutému odškodnění, které považuje za velmi nízké a v rozporu s rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu v obdobných věcech, kdy účastníkům jsou přiznávány mnohonásobně vyšší částky jako náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení (i kratší než v případě dovolatelky). Uvedla, že exekuční řízení mělo pro ni značný význam a zdůraznila, že z této exekuce neobdržela žádnou částku. Brojí dále proti výroku soudu prvního stupně (potvrzeného odvolacím soudem) o náhradě nákladů řízení, kdy podle ní měl soud rozhodnout dle §142 odst. 3 o. s. ř. a nikoli dle §142 odst. 2
o. s. ř. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 10. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Námitky formulované dovolatelkou týkající se toho, že odvolací soud podrobně nevysvětlil, jak dospěl k přiznané výši odškodnění, nezakládají samy o sobě zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu z hlediska výkladu procesního práva. Nadto odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku plně odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, čímž učinil úvahy soudu prvního stupně o kritériích rozhodných pro stanovení výše odškodnění součástí rozhodnutí svého.
Kritérium významu řízení pro žalobkyni (dle §31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soudy posoudily v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Jak správně uvedl soud prvního stupně, nešlo o typově významné řízení, u kterého by se zvýšený význam pro poškozenou presumoval, tak jak je tomu v řízeních ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně.
Za této situace prostý nesouhlas žalobkyně s výší poskytnutého odškodnění nepřiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť se týká pouze konkrétního sporu a nadto není opřen o relevantní právní argumenty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu